Žil byl jeden kluk. Jmenoval se Vítek Kohoutek. Jeho kamarádi mu ale říkali Jelínek. Nebylo to z důvodu, že by býval někdy moc popíjel s Rudolfa, ale protože měl odjakživa na hlavě dvě velké boule. Častokrát na něj kluci pokřikovali: „Hola hej, ten je ale rohatej!“ Takoví to byli raubíři. Jednou se mu dokonce někdo smál, že mu jeho dívčina nasadila parohy a už mu zůstali. To byla ovšem pravda. Vítkovi tekly slzy jako hráchy. Když kluci odešli, sesypal se z toho na hromádku.

Jednoho dne si z Vítka začal největší rváč ze třídy, Milan, utahovat. Byl to běžný žertík, který by za normálních okolností nevnímal. Jak sám říkal, vykašlal by se na něj. Toho dne měl však velmi špatnou náladu. Nedávno mu zemřela matka a od té doby se o něj starali dědeček s babičkou. Otce nikdy nepoznal. Na nějakou rvačku s Milanem neměl ani pomyšlení. Byl totiž o mnoho slabší a navíc by Milanovi stačilo, aby se dotkl těch dvou obrovských boulí, které měl Vítek na hlavě. Vítkovi by tělem projela strašlivá bolest a začalo by ho mrazit v zádech.

Vítek měl již těch vtípků, pomluv a škodolibého smíchu plné zuby. Otočil se na podpatku a zamířil si to ke staré železniční trati. V dáli viděl bafat lokomotivu. Když se zastavil, byl jen krůček od trati. Naposledy zavzpomínal na vše krásné, co v životě měl. Vzpomínal na svou matičku, vybavil si otce, kterého znal jen z vyprávění, s úsměvem na rtech si vzpomněl na svou babičku, dědečka a vůbec na všechny hezké chvíle, které kdy prožil.

Z blízkého tunelu se ozval táhlý tón klaksonu. Vítek si lehl na koleje a čekal na příjezd toho velkého a těžkého stroje. Rozhodl se navštívit onen druhý břeh, ze kterého není cesty zpět. V posledních vteřinách si všiml jak se nad ním vznáší matný obláček dýmu. Tvarem se podobal postavě s černou kápí, která v ruce drží blyštivou nabroušenou kosu.

Vítek pojednou dostal velký strach. Nebyl to strach ze smrti samotné. Byl to velice zvláštní pocit, který se nedá popsat slovy. Vítek se bleskurychle zvedl. Ještě než stál pevně na obou nohou, projel kolem něj dlouhatánský vlak. Vír vzduchu Vítka odhodil celé dva metry daleko. Dopadl do blátivé škarpy a pěkně se tam vyráchal. Avšak jeho život byl protentokrát zachráněn.

A stačilo tak málo…

Tento článek vznikl na základě školní práce, kde byl požadován libovolný slohový útvar s maximálním využitím synonym, antonym, homonym, metafory,… Musel končit větou: „A stačilo tak málo.“ Toto je opravný text. Dřívější, který mi nebyl uznán, byť si myslím, že je lepší, se jmenuje Mnohoznačná láska. I přestože byl styl psaní libovolný, nemohl jsem dle slov vyučující českého jazyka na gymnáziu Arabská, paní Ivany Vondráčkové, použít nespisovné češtiny a vulgarismů, které dle mého názoru do atmosféry prostředí, ve kterém se události odehrávají, zapadají. Bylo však s podivem, že toto mi bylo sděleno až poté, co jsem práci odevzdal.


««« Předchozí text: Coffee Bitch Následující text: Náš vůdce / Die Welle »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Pondělí 21. 03. 2011, 14.48 | Povídky, Litera | 646x přečteno



comments powered by Disqus