Mám tě rád, špitl jsem. Objala jsi mě. Pak jsem tě vzal za ruku a procházeli jsme se po zeleném lesíku hliněnou pěšinkou. Slunce nás svým třpytem ozařovalo, jako bychom byli na hledišti a celé představení patřilo jen nám. Procházeli jsme se dlouho a stále jsme měli úsměv na tváři. Políbil jsem tě na tvé krásné rty. Dlouho jsme si hleděli do očí. Ty tvé byly tak krásné. Na řasách se ti leskly kapičky slunečního světla a já od nich nemohl odpoutat pozornost. Prudce jsem sebou trhl. Zvláštní pocit projel celým mým tělem. Bylo to nepopsatelné. Jako bych se sám vytrhl z krásného světa a vstoupil do druhého, podobného tomu prvnímu. Probudil jsem se. Rychle jsem se zvedl a jen tak v noční košili jsem se za tebou rozběhl. Zastavil jsem se u okna. Chvíli jsem koukal na liduprázdnou ulici a myslel na tebe. Vrátil jsem se k posteli a ulehl, aby se mi o tobě zase zdálo. Bylo půl čtvrté ráno.


««« Předchozí text: Dohrál jsem SolarWolf Následující text: Proč holky chodí na záchod ve dvou »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Úterý 13. 09. 2011, 08.25 | Povídky, Litera | 417x přečteno



comments powered by Disqus