Občas je možné shlédnout podivné, avšak běžné jevy. Někdo se pousměje, někdo projde dál bez povšimnutí. Jiný se zakaboní, další ucukne pohledem. Někdo se na ten jev dívá dlouze a se zájmem, jiný krátce a s lítostí, další u něj zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří závidí, jiní pohrdají. Další nechápou, jiní prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je.

Jeden takový jev se udál někdy na jaře. Byl to jev krásný, tak, jako jsou ostatně krásné jiné jevy tomu podobné. Bohužel jev skončil, jak to občas – až je to k pláči – bývá. Každý, kdo takový jev viděl a prožil jistě rozuměl.

V jednom útulném podkrovním pokoji, vybaveným spoře, avšak vkusně se u stropu vznášel rudý opar. Byl hustý tak, že se dal rukou rozvířit, skoro ho až uchopit do dlaně a hýčkat ho. Každý, kdo opar viděl, toužil alespoň na chviličku stáhnout alespoň ždibec z něj k sobě, nebo spíš do sebe a umačkat ho. Umačkat ho touhou, citem, žalem.

Nikdo však v pokoji nebyl. Opar si poletoval sem a tam. Líně se převaloval po stropě, snášel se a znovu vzlétal. Chvílemi se vtáhl jakoby sám do sebe tak, že byl maličký jako špendlíková hlavička. Hned nato se znovu rozvinul a rozprostřel se po celém pokoji. Dostal se do každé skuliny, vyplnil jedinou myší díru, která zde byla, jezdil po radiátoru jako na horské dráze, narážel do skříní.

Jeho elánem, chutí do života a energií byl stále větší a větší. Čím byl větší, tím sílila jeho barva. Nyní to již nebyl jen rudý opar. Byla to krvavá barva. Byla to krvavá rudost, zahalená závojem prosté rudé. Za sebou nechával nahou tmavě růžovou kouřovou stopu.

Nabyl takových rozměrů, že se do pokoje nevešel. Alespoň ne v takové podobě, jako doteď. Zhušťoval se. Skrze opar nebylo možné pohledět na cokoli za ním. Pomalu se srážel. Jeho výbušnost a láskyplná agresivita se drala ven.

opar-1-nahled

Bylo to tak zvláštně podivné. Opar se srazil do tisíce maličkých kapiček, které vytvářely krvavě rudou průtrž mračen. Z kapiček se staly kapky a ty kapky začaly padat k zemi. Jejich bušení o dřevěnou podlahu bylo slyšet na míle daleko. Celý dům se otřásl v základech.

Po průtrži krvavých mračen bylo prapodivné ticho. Na zemi byla lehce narůžovělá voda, která protékala pod dveřmi pokoje. Dostala se do ložnice, kde na ni střešním oknem svítilo slunce. Vyprahlé stěny pálily a jakmile se jich tekutina dotkla, kousek se z ní vypařil. Slunce a stěny z růžové tahaly vláhu a roznášely ji. Kousek zpátky do pokoje, kousek do ložnice, kousek do kuchyně, zbytek oknem do celého světa.

Netrvalo dlouho a nezbylo z růžové zhola nic. Ticho po pěšině. Nezbylo nic až na jedinou kapičku, která jakoby stále žila. Byla to kapička, která zůstává stále věrna a opouští duši až po její smrti. Kapička, která bolí, trápí a zároveň hřeje. Kapička, díky které vzpomínáme a nezapomínáme. Díky které pláčeme i dlouho přemýšlíme. Díky které se zasníme. Kapička, která v nás zůstává…

…někdo se díky kapičce pousměje, někdo díky kapičce jen projde dál bez povšimnutí. Jiný se díky kapičce zakaboní, další díky kapičce ucukne pohledem. Někdo se na ten jev díky kapičce dívá dlouze a se zájmem, jiný díky kapičce krátce a s lítostí, další u něj díky kapičce zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří díky kapičce závidí, jiní díky kapičce pohrdají. Další, co kapičku v sobě nemají, nechápou, jiní díky kapičce jev prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je.

Zamyslete se sami nad sebou. Viděli jste někdy podobný jev? Nebo ho dokonce cítili? Prožili jste ho? Máte v sobě kapičku?


««« Předchozí text: Nyan Cat Následující text: Super výdělek za málo práce!!! »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Pondělí 3. 10. 2011, 16.08 | Akce | 323x přečteno



comments powered by Disqus