Nad hrobem Petra Neumětela v Tyrolsku stál Hugo Mortymer známí to český lingvista. Uprostřed hloubání ho však vyrušila jakási žena otázkou proč na ten hrob ta zadumaně hledí. On ať už z nějakého rozmaru či snad ze samoty jí tedy začal vyprávět zvláštní příběh který tady kdysi prožil. Vše to začalo dne 17.září,kdy jsem odjel do Innsbrucku, abych si trochu odpočinul a abych shlédl právě zde probíhající festival jódlovaní.

Když jsem dorazil na místo, ubytoval jsem se v hotelu Bergspitze blízko univerzity. Byl jsem však tak znavený dlouhou cestou,že jsem rovnou ulehl a rozhodl se, že si město prohlédnu až zítra.

Ráno 18.září bylo křišťálově jasné tak jsem si po snídani vyšel na procházku. Když jsem se nadechoval, již jsem cítil jak my čerstvé ovzduší dělá dobře. Došel jsem až na náměstí kde stálo pódium a na něm dlouhý stůl. U stolu sedělo několik porotců a k nim se chodili přihlašovat zájemci o soutěž.

Když jsem tak pozoroval ,jak každý z nich ukazuje kvalitu hlasu, najednou jsem za sebou zaslechl známý hlas jak volá „Hugolíne! Hugolíne!“. Otočil jsem se a srdce mi zaplesalo, když jsem spatřil že ten volající je můj dávný přítel Petr Neumětel. Se slzami v očích jsme se objali a já mu pravím"Co Vy zde Petře?" „Inu já zde žiji již pět let. Odjel jsem bohužel dost narychlo a již jsem v Innsbrucku zůstal takže jsme se ani nestačili rozloučit. Za to se vám velice omlouvám! Dovol nyní abych ti představil mou manželku Hildu. "Ukázal přitom na velice krásnou ženu po své pravici. Zastyděl jsem se ,že jsem si jí nevšiml a rychle smekl "Je my ctí se s vámi seznámit! Mé jméno zní Hugo Mortymer. "Ona se na mě zářivě usmála a odpověděla "Velice mě těší, já jsem Hilda.“ Tu Petr najednou vyhrkl" A co kdyby jste přespával u nás v domě? Oh, velmi rád. Tak my jen řekněte kde nyní bydlíte. Pošlu tam svého sluhu Borise aby vám pomohl se zavazadly. Jsem ubytován v hotelu Bergspitze. „Výborně, tedy ujednáno.“ „Na shledanou.“ „Na shledanou.“

Byl jsem tak rozradostněn, že jsem si ani nevšiml že jsem ztratil šálu. Do hotelu jsem tedy dorazil mírně nachlazen. Rychle jsem si sbalil a opravdu po obědě přišel sluha a vzal mi kufry. Dojeli jsme pak až k velkému a příjemnému domu. Hilda s Petrem asi také právě doobědvali, protože na stole ještě stály špinavé talíře. Boris je rychle sklidil a začal servírovat kávu. Petr mě přivítal s úsměvem a slovy abych k nim přisedl.

"Tak a čím se živíte příteli? " zeptal jsem se ho "Nu, jsem bankéřem ve Rakouské národní bance a musím říct že jsem s tamními poměry velmi spokojen. A co vy? Jste stále oddán češtině? Ano, a to se už nikdy nezmění. " Tak jsme si ještě hodinu povídali a pak Hilda navrhla, aby mě vzali na prohlídku tamějších památek. Rád jsem přijal a všichni tři jsme se pak náramně bavili. Večer jsem pak ulehl pln nových pocitů a unavený a tak jsem velmi rychle usnul.

V noci mě však probudil podivný šramot, tak jsem zapálil svíci a při pohledu na hodiny jsem zjistil že jsou už tři ráno. Bylo mi to trochu divné, tak jsem vzal svíci a tiše vyšel na chodbu. Z Petrovy pracovny vycházelo škvírou v pootevřených dveřích tlumené světlo, které sebou míhalo sem a tam. Tedy jsem k nim přistoupil a když jsem nakoukl dovnitř uviděl jsem Hildu jak prohledává psací stůl svého manžela. Otevírala jednu zásuvku po druhé a když si prohlédla jejich obsah, zase je pečlivě srovnala jak byli a zavřela je. Znenadání se spokojeně usmála jakoby našla co hledala, strčila jeden list do kapsy a jala se zamykat stůl. Tedy jsem se radši potichu odplížil do svého pokoje sfoukl svíci a dělal že již spím. Když jsem se ráno 19.září probudil bylo již venku světlo. Tak jsem se oblékl a šel na dolů na snídani. Byl tam však jen Petr. Když jsem se zeptal kde je jeho choť odpověděl rozmrzele že šla na poštu něco vyřídit a že se vrátí až k poledni. Boris tedy začal servírovat klobásky s vejcem. Mě se zdáli výborné ale on se v nich jen nenaloženě rýpal až nakonec talíř od sebe odstrčil a řekl Borisovi, ať je odnese. To už se mi nezdálo a tak jsem se ho zeptal co ho trápí.

„Totiž víte jak jsem říkal že jsem bankéřem? Tak jednou jsem si, abych nezapomněl napsal na lísteček kódy od hlavního trezoru a všech dveří a ten je teď pryč!“ Tu mě pojalo zlé tušení a tak jsem se zeptal „A kam jste si ho uložil příteli? No přece do psacího stolu.“ Už jsem chtěl říci co jsem viděl ale vtom jsem si řekl že kdyby to byl omyl tak bych mohl Hildu i Petra velice urazit a tak jsem byl raději zticha. Až do oběda jsem si pak četl. Když pak Hilda přišla Petr neřekl ani ň a tak jsem navrhl abychom si zahráli Bridge protože jsem věděl že je to jeho oblíbená zábava a doufal jsem že to rozptýlí jeho chmury. A opravdu po několika partiích byl zase mnohem veselejší.

Večer pak Hilda oznámila že jde navštívit přítelkyni Violetu. Já jsem však měl své podezření a tak jsem jí pod záminkou že si chci prohlédnout zdejší zámek Hofburg sledoval. Jakmile Hilda vyšla z domu rozhlédla se kolem a když nikoho neviděla, vykročila svižnou chůzí k centru města. Šel jsem za ní a vždy když se ohlédla, schoval jsem se za roh nebo za lampu. Jednou jsem sice měl pocit že si mě všimla ale nedala na sobě nic znát a šla klidně dál. Na konci své cesty zabočila Hilda do nějaké restaurace, šel jsem tedy opatrně za ní a ještě jsem stihl zahlédnout jak usedla do jedné z kojí. Sedl jsem si tedy do koje hned vedle, takže mě neviděla ale já mohl klidně vyslechnout vše co řekla.

Za chvíli k ní přisedli jacísi dva muži a jeden z nich se jí rychle zeptal „Tak co máš to. Ale jistě že ano, vše jde podle plánu. Manžel vůbec nic netuší. " V tom ale ke mně přistoupil jeden z číšníků a pravil "Was mochten Sie?“ Já však se svou špatnou znalostí Němčiny vůbec netušil co to znamená. Pak mě ale došlo že se nejspíše táže co chci jísti a tak jsem vyhrkl první co mne napadlo „Huhnersuppe. Und das ist ales? Ja, danke. "Číšník sice odešel spokojen ale mně díky tomuto vyrušení unikla větší část rozhovoru. Už jsem zaslechl jen toto "Svůj podíl teda dostaneš pozítří. "U tý sochy tý svatý, myslim že Anny nebo tak ňák tě budem čekat v sedm ráno s autem.“ „Fajn,platí“ odsekla Hilda a odešla.

big-burglar-nahled Tak jako předtím jsem jí následoval ale ona zamířila rovnou zpět domů. U večeře se Hilda tvářila jako obvykle a vykládala jak má Violeta krásně zařízený dům a zahradu a tak dále, a tak dále. Já sic věděl že se chystá něco nekalého bohužel jsem ale nemohl jít na místní policii jelikož jsem neměl žádný důkaz a Petr by tomu nevěřil. Tak jsem šel spát pln neklidu a zdáli se my těžké sny. Dne 20. září bylo vše klidné až do té doby co Hilda pustila rádio aby si poslechla zprávy. Nejdříve se ozvala melodie a pak mužský hlas oznámil: „Dnes dne 20.září byla v ulici Marie Theresie Straße vykradena Rakouská národní banka. Pachatelé nejsou zatím známí ale svědci tvrdí že byli dva. Policejní vyšetřování zatím odhalilo jen to že zločinci šli na věc s dobrou přípravou jelikož znali všechny kódy i uspořádání celé budovy. Více vám o tom povíme ve večerních zprávách.“ To už se ale Petr kácel k zemi. Naštěstí ho ale Boris zachytil dříve, než dopadl úplně a položil ho na pohovku kde ho začal křísit.

Hilda nehnula ani brvou ale když si všimla že se na ní dívám začala bědovat a dělat jaká je to tragédie. Když se Petr probral byl v hrozném šoku a blábolil pořád dokola jen "Moje banka, byla přece nedobytná, byla to pevnost jak mohli? Jak jen mohli? Byl své práci velice oddán. Až jsme ho tedy uložili do postele a nechali ho z toho vyspat. Oběd bez něj proběhl ve velkém tichu. Nakonec Petr spal celé odpoledne až do večera. V obývacím pokoji bylo tak velké těsno že jsme nakonec každý odešel do svého pokoje a uložili se k spánku. Před usnutím jsem si vzpomněl že zítra má Hilda tu podivnou schůzku a v tom mi to došlo.

To ona vzala přece kódy dala je svým spolupracovníkům, kteří pak vykradli banku! V tu chvíli jsem si usmyslel že tam na tu schůzku půjdu také a přímo při předání Hildiny částky je zatknu. V ten den 21.září jsem tedy vstal už v půl šesté, ustrojil se, vzal si svůj ruční revolver a potichu odešel z domu. Ještě prázdnou ulicí jsem se pak vydal k soše sv. Anny. Poblíž ní jsem pak zahlédl malý výklenek, tak mne napadlo že by se v něm dalo dobře schovat a přitom mýt pořád výborný výhled. Skryl jsem se tedy a vyčkával. Skoro přesně v sedm hodin vyšla Hilda z postranní uličky. Naproti jí vyjelo auto a z něj vystoupili ti dva muži. Menší z nich nesl v ruce malý kufřík. Přistoupili k sobě a navzájem si srdnatě poblahopřáli.

Menší už chtěl Hildě předat ten kufřík v tu chvíli jsem však vystoupil ze stínu i s revolverem v ruce a zvolal „Stůjte všichni tam kde jste a dejte ruce tak ať na ně vidím!“ Načež jsem přistoupil k Hildě a zeptal se jí „Hildo jak jste jen mohla zradit důvěru svého manžela?“ Hilda se však jen potměšile ušklíbla „To je přece jasný! Pro peníze přece!“ Mé nepozornosti ale využil jeden z mužů a vytrhl mi revolver. Hilda se ďábelsky usmála „Teď se role obrátili. Co budete dělat pane chytrý? Nevíte? Tak já vám to povím, nic. Cha chá. Ujedeme a vy s tím nemůžete udělat vůbec nic. "Menší ale namítl "Nemůžeme ho tu nechat. Všechno by hned nahlásil a my bychom neměli čas k útěku! To je fakt. Tak ho zabijeme!“ Při těch slovech ve mě hrklo ale Hilda na nic nemeškala a hned na mě zamířila můj revolver. kohoutek docvaknul. Chystal jsem se zemřít. Přesně v tu chvíli ale zazněly policejní houkačky a zpoza rohu vyjela auta.

Od té chvíle už si to moc nepamatuji jen vím že nějaký policajt řekl „Výborně, je to přesně tak, jak jste říkal pane Borisi“ A pak již vše šlo ráz na ráz. Soudu ani všeho ostatního už jsem se nezúčastnil, protože jakmile jsem mohl,odjel jsem zpět do Prahy. Tak to vidíte, od té doby už jsem Prahu nikdy neopustil až nyní abych se zúčastnil Petrova pohřbu. Prý už i Hildu propustili. Tak to je tedy vše. Děkuji, to bylo velmi zajímavé, na shledanou. Nashl… Nestačil Hugo doříct, protože ho ta paní, čirou náhodou sama Hilda, zastřelila.

Povídku jsem obdržel od čtenáře s přezdívkou Rädar. Děkuji


««« Předchozí text: Pohádka pro sociální demokraty Následující text: Hans Christian Andersen »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Neděle 5. 09. 2010, 18.23 | Odjinud, Povídky, Litera | 518x přečteno



comments powered by Disqus