Archiv pro měsíc: Červen 2012

Je to jen hádka

je to jen hádka
nejde o nic víc
taková krátká
mít tak dveře klíč

Sršící blesky
i hromy bijí
tak hrubě česky
jen tebe viní

když to jemný
hašteření
ptáče z jara
smích v pláč změní

řeč pak stojí
působení
zlé nitě světa
je dál jen horší

co na tom má
zastoupení
jen hádat můžem‘
neřvi křičím

vztek se vítá
sám samotný
kudla s nožem
dost už kvičíš

jako ticho
po pěšině
vláha po bouři
a rudá bledne

zmizelo to
celkem rychle
však v tobě kdesi
pocit zůstane

zmizelo to
celkem rychle
však ve mě kdesi
pocit zůstane

Královská přímo z trůnu

Tady vždycky trůní,
všichni velikáni,
Jeden tady, druhý vedle,
po ránu jde to hnedle.

Odpoledne svíčková,
z nich pak líně vylézá.
Pak však přijde sváča,
přesnídávka, tláča.

To jsou bomby, to je smršť,
jeden říká: „Papír mršť!“
Druhý také potřebuje,
nohavice natahuje.

Hází papír přes dveře,
vlajíce mu kadeře.
Večer vedou debaty,
úvahy, drb a ty.

No a já jsem právě skončil. Loučím se a jdu si umýt ruce…

Malá maturita – World of Warcraft

Vždy, když si uklízím šuplíky, najdu něco
zajímavého. Tentokrát to bylo osvědčení o úspěšném složení Malé
maturity. Jedná se o závěrečnou zkoušku na základní škole v devátém
ročníku. Téma World of Warcraft byla sázka. Jde o hru, kvůli které jsme
měli značné průšvihy. Bylo totiž zakázáno hrát ve škole jakékoli hry,
byť o hodinách volna. Když nás správce sítě asi dvakrát seřval, nosili
jsme si hru na externím disku, což se nám, myslím, jednou také nepodařilo
utajit.

Zkrátka, vsadil jsem se se spolužákem, že pustím World of Warcraft na
interaktivní tabuli a začnu ři té malé maturitě hrát.

Sázku jsem vyhrál. Pustil jsem tam tu hru z externího disku a začal
hrát. Při tom jsem samozřejmě přednášel svůj projev. Bohužel se mi hra
na starším notebooku sekla, a tak můj výstup netrval 12 – 15 min., ale
32 minut. Ostatní kritéria jsem ale dodržel. Za sázku jsem měl získat
10 Kč.

10 Kč jsem nikdy neviděl, protože jsem prohrál sázku, o to, že
dotyčný nepřesvědčí učitele na výtvarku, aby pustil na tu tabuli
stránku jmeno.prijmeni.homo.com.

Tu stránku tam opravdu otevřel a byli jsme vyrovnaní. Byla to docela
síla. Učitel okomentoval to, co všichni viděli a slyšeli vhodnými slovy:
„Toto, vážení, byl pouze nejapný žertík…“ Za tuto větu před ním
smekám. Vyřešil to nejlépe, jak mohl.

24 hodin na koloběžce 2012

Letos jsem se zúčastnil již podruhé tradičního závodu
24 hodin na koloběžce. Jedná se
o recesistický závod amatérů, kteří se chtějí pobavit a projet se na
koloběžce. Spolu s dětským oddílem
Tuláci
jsme se připojili ke stáji Wemena, která je složena z členů a
přátel skautského oddílu Skasapa. Celkem za
naši stáj jezdilo 23 jezdců, z toho circa 10 jezdilo nejen
příležitostně. Za 24 hodin jsme najezdili úctyhodných 450 kilometrů,
čímž jsme si vylepšili statistiku za minulý rok.

pravidla stručně

Jednotlivé týmy, které se nazývají stáje, vysílají na okruh dlouhý
2,4 km vždy jednoho jezdce. Dotyčný projede kolečko a zapíše do tabulky
u startovní čáry svoji značku. Poté předá koloběžku dalšímu jezdci,
nebo jede další okruh. Pokud stáj vyšle dva jezdce najednou, započítává
se ujeté kolečko jen jednomu z nich. Která stáj má na konci závodu
nejvíce ujetých koleček (nakreslených značek), vyhrává závod a
přebírá si putovní kuželku.

kolobka12–3-nahled Začínalo se v pátek
v pět odpoledne a končilo se v sobotu téhož času. V pátek večer se
vystřídalo na trati nejvíce návštěv, kteří si najezdili něco málo
koleček a poté museli domů. Rádi jsme si s nimi popovídali a zdržovali je
co nejdéle. Přeci jen v noci jezdit je nejvíce vyčerpávající. Hanka
dokonce zůstala přes noc a jezdila až do konce závodu. Za to jí patří
čestné uznání.

V noci jsme uložili děti ke spánku a jezdili jsme zhruba do půlnoci.
V hodině duchů jsme se rozdělili na trojici Mates, Vojta, Hanka a dvojici
Mylun, Opičák. Dvojice si šla lehnout. Mezitím trojice statečných jezdila
kolečka. V půl čtvrté ráno se skupinky prostřídaly.

Já s Mylunem jsme se střídali po třech kolečkách. Bylo to ideální.
Za ty tři kolečka čekající zcela nezmrzl (byla opravdu zima) a jezdec se
rozehřál. Jen prsty jsme při jízdě měli omrzlé.

kolobka12–2-nahled Dopoledne už bylo méně
náročné. Střídalo se nás víc a přišla nám posila v podobě Fredyho.
Kolečka přibývala a čas utíkal. kolem třetí odpoledne jsem začínal
cítit nohy, o kterých jsem už skoro ani nevěděl. Poté přišlo poslední
kolečko, které jsem musel ujet rychle, abych stihl „jízdu slávy“. To je
jízda, kterou může závodník projet pomalu, protože se do tabulky počítá
každé kolečko, které se započne před koncem závodu. To znamená, že
pokud vyjede jezdec v 16:59 a vrátí se v 17:10, může se zapsat.

No, bohužel odzvonil konec, když jsem byl v poslední zatáčce, takže
jsem si „kolečko slávy“ neprojel. :-(

Naše stáj Wemena skončila desátá z patnácti se 188 kolečky. Já
osobně jsem najezdil 33 koleček, což je 84 kilometrů. S cestou do
Stromovky a zpět domů to bylo rovných 100. Také jsem pak druhý den ráno
nemohl chodit. Naštěstí mi nohy rozhýbalo prolézání
kanálů
.

Fotogalerie

Další zajímavá fotogalerie je od týmu Yedoo!: 24 h
Le Stromovka 2012

Reportáž z nočního koloběžkování i s fotogalerií na Horydoly.cz:
Stromovka:
24 hodin na koloběžce

kolobka12–1-nahled

Díky všem zúčastněným, bylo to super!

Byla tak skutečná…

Myslel jsem na ni. Doufal jsem, že přijde,
i když to bylo naivní. Odbíjela druhá ranní. Uložil jsem si všechny
dokumenty, rozeslal poslední emaily a odhlásil se z administrace svého webu.
Opustil jsem Facebook, kde stále svítilo několik zelených puntíků, které
snad nikdy nespí. Sklopil jsem víko svého notebooku, vypojil nabíječku ze
zásuvky a ulehl jsem na polštář. Najednou jsem si všiml, že sedí u mých
nohou. Seděla na té posteli kdovíjakou dobu. Beze slova. Byl jsem tak zabrán
do svých myšlenek na ni, že jsem si nevšiml jak přišla. Pozvedl jsem hlavu
a opřel se o lokty. Usmála se na mne. Chvíli jsme si povídali. Tedy, mluvil
jsem jen já. Ona naslouchala. Když jsem řekl pár vět, zastavil jsem se.
Seděl jsem ve chvilku vedle ní v pololehu. Neviděl jsem ty fascinující
nádherné hnědé oči, jen obrys tváře. Naklonil jsem se a chtěl ji
obejmout. Pomalu jsem natáhl ruce směrem kupředu. Objal jsem však jen sebe
samotného… Nebyla tam. V tu chvíli jsem se probral z bludu. Rozmlouval
jsem jen s vlastní představou. Nebyl to sen, nebyla to skutečnost. Smutně a
s neznatelným úsměvem jsem se položil a usnul.