Archiv pro měsíc: Duben 2013

Svět se zbláznil, držte se – Ilegální výstava

Vážení profesoři,
známe se již celé roky,
dovolte mi děkovati
za ty Vaše kroky.

Kroky, jež jste učinili
abyste mne naučili
– i když to chtělo píli –
aspoň něco užitečný.

Kéž budu z poznatků
i nadále těžiti,
bez iluzí z bludů
budu nyní žíti.

Chtěl bych při tom odcházení
dárek Vám všem věnovat,
s vtipem jako rozloučení
jako vždy se vzdalovat.

U každého z Vás
jsem se pozastavil
na kratší, delší čas,
snad jsem vhodně zvolil.

Na každého něco sedí,
hláška, nebo reakce,
každý jinak hledí
a jde jinak do akce.

Neberte to hlavně zle,
usmějte se, dárek berte
s nadsázkou jako vše,
však mne přeci znáte.

Nu a já se loučím
už jsem z kola ven,
slza kápne, že už končím,
učte dál, jsem s pozdravem.

A na samotný závěr,
ať neztvrdne Vám morek,
že jsem tady jméno neměl,
podpis: Ondřej Turek

obrazek
obrazek
obrazek

obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek

Výtah z inferna

Dráty mi pod nohy natahali,
ony časem zrezivěly.
Nebo jsem je stříhal,
když jsem vedle kleští dřímal?

Jako nitka z lýkového provazu,
bezbranné jehňátko u kolapsu.
Kdos šutrákem nehodil,
stejnak jsi mi dosti ublížil.

ostnaty-drat-krouc

Teď svobodný jako laňka
pobíhám po periferii.
Na papíře zbyla kaňka
a dál příběh nepíši.

Ein, zwei, drei lange Jahre,
rozplynuly se jako dým
z dědovy fajfky staré.
Proč a kdo, nikdy se nedovím.

Však vzpomínám si,
poslední ostnaté dráty
odneslo sedm lidí.
Pět chlapců, dvě dívky.

Ta jedna odnesla drátů nespočet
na připravenou kárku.
Srdceryvně mě musela obrečet,
udeřil jsem ránu.

Vše se vysvětlilo a já ji chtěl.
A co líp, ona chtěla mě.
Nu, tak jsem ji měl,
byli jsme spolu, pak zas ne.

Stále jsem se po spirále točil
a snad jediné jisté bylo,
že po pivu jsem vždycky močil.
Citů, žalu neubylo.

Teď jsme zase spolu, je nám hej
a ať se jde bodnout směle
ten Arnoštek diskžokej,
je nám prostě skvěle.

Ne, tohle není konec všeho.
Spíš to je začátek
něčeho, co má krédo.
Díky za tenhle motáček.

Šelest krve

Tkalcovské stavy se daly do pohybu. Tlukot dřevěných příček se
rozléhá po celé světnici a ty jsi stále při mně. Kýváš svým tělem
rytmicky a energičně. Snad si to ani neuvědomuješ, to bude těmi stavy.

Je to tak poutavé, lahoda pro oči. Mohl bych se na tebe koukat celé dny a
i přesto by mě to neomrzelo. Fascinující, neokoukatelné!

Harfa ve sněhu

Před několika dny jsem skládal dopis pro Ježíška. Snad
to bylo pro dědu Mráze, nevím, chlapečkovi to bylo jedno. Dopis měl ryze
obchodní charakter. Objednal jsem (až do domu) housličky a bubínek, autobus,
kašpárka a také oponu. Jako protihodnotu jsem nabízel jménem svého klienta
čisté uši, to, že bude po celý rok hodný, a to je dlouhá doba, a že bude
pít každý večer rybí tuk. Sepsal jsem ten dopis a vzpomněl jsem si na
všechna svá vánoční přání, co jsem jich kdy měl – a bylo mi
smutno.