Archiv pro měsíc: Květen 2013

Prostá výstřednost

Čumíte do blba
a jak divně, mladá pani
schválně, co když se na vás usměju?
ha, serete na mě, jak jsem předpokládal

Která šatlava
byla vaším domovem, páni
místo odpovědi dostávám přes držku
ale tak to jsem vlastně očekával

A co vy punkeři
není už ten váš styl mrtvej?
punks not dead, ty voleeeee!
a flaška Braníka v nich mizí

A tamti hippsteři
na co si to hrajou? Doma harley…
škoda ale, že tamta holka neni moje
ale kolik už jsem měl takovejch vizí

A ten retardovanej týpek
proč se mu ti kluci smějou?
zmrdi! Tak špatně chodí, bóže
najednou chlapci dostali strach

Starší dáma a její vtípek
o počasí, ty prostě nezaujmou
víc přemýšlím, co je dobré lóže
není kde mrdat. lavička, park, svah?

A hovna, všude jsou hovna
a žvýkačky nalepené zespoda sedaček
mastné tyče a pochcanej bezďák
co u sebe má igelitky s hadrama

Bohatá dáma, co mi není rovna
zlatou tašku, však v ní jen pár kvedlaček
každej je v téhle republice vidlák
je to celé zkrátka absurdní drama

Slečno, co to zkoušíte
vaše kozy se vám valí z podprsenky
a toužebně hledíte na mou peněženku
žádáte mne o cigaretu

Nemám, na její prsa s pánem civíme
oči máte černé od rozpité řasenky
povídám směle a chytám ji za ruku
nechte toho, já mám holku

Manželský pár nastupuje
neřeknou si celou cestu ani slovo
proč taky po necelých třiceti letech
prostě to spolu dožijou

Starý dědek hudruje
zas mu není něco libo
vystupuji, kroutím hlavou, výdech
a hodiny dvanáct odbijou

Noční tramvaj

Vidím dvě světla noční tramvaje,
tramvaje, co proráží hustou tmu,
tmu, jež zahalila mě do hávu nostalgie,
nostalgie, co mě stahuje, ale stále jdu.

Jdu a poryv větru mě do škarpy srazil,
srazil a s děsivým smíchem se otočil,
otočil a nechal mě, abych blátivou kaluž vypil.
Vypil jsem ji tedy a před scestím zabočil.

Zabočil a nechal dvě děti za sebou,
sebou sám nyní dnem i nocí zmítám.
Zmitám sebou a třesu se, jak je těm dvoum.
Dvoum anebo už třem? Často premýtám.

Premýtám sám a sám dnem i nocí,
nocí, kterou jede další osvětlená tramvaj.
Tramvaj s modrým číslem 2 sviští.
Sviští jako ta předchozí a lidi opět nemávaj.

Průtrž mračen

Nad Prahou se zatahují temné závěsy a celé město se
zabaluje do neprodyšného igelitového vaku. A co my? My, jako ty a já. Jen
pozorujeme tu ubohost, ten kýč a hnus ze střechy nejvyššího paneláku.
Ulamuji kus antény a směji se těm blbečkům, co budou ve vteřině koukat do
prázdných televizních obrazovek. Totálně vymydlené mozky a nepřítomné
výrazy mají tito lidé. Ostatně v ničem se neliší od těch venku. Je to
havěť parazitující na Pandořině skříňce. Smetou veškerou lidskou
radost a ochotu pousmát se. Odplivávám si a sleduji, jak zelenožlutý
chrchel pomalu padá dolů ze střechy panelového domu. Ty se trpce
pousměješ, ale v zásadě si myslíš to stejné. Tenhle šlendrián nestojí
za víc než jeden flusanec.

Náhle se rozjasnilo a oslňující záblesk světla mne oslepil. Ach, co to
vidí mé zornice? Černé plévy se zmítají v sinavém světle. všechno je
tak mlhavé. A opět se stmívá a ihned osvětluje. Připadá mi to, jakoby
spolu zápasil mocný vládce temnoty a sám pán světla. Souboj dobra se zlem.
Zápas špíny a čistoty. Utkání odporného a božského. Peklo versus Ráj.
Souboj se jeví jako vyrovnaný. Spíše připomíná mihotající se plamen
svíčky, který se pere s šerem.

Po chvíli se můj zrak doostřuje a já zjišťuji, že jsme v objetí.
A skutečně, přímo nad našimi hlavami se černé mraky rozestoupily jako
napůl rozhrnutý závěs. Igelitový vak se přesně nad námi protrhl a
najednou je dýchatelno. Je krásně. Je to lepší než vláha prvního
jarního deště.