Archiv pro měsíc: Červenec 2013

Hovnobrigáda #1: Rozdávání reklamních letáčků

Byla to moje první brigáda
přes zaměstnavatele, kterého jsem neznal. Nebyl to známý, nebylo to přes
rodinu. Rozdávání bylo pro jazykovku Jipka Tu brigádu mi dohodila v té
době má přítelkyně. Pro ní to bylo ideální. Brali i lidi pod 18 let,
což není tak úplně běžné. Mně osmnáct již bylo, ale nic jiného jsem
neměl (mimo stálou brigádu) a nějaký prachy se hodily. Navíc to bylo jen
na září a říjen.

Šli jsme tam spolu. Ona si vypsala směny, které chtěla a já počkal na
šéfíka, který se mnou podepsal smlouvu. Hned poté jsem si mohl jít vybrat
směny na nastávající týden.

Pravidla rozdávání

  • Vybereš si směny vždy týden dopředu. Jsou to tuším
    tříhodinovky.
  • Stojíš na určeném místě (to si vybereš u rozpisu směn) a
    rozdáváš.
  • Chováš se slušně a jsi zdvořilý
  • Každému jen jeden leták
  • V každou začínající hodinu je nutné označit bílý proužek papíru
    v označovači jízdenek
  • Chodí náhodné kontroly
  • Výplaty jsou měsíčně

Výplata

Jasně, prachy až na
prvním místě
. Ve smlouvě je psáno, že člověk dostává 60 až
80 Kč za hodinu. Záleží na osobním ohodnocení. Jelikož jsem ale práci
prováděl skutečně poctivě, vždy jsem dostal plnou částku a na konci
i nějaký menší bonus, se kterým jsem vůbec nepočítal. Dobré bylo, že
jsem jako student podepsal růžový
papír
a nemusel jsem tedy danit. Osmdesát na hodinu je na brigádu
slušná částka.

Co je na brigádě dobré

Za prvé je to krátkodobé. V jistém smyslu je to nevýhoda, ale zase kdo
tam byl, jistě pochopil, že se to nedá dělat dlouho. Za druhé je to celkem
dobře placené. Za třetí berou lidi pod osmnáct let. A navíc je skvělá
volba směn. Ve středu chodím na schůzky oddílu = vím, že
nemám čas ⇒ nevezmu si směnu. To u každého zaměstnavatele nejde.

Co je na hovno

Jo, nic není úplně růžové. Největší nevýhodou je to, že letáky si
člověk musí vzít přímo u Centrály na Můstku. No a když člověk chce
směnu hned po škole (nebo stihnout dvousměnovku), musí ty krabice, které
jsou velké (do báglu tak jedna a konec) a těžké táhnout domů, pak do
školy (tam vymyslet, kde to uskladnit) a pak s nimi dojet na místo
rozdávání. Druhou nevýhodou jsou kyselé obličeje lidí, které děsně
otravujete. To se dá ale přehlížet a spousta lidí vám i navrhne, že si
letáků vezme více. To by se ale vyplatilo zkusit, kdyby to byla práce
placená od kusů rozdaných letáků. Ale zase když jedete stylem „Krásné
odpoledně, mohu Vám nabídnout letáček, hezký den slečno, pane, mám po
vás letáček, vřele děkuji, vinšuji hezký den, přijměte letáček,
dobrý den, daruji vám letáček, vám také a i vám,…“, tak mnoho lidí
pobavíte a navíc získáte kontakty na jiné brigády, kde je třeba
komunikačních schopností. Za měsíc práce mne oslovilo přibližně
10 lidí.

Kdy do toho jít

Když si myslíte, že na to máte, nevadí vám, že si z vás okolí bude
dělat vtípky (když třeba potkáte vysmáté spolužáky a nabízíte jim
letáčky), nemáte jinou brigádu a potřebujete/chcete peníze. Za zkoušku to
stojí v každém případě, ale nedá se to vydržet moc dlouho. Měsíc je
akorát dost.

Rošáda

 

„Pošťák, kurva, zase pošta! Musím sejít dolů. Do hajzlu, kde mam aspoň nějaký gatě? Kam jsem je sakra včera pohodil? A země se tak divně vlní. Taky mě musí vždycky vzbudit!“

Do rána jsem dělal v docích. Přijela obrovská rybářská loď a my měli vynosit ty hnusný ryby do mrazáků dřív, než stihnou shnít. Nosili
jsme to jako egyptští otroci. Sem tam, sem tam. K lodi a s bednou do skladu. Všichni měli mozoly a prodřené rukavice od zrezivělých beden. Snad to nebudu já, kdo chytne tyfus. Pořezal jsem se jen jednou. To by byla sakra smůla.

Domů jsem se vrátil v sedm. Unavený jako býk po orbě. Jako jepice po kopulaci. Jako matka po porodu. Jako táta od šesti dětí bez  manželky. I když to nevím. Nikdy jsem děti neměl. Za prvé nemám ženu a za druhé bych to neuživil.

Spal jsem ani ne dvě hodiny a zvoní ten proklatý pošťák. Když jsem se dopotácel k domovnímu telefonu a zvedl sluchátko, málem mi to urvalo hlavu. Jednak jsem i tak malátný a jednak… No, představte si, že vám v rozespalosti nějaký veselý blbec začne řvát do ucha „Poštááá!“. Praštil jsem s telefonem a zařval jsem na něj z okna, že jsem tam hned.

Gatě jsem nenašel. Hodil jsem na sebe jen upocený nátělník a šel jsem dolů. Byl jsem tak slabý, že jsem na schodech asi třikrát spadl. Prostě mi povolily nohy. Jako starému plesnivému dědkovi. „Bože, nechci bejt starej!“ nadával jsem po cestě dolů.

Pracně jsem se dostal dolů. Pošťák už tam nebyl. Ve schránce jsem našel jen pár reklamních letáků, které jsem pak vzteky rozházel po
podlaze. Čekala mě cesta do pátého patra. Po schodech jsem se doslova plazil. Trvalo mi asi dvě hodiny, než jsem se dostal domů.

„No do hajzlu!“ Nezabouchl jsem dveře. Mezitím, co jsem šel na poštu, tak mě vykradli. Výplata, tranďák, dokonce i jídlo. Všechno bylo fuč!
„Moment?! To nebyla pošta! Žádná pošta nepřišla!“ Byla to past. Já zabouchl. Sprostě mě vykradli. Mám totiž poškozený zámek. „A do
prdele,“ pomyslel jsem si. „Nažerte se, vy svině!!!“ zařval jsem z okna. Pak jsem se o to okno praštil do temene.

Už jsem si šel lehnout, ale vidím chlapa v mém pokoji. Cizího chlapa, jak si pokuřuje z fajfky. „Jste pan Blažek? André Blažek?“ „Jo, to
jsem a co je ti po tom. Vypadni z mýho bytu a nech mě spát. Nazdar!“ Bylo mi to úplně jedno. Ať si tam dělá, co chce. Ukradnout už není co a jestli mě zabije, tak co. Buď zemřu teď, nebo za dva dny. Voda mi neteče a jídlo mi ukradli. Pracovat nemůžu. Jsem zesláblý a pomohlo by mi jedině jídlo. Takže prostě chcípnu. Hm, osud.

„Pane Blažek, než odejdu, dovolte mi, abych vám nabídl výhodnou službu.“ „Táhni, nemám zájem, nemám prachy.“ „Ne ne, vy mi
nerozumíte, pane Blažek. Já po vás nechci žádné peníze. Jde o takovou, řekněme, delikátní záležitost. Dovolte mi, abych se představil. Jsem
Louis Breton. Pracuji pro společnost YLE, co. Nejspíše jste o nás ještě neslyšel.“ „To teda neslyšel. A co jako chcete, když ne peníze?
Vnikneš sem jen tak. Co to je, kurva, za jednání?“ „Prosím, neukvapujte se, pane Blažek. Vše vám vysvětlím. Jsme nadnárodní společnost se
sídlem zde, v Americe. Nabízíme vám krátkodobou, leč zajisté velmi výhodnou spolupráci. Vy umíráte, je to tak?“ „Asi jo. A co má jako
bejt? Co je ti do toho? Můžu si v klidu umřít a je ti po tom hovno. Tak mi aspoň ten poslední odpočinek laskavě dopřej. Já už o NIC zájem
nemam!“ „No a to je právě ono. Vy jste jako ze Ztracené generace. Zničený společností, bez vidiny budoucnosti. Asi tak jako dalších, moment, najdu si lejstro z posledního měření. Ano, tady to mám. Dvanáctého července. 28,67% lidí v Americe, 36,81% lidí ve vašem státě a celkově 87,95% lidí z vaší sociální vrstvy. No, není to věru málo, ale v globálním měřítku je to ještě horší. Ale nebudu vás zdržovat
zbytečnými údaji. Podívejte, vy nějak žijete. Jakž takž, pokud se to dá vůbec nazývat žitím. Nebo je to jen přežívání? Co myslíte, pane
Blažek?“ „Nechte mě bejt! Dejte mi pokoj! Já přijel do Ameriky za americkým snem. Odcestoval jsem, abych žil alespoň trochu lepší život.
A kde jsem?! Chci umřít, pane. Nic víc už nechci.“

„Já vím, to každý, pane Blažek. Tedy… Každý ve vaší situaci. Pokusím se navázat. Vy tedy přežíváte, ale pak přijde nějaká pohroma,
jako třeba to, co se vám stalo před chvílí s tím pošťákem.“ „Hej, jak to, kurva, můžeš ty vědět?“ „No, podívejte se, některé věci
musím držet v tanosti…“ „Ty hajzle, takže tuhle celou komedii máte na svědomí vy!“ „Pane Blažek, neunáhlujte se. Věřte, že je to pouze
k vašemu dobru. Přijde tedy pohroma a vy se cítíte hrozně. Zjistíte, že to, jak žijete, nebo chcete-li, přežíváte vám vlastně nevyhovuje. A my
jsme tu proto, abychom vám pomohli s vaší těžkou životní situací. A nechceme za to žádné peníze.“ „A jak mi jako chcete pomoct? To mi
dáte pytel bankovek a čau? Jen tak?“ „Ne ne ne, vy si to špatně vysvětlujete. Tady v zásadě nejde o materiální pomoc. „A vo co jako
de?“ „No to se vám snažím vysvětlit. Tak mne nechte domluvit. Až skončím, můžete se na cokoli zeptat. Budu vám plně k dispozici.“

„Podívejte, pane Blažek, my vám poskytneme takříkajíc bydlení, ehm…“ Zarazil se a nehtem ukazováčku seškrábl zelenomodrou plíseň ze
stěny. Užmoulal z ní kuličku a odcvrnknul ji na prachem pokryté parkety. „Poskytneme vás bydlení na úrovni, pane Blažek. Propůjčíme vám byt, pokryjeme základní potřeby a co hlavně, najdeme vám zaměstnání úměrné vašim schopnostem, věku a fyzickým možnostem. Nebo snad chcete dále pracovat v docích? Tam by měli pracovat studenti jako brigádníci, co si chtějí krátkodobě přivydělat. Ne lidé jako vy. Vy chcete víc, než celý život tahat těžké smradlavé bedny. Navíc – a promiňte mi teď moji nezdvořilost – k vašemu věku… No, co na to říkáte?“

„Říkám na to: Strčte si to za klobouk. Já od vás nic nechci. Prachy na to nemam a takhle žebrat nebudu.“ „Ale ne, pane Blažek, vy mi
nerozumíte. To není žebrání. Jde o byznys, o obchod, o vzájemnou službu. My za to nechceme peníze. Tedy… Alespoň prozatím. Tuto šanci vám ale také nedáváme pro nic za nic.“ „Tak co chcete? Ven s tim!“ rozkřičel jsem se. „Klid, pane Blažek. Už jsme se k tomu dostali. My vám
zaručujeme, že se zvednete – a teď znovu promiňte, nebude to příliš kulantní – ze dna společnosti. „Ze sraček, chcete říct.“ „Ehm, ano.
Skutečně se to také dá takto nazvat. Ale o tom vy víte víc, než kdokoli jiný. Na oplátku ale chceme po zbytek vašeho života 10% veškerého
nabytého jmění. Rozumějte 10% z výplaty, z darů, nabytých statků, akcií, zkrátka ze všeho, co získáte. Nemateriální věci nepočítaje.
Podívejte, je to přeci výhodné. Vy si budete žít slušně a my také. Nic netratíte.“ „No a co když to nevyjde?“ ptám se a čekám nějaký
podraz. „No tak nic. A to je na tom pro vás to výhodné. Podívejte, tady je smlouva.“ Vytáhl z příruční aktovky smlouvu a podal mi ji.

rosada-blazkuv-pokoj-nahled

„V klidu si to pročtěte, ať víte do čeho jdete. Mohu si u vás mezitím dojít na záchod?“ „Ale jo, asi poznáte kudy, když je tu jen
jeden pokoj a dvoje dveře. Ty vylomené vedou na chodbu. Ale to asi víte, že?!“ „Samozřejmě. Děkuji vám, pane Blažek. Jste laskav.“

Ve smlouvě opravdu nebyl háček a vypadala lákavě. Podepsal jsem ji a pán s dýmkou mi potřásl rukou, popřál mi, ať se mi daří a dokonce mi dal něco k snědku. „A nebojte, ono to vyjde, pane Blažek. Nejste první ani poslední. Navíc my se budeme co nejusilovněji snažit, aby se vám dařilo, protože je v tom i naše budoucnost. Tak nashle. A vyspěte se. Nevypadáte zrovna nejlíp. Bude líp.“ „Jo, nashle a díky.“ „A pane
Blažek… S těmi dveřmi si nedělejte starosti. již zítra se stěhujete do lepšího bydlení. A opravu dveří, aby se paní domovnice nezlobila, berte
od nás jako pozornost. „Jasně. Díky,“ opáčil jsem a usnul jsem.