Archiv pro měsíc: Listopad 2013

Loupež

smaragd-nahled

Máš oči jako dvě studny
kolem dokola lehce zvlhlé
a dole, tam v hloubi na dně plavou dva smaragdy
Jejich jemný odstín zelené mne nenechává v klidu
A přec do nich mohu koukat s uvolněním
Nikdy nenasycen

Miluji je tak, že bych je bez zeptání uloupil, nebýt tvé
aby nemusely hledět na černošedo kolem
Uložil bych smaragdy pod polštář, aby spočinuly, byť jen na chvíli
ale spíš na pár let
A dal bych je do medu, aby je tvá hlava netlačila
až ulehneš

Zítra by ses probudila
a vím, že by ses divila
jakto že je dnes tak krásně
a hladila mne po vlasech
Jen bych se pousmál

Evino jablko

evino_jablko-nahled Květy zimní noci, které tak
nádherně ozařují hřejivá světla letních nálad, podbízivá touha malé
dívenky, jež lační po dychtivém objetí vysněného prince ze vzdušného
zámku, poletující myšlenka rozprostřená po Hlavním nádraží,
plápolající mihotavý plamínek nad otevřeným kahanem na havířově
přilbě, dvě nahá těla ve zmatku vášní oddychující na čerstvě
povlečené posteli, svižně jedoucí rychlovlak prorážející hektolitry
vzduchu, v marastu topící se oči, které měly tu čest okusit druhého
sousta z Evina jablka, nevyhnutelný pláč o svačinku okradeného klučiny
ve školní třídě, roztavená koule z mikrotenového sáčku, co se vpíjí
sama do sebe, jakoby sebe sama pohlcovala, rezavá železobetonová kapsa za
živa utopená v moři asfaltové lázně, drásavá hudba rezonující na
ušních bubíncích kojence, shluk bezdomovců vraždících pro kůrku chleba,
zvracející polomrtvá Lady Black po sežrání smrtonosné dávky prášků
na spaní…

Beran a lilie

Černý beran na pokraji rodinné pasti, co vzdal
prorážení zdi svými rohy, kteréžto chtěly se utkati s úhlavním
nepřítelem osobní svobody a vlastního rozumu, víře v utilitarismus a
snahy učinit rozhodnutí takové, by mělo svou logiku a smysl, zanadával,
avšak posléze seznal, že ani to nepohne s dnes večer tak ošklivou
dominantou, jako je mlýnek na slova, která mele s nehynoucí vytrvalostí
stále dokola, bez jediného pozastavení nad tím, že sama nemá jediné ucho,
kterým by třebas slyšela, co se jí beran snaží vysvětlit, a proti čemu
se skutečně staví, co si vyprošuje a co mu na celé záležitosti vadí, a
proto se jal konati činy namísto plných slov a beze strachu před
zvětšujícím se mlýnkem, otočil se na kopytě o sto osmdesát stupňů,
nakročil si a s pozdvihlou hlavou kráčel svižným krokem směrem ku
dveřím, za jimiž se klenula chodba s východem malým, však prostupným pro
berana, který si to šinul hrdě vstříc osudu, který ho čekal na svobodné
půdě venku a přitom myslel na to, jak zbytek večera protančí a zapomene
snad na bol, který ho zasáhl trefně, a na to, že konečně opět uvidí
lilii, co mu tak chyběla, beze zájmu o ostatní zbylé růže, neb masku
krásy růží odhalil již dávno a zjistil, že jsou skutečně všechny
stejné, i když vypadají každá jinak a mají jiná zbarvení; jen lilie je
tak čistá svou nevinnou prostotou, že je oproti růžím opravdovou krásou
zvěčněnou v její vlastní podobě, a proto si zvolil právě ji, aby s ní
mohl protančit večer a nakonec přivoněl k jejímu krásnému květu, neb
jedině tak mohl jít zpátky domů, aby poklidně a s jemně zamotanou hlavou
mohl spočinout na své lóže, kde si právě nechává ve svém snění zdát
o své krásné lilii.