Archiv pro měsíc: Březen 2014

Poezie z čekárny I

Co by se asi stalo
kdyby v nemocnici zapomněli postavit záchody
lidi by srali do křoví
a chcali v rozích
nebo ke stromům

no a nehybní
ty to pouštěj do nádob u lůžka i teď
takže beze změny

Nikdo by nesplachoval
a neuklízel
takže by nebyl potřeba
a stočné by se taky neplatilo
no to bychom ušetřili

Velebná

f29-nahled

Jenom tak chodim a koukám na tu lůzu kolem
a často připadám si jako Golem,
co mu chybí přesvědčení, že je sám ztracen
a tak chodím dál tou říší cizích ozvěn.

Mám skvělou holku a nemusíme to hned křičet do světa,
tohodle podivného světa, pro narcisy ta správná meta,
chce se nám svírat pěsti a prožít slovo odveta,
ale dobře víme, že už ani jedna cesta nevede do Říma.

Přesčas

bull-dog-playing-the-blues-wallpaper-normal-1-nahled Na temně nahé noční ulici vyťukávají
kapky deště rytmus. Měsíční svit ozařuje chodící a vesmírný šum zní
jako teskný blues. Z rozšklebených ran tečou proudy vzdechů a zaschlé
strupy dávno zalepily starý čas. Veksláci v průchodech leží jak lazaři,
obráni o poslední vindru na kůrku chleba. Zrezivělé torzo veselosti se
kácí do hromady smrdutých odpadků na hladině močůvky. A okolo tancují
smutní klauni, co byli vyhozeni z karnevalového průvodu pro své trapné
maskování. Skřípající zvonkohra v průchodu plesnivějících
činžáků, kterou dávno nikdo neposlouchá, přestala pobrukovat a z dáli
jsou slyšet jen ržající koně. Doutnající nedopalek po stovkové cigaretě
zvolna pohasíná, stejně jako duše bezdomovce za rohem. Docela malé dítě
s popelavýma očima křečovitě svírá medailonek s portrétem vymřelého
rodu. A my, sedláci osudů, pustili jsme uzdy svých tažných koňů.