Archiv pro měsíc: Prosinec 2014

Rozvaha: Kern, H.: Přehled psychologie

Obecně

Kniha Přehled psychologie od Hanse Kerna a kolektivu autorů pojednává
o základních psychologických disciplínách. Kapitoly jsou seřazeny
logicky, tedy od nejelementárnějších prvků bytosti po ty nejsložitější.
Konkrétně se hned úvodem seznámíme s tím, co vlastně psychologie je.
Pokračujeme kapitolou Vnímání, dostaneme se k motivaci. Následuje
kapitola, která nás seznámí s myšlením a řečí. Až poté můžeme
studovat kapitolu Učení, na kterou navazuje vývojová psychologie. Po ní se
dostaneme k psychologii osobnosti a na závěr osobnost rozšíříme do
jejího okolí, které zkoumáme pomocí psychologické disciplíny zvané
sociální psychologie. Poslední kapitola Základní pojmy a metody psychologie
dává čtenáři náhled do dvou přístupů k psychologickému zkoumání
(behaviorismus a humanistická psychologie). Popisuje testování a
experimentování a taktéž dává psychologii kontakt s filosofií. Na konci
každé kapitoly kniha obsahuje stručné kompendium, což je výborná učební
pomůcka. Samozřejmě nechybí uvedení literatury, ze které
autor čerpá.

Reflexe: Fisher, R.: Učíme děti myslet a učit se

Z trefného názvu knihy je možné si učinit obrázek o obsahu knihy.
Nejde o knihu, která by zastávala neúčinný systém, kdy učitel vede
výklad svému publiku v podobě žáků, kteří pasivně přijímají
informace, které pak přeříkávají u zkoušení. Autor se snaží
nabídnout alternativu v podpoře myšlení a kreativity dětí pomocí
dialogů, kooperace či jiné aktivní účasti v hodinách.

Obsah je rozdělen do devíti témat, které objasňují specifika
jednotlivých prvků učebních procesů. Desátá kapitola dle mého názoru
poněkud vybočuje. Pojednává o tom, kterak vytvořit prostředí vhodné pro
učení. Kapitoly mají názvy Učení s myšlením, Kladení otázek,
Plánování, Diskutování, Mentální mapování, Divergentní myšlení,
Kooperativní učení, Individuální vedení, Sebehodnocení a Vytváření
prostředí pro učení.

První kapitola je nadřazená zbývajícím a mapuje druhy inteligence,
rozděluje myšlení na vyšší a nižší. Snaží se říct, že i malým
dětem lze dávat obtížné úkoly, pokud jsou podány zajímavou formou.

kapitola Kladení otázek se zaobírá problematikou otázek. Dělí otázky
na ty, které klade jiná osoba a na otázky, které si klademe sami sobě.
Taktéž dělí otázky na ty, které vedou k přemýšlení (myšlení
vyššího řádu) a které pouze ověřují vybavování si znalostí
(myšlení nižšího řádu).

Důležitou roli v učení zaujímá dle Fishera i plánování. Díky
němu je možné vůbec vyřešit vzniklé problémy. V kapitole se Fisher
dotýká i metakognitivního řízení učení.

Velkou váhu kniha přikládá i diskuzi, která je nápomocna
v uvědomování si problémů a jejich řešení. Díky diskuzi může dítě
uvažovat o zkušenostech a objevovat jejich význam. A to i v rozpravě se
sebou sama díky „vnitřnímu hlasu“. V další kapitole pak dává návod,
jak poznatky zapisovat do myšlenkových map a vysvětluje, proč jsou
vhodnější, než texty v celých větách. Pozvedá myšlení v pojmech a
souvislostech. K diskuzi se váže i kapitola Kooperativní učení. Dle
Fishera je vhodné srovnávat poznatky s jinými lidmi, přicházet na
společná řešení. Navíc tvrdí, že lépe se naučíme od vrstevníků,
kteří nás učí. Zdatnější žáci se navíc učí tím, že
jiné učí.

uzavření kruhu slouží kapitola Sebehodnocení, která se snaží říci,
že díky (sebe)hodnocení si pěstujeme sebedůvěru, sebeuvědomění a
hlavně si uvědomujeme vlastnosti samotného procesu učení. Navíc reflexe
slouží k opakování nabytých poznatků.

V poslední kapitole nazvané Vytváření prostředí pro učení se
řeší podmínky k učení. Vyjmenovávají se pojmy jako loajalita, důvěra,
podpora, dynamičnost, nároky, komunikace… Taktéž kapitola obsahuje
techniku k budování společenství Chvíle v kruhu. Jmenují se zde znaky
pro úspěšné školy jako způsob vedení, klima školy, vztah učitele a
žáka, kvalita kurikula a výuky apod.

Kniha je vcelku čtivá a rozhodně napomáhá k uvědomění si prvků,
které vědomě, nebo nevědomky dělají učitelé/vychovatelé v různé
míře. Díky praktickým cvičením si můžeme z každé kapitoly vzít
inspiraci a aplikovat techniky do praxe. Co kniha postrádá, jsou jména
dětí. Fisher uvádí mnoho výroků, které děti pronesly, ale ponechává je
za rouškou anonymity. Kupříkladu: „Když si uděláte mapu, pomůže vám
to přemýšlet o tom, co víte a co nevíte. –
Jedenáctiletý žák“

Pěna

empty-coffee-cup-1-nahled

Jemně šumící pěna v papírovém hrnku
z Costa Coffee
vyprchává a řídne
Mění se na pouhou tekutinu
jako nádech vzpomínky
jež se vytrácí

S časem

A zůstává jen ta podstatná
substance
a čirá esence jejího života

Jen škoda toho hrnku
co musí letět do koše
neb má již provlhlé dno

Reflexe: Pávková, J. Pedagogika volného času

Knihu Pedagogika volného času od paní doktorky Jiřiny Pávkové jsem si
ke své reflexi vybral se zájmem nejen proto, že jsem ji považoval za jeden
ze studijních materiálů k přijímacímu řízení na obor s totožným
názvem, jako kniha samotná, ale i z toho důvodu, že paní doktorka je
nejen spisovatel zabývající se danou problematikou, ale i vyučující na
Univerzitě Karlově v Praze, kde jsem se s ní měl možnost potkat.

Pedagogiku volného času bych spíše než knihu popsal jako příručku.
Vesměs nemá jiný cíl, než objasnit pojem Pedagogika volného času,
seznámit čtenáře s jeho obsahem, náplní a konečně i poselstvím,
který by měl správný pedagog volného času mít.

Kniha je určena především1 pro potřeby posluchačů oborů
padagogika volného času a vychovatelství a studentů středních a vyšších
pedagogických škol. Užitečná bude také pro vychovatele školních družin
a klubů mládeže, dětských domovů i vedoucí zájmových organizací
dětí a mládeže.

Hned v úvodu autorka vymezuje pedagogiku volného času jako pedagogický
obor z různých pohledů a uvádí souvislosti, které vedly k jeho vzniku od
konce sedmnáctého století až do přelomu tisíciletí. Závěr úvodní
kapitoly se zabývá tím, jak volný čas formuje životní styl člověka.
Druhá kapitola se věnuje mimoškolnímu vyučování. Obhajuje jeho funkci
z hlediska nejen znalostního, ale i výchovného (mimoškolní zařízení
dnes zastupují podstatnou část výchovy, kterou měla dříve v kompetenci
pouze rodina). Jsou zde uvedeny nejznámější (a tedy i největší)
instituce (či v případě hřišť zařízení) sloužící k mimoškolnímu
vzdělávání a popsána jejich materiální výbava. Neméně důležité je
v tomto celku popis vztahů mezi vychovatelem a dítětem. Taktéž pak
i vymezení hranic a rizik v tomto výchovném systému.

Čtvrtá kapitola se už zabývá více do hloubky mimoškolní výchově a
vyučování. Popisuje různorodé zájmové činnosti včetně těch
rekreačních a objasňuje jejich funkci. Navazující pátá kapitola poté
obsahuje výčet hlavních mimoškolně-vzdělávacích a výchovných
institucí. Ve zkratce jsou zde popsány DDM, školní družiny či různé
kluby. Následující kapitola navazuje s výčtem prostor a zařízení,
které jednotlivé skupiny využívají. Sedmá kapitola se snaží odhadnout
budoucí vývoj volného času s ohledem na realizované výzkumy. V poslední
kapitole je výčet vybraných právních norem pro práci vychovatelů.

Kniha mi připadá jako vcelku dobrá příručka shrnující většinu
institucí. Co však postrádám je ohled na dětské oddíly typu Skaut, MOP,
SMOP, ATOM aj. Taktéž je dle mého mínění převeliká škoda, že se kniha
soustřeďuje v naprosté většině na děti a opomíjí dospělé, pro které
je volný čas nezbytnou součástí života, ač se to tak na první pohled
nejeví. Osobně si myslím, že v době stresu a neuvěřitelného pracovního
nasazení je právě vhodně organizovaný volný čas prostředkem k relaxaci
organismu jakožto i mysli, který potřebuje nejen dítě, ale
i dospělý.

1 Nakladatelství Portál: Pedagogika volného času (obsah) [online]. ©
2005 — 2014 Portál, s.r.o. [citováno 22. 11. 2014]. Dostupné z WWW:
<http://www.portal.cz/…s/detail.php?…>.