Povídání


Poslyšte, paní, takhle by to tedy nešlo,
posaďte se, prosím, pěkně a dáme ještě jedno.
Řekla jste mi jak vám umřel manžel,
kolik desetníků Pepík našel,
kolik stojí kilo jablek,
komu narost‘ pupek
a kdo má nový holiny,
taky už mám jasno v tom, jaký mám číst noviny.

Co mi ale k sakru schází
je to, co se v běžný řeči nenachází.
Když se to vysloví, srdce sebou hází,
svět je bez toho jen trocha unylejch frází
co pro můj klid v úvahu nepřichází.

Nezajímaj mě povídačky ze sámošky,
ani recepty na koláče od kámošky.
Dokonce ani Cikáni už nezaberou,
kolikrát jsem s nima zažil srandu – no a rodiče si nevyberou.

Povězte mi radši, pani, co vám radost vážně činí,
a neřešte zas, zda oni jsou ti viní.
Kdy jste naposledy dítě rozesmála?
A tancovala, když ta naše hrála?

Na co, paní, ráda z dětství vzpomínáte?
A co nám mladým předvídáte?
Co je dobro a co moudrost k stáru?
Kdo táhne tu osudovou káru?

Poslyšte, paní, mám tak trochu pocit, jak si tu povídáme,
a na ten váš život vzpomínáme,
že ono to je spíš o tom, že se nepřijímáme,
a proto se asi tolik málo dojímáme.

Sklenice jsou dopitý, tak sbohem,
děkuji za rozhovor, byl mi darem.
Snad se ještě zase jednou sejdem,
nejpozději, až tou bránou oba vejdem.