„Bolí mě asi zub, ne zub to není, bolí mě vzduch“. Říkávala. Žila tak dlouho v úzké uličce a marně se snažila najít cestu ven. Nebylo v ní žádné světlo ani vzduch, jen ona a její nepopsatelná bolest, která jakoby každým dnem uličku sužovala. Opravdu nevýslovně si přála najít cestu ven, ale ať šla kterýmkoliv směrem, vždy na ni nedaleko čekala zeď, která nebyla dále průchozí. A tak se postupně naučila žít ve své velké bolesti a věčném očekávání. Naučila se žít v naději, že i on ji miluje tak mocně, jako ona jeho. V její uličce před ní vyvstávala slova a představy, ve kterých padá člověku, kterého ve svém životě miluje nejvíce, do náručí. A konečně vyřkne ta slova „miluji Tě“. Byl to přece on, kdo ji řekl „prosím počkej“. Čekala. Snažila se urychlit své čekání a tak se rozeběhla kupředu, ale brzy byla vyčerpaná a tak opět čekala. Její život se stal čekáním. Když se rozeběhla, něco ji stahovalo až kamsi, j na dno bezedného bazénu. Tak mocně ji bolel vzduch, že již téměř nebyl dýchatelný. Jen se toulala v potemnělých uličkách něčeho, o čem si myslela, že je to láska. Jak směšné, srovnat hluboký tunel, jehož světlo bylo kdesi v dáli, s něhou a nekonečným úsměvem na tváři. Byl čas vystoupit z temných vod!

Když tu přišla ta zvláštní noc, kdy ulice zaplavily tisíce barevných světel, které ji na druhý den proměnily ve velkou skládku odpadků. Klidně seděla v obývacím pokoji, kde se mísily alkoholové výpary, jež větral pouliční smog přicházející otevřeným oknem. Jen stěny byly nasáklé dobrou atmosférou, která všem vykouzlila úsměvy na tvářích, ať už uvnitř byli mezi temnými stěnami, či se koupali v moři lásky. Navenek se zdáli být všichni šťastní a spokojení. V tom pozvedla hlavu a uviděla toho, kdo se v brzké době stal lékařem její duše. Zahleděla se do hlubin jeho zelených očí. Byl odrazem jejího bytí, když občas zmateně těkal očima, jako by byl ztracen kdesi ve víru chaosu a sladkého nevědění. Byl jejím zrcadlem, ačkoli byl tak jiný a přesto tak stejný. Když ji objal bylo to, jako by ji unášely měkké obláčky do světa ráje. Nyní byla kdesi v náručí nebeském a slunce, které přicházelo malým okénkem jemně a důkladně vysoušelo její slzy. Cítila, jak do stínu jejího srdce vstupovalo jasné světlo. Chtělo se jí padat, ale jakoby se opírala o vzduch, který ji jemně nadnášel a dával jí sílu. Každý okamžik, který spolu prožili vstřebávali jako krém, který se vpíjí do pokožky vysušené mrazem. Cítila se volná jako pták, jež právě dostal křídla. V jeho přítomnosti se roztékala blahem jako čokoládové srdce nad parou, jež vnáší lásku do vzduchu kolem nás a zaplavuje jí celý svět. Příliš často nepoužíval sladká slova, jejich duše byly však příliš vzpjaté, než aby to byla potřeba. Stačila malá gesta na to, aby vyjádřil svůj cit. Jemné doteky, polibky a vzájemné zrcadlení v jejich očích, to byl jazyk jejich lásky. Když ji políbil, cítila svěží vůni citronové trávy, která ji unášela tam, kde úsměv a láska neznají hranic.


««« Předchozí text: Sčítání lidu 2011 Následující text: Rozvod elektřiny »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Sobota 3. 03. 2012, 03.03 | Povídky, Litera | 165x přečteno



comments powered by Disqus