2+2=tolik, čemu věříme my sami

1984-john-hurt-nahled Několik let poté, co jsem si
přečetl antiutopický román 1984 od G. Orwella, jsem měl odvahu podívat se
na stejnojmenný film, který byl natočen snad symbolicky právě v onen rok
1984 ve Velké Británii režisérem M. Radfordem. Bál jsem se, že film
i přes své vysoké hodnocení nebude vystihovat atmosféru celé knihy a
zkazí mi výsledný dojem, kterým na mne kniha působila.

Snímek 1984 mne přikoval k židli. Snad věrněji, než v mých
představách, bylo vykreslené celé město. Omšelé, šedé, oblečení
obyčejné dělnické třídy, vše takové, že byla patrná neschopnost INGSOC
udržet cokoli v tomu, co dnes považujeme za standard.

Myšlenka, která mne po celou dobu, se však liší od toho, co jsem si
vlastně vzal z knihy. Pomíjím nyní zřetelnou červenou linku v podobě
totalitního režimu. Pochopitelně ústřední motiv má své místo a
zamýšlím se nad ním nadále. Co mne však – a jistě i vzhledem
k pedagogickému řemeslu, které mne zajímá – zasáhlo nejvíce, je
myšlenka, že „svoboda je v tom, když můžeme věřit, že 2+2=4“.

Nezávisle na tom, zda 2+2 skutečně dává dohromady 4, spatřuji
důležitost právě v tom, že se mohu svobodně rozhodnout a zároveň
o svém úsudku pochybovat. Je vcelku jedno, zda je realita taková, že
výsledek je roven třem, pěti anebo skutečně čtyřem. Chtěla-li by to
historie, vnímali bychom čísla a jejich význam dost možná diametrálně
odlišně.

Důležitost spatřuji v individualismu, který nám zaručuje mít svou
vlastní filosofii, jejímž základem je právě ona pochybovačnost. Možnost
vytvářet si ve svém světě vlastní paradigmata anebo přijímat ty,
o kterých se domníváme či věříme, že jsou platná.

Ač dnešní nastavení systému vnímám tak, že se zde tvoří policejní
stát pod dohledem Velkého Bratra – a je jedno, jestli je to zrovna Gustav
Husák, Andrej Babiš, Miloš Zeman, Vladimír Putin anebo kdokoli další -,
pozoruji z druhé strany, a to zejména ve školní a mimoškolní výchově,
snahu o individualizovaný přístup. A to ne k tomu, aby byla společnost do
lidí schopna individuálním přístupem vtlouci svá dogmata, leč
k vytvoření samostatně a kriticky smýšlejícího člověka.

Je naivní tvrdit, že se tomu daří. Velká část naší populace je a
bude taková, že bude věřit svým vůdcům. Ostatně historicky je to tak
nastavené a je dobře, že je méně vůdců, než řadových lidí. Vůdci by
se pravděpodobně utloukli a konsensus by nebyl v takovém měřítku možný.
Však důležité je, že je na výběr. Že je možné ostatním ukazovat
druhou stranu mince ve svých názorech, postojích, domněnkách. Protože jen
tak je možné realizovat změny, které si společnost jako celek přeje.

A aby si je společnost přála, je nezřídka nutné právě onu opačnou
realitu vynášet napovrch a nepropadat deziluzi, že jeden hlas je výkřik do
prázdna. I ten jeden výkřik může strhnout davy. Konec konců za
povšimnutí stojí, jak rychle se šíří drby. A není právě ona opačná
realita svým způsobem obdobná, jako drb? Záleží pak na tom, zda je
ignorován, anebo se s ním pracuje a je šířen. Naštěstí právě onen
individualismus má potenciál k tomu, aby potřel onu ignoraci, „ve které
je síla“ a tím pádem i falešnou svobodu, kterou „zaručuje
otroctví“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *