Hakan Berthas, Hanna Heilborn / Švédsko / 2004 / 58 min.

„Mike se narodil v Austrálii aboriginským rodičům, prostřednictvím adopce se však dostal do Švédska. Ocitl se tak rázem tisíce kilometrů od své rodné země. Jednoho dne mu z Austrálie zavolá jeho biologická matka a on se rozhodne ji navštívit. Zvítězí v Mikeovi dosavadní švédský životní styl a stesk po starých kamarádech, nebo radost z nově nalezené rodiny a původních kořenů?“

Pozn. Oficiální text distributora (Jeden svět na školách)

Během sledování filmu mi přišla fascinující zřejmě zcela odlišná věc, než tomu bylo u ostatních. Je možné, že se mýlím, ale řekl bych, že velké množství studentů napíše o rodinných vztazích, o pocitech Mika nebo o jeho matce.

Osobně jsem se u sledování filmu podivoval nad životním stylem Aboriginců. Když se vydáme do minulosti, zjistíme, že někdy v osmnáctém až devatenáctém století byli Aboriginci zabíjeni a utlačováni a panovalo zde velké bezpráví právě vůči nim. Dnes mnoho lidí Aborigince bere jako ty utlačované chudáčky, pro které bychom měli div ne pořádat veřejné sbírky.

Velká Británie, jenž byla kolonizátorem si svou chybu velice dobře uvědomuje a proto původním obyvatelům poskytuje řadu výhod. Ráda by si přála, aby tyto výhody Aboriginci brali jako omluvu. Ku příkladu na rozdíl od rodilých, ale nepůvodních Australanů mají právo na bezplatné získání nemovitosti od státu, bezplatné školství a zdravotnictví a bezúročné půjčky.

Nyní, když v Austrálii panuje relativní příměří mezi těmito dvěma odlišnými kulturami, Aboriginci stále šíří myšlenku, že Angličani jim způsobili velké útrapy a oni se nyní nemohou vrátit do přírody, ctít své tradice a kulturu. Dle mého názoru ale mají možnost se vrátit do přírody. Mají možnost sedět večer u ohýnku a opékat si klokaní maso. Myslím si, že problém je někde jinde.

Aboriginci mají zakořeněný pocit, že se nemohou vrátit, ale já se domnívám, že se vrátit nechtějí. Zvykli si na pohodlí. Žijí pod střechou, kde mají televizi, jezdí autem a místo aby se každý den museli starat o to jaké zvíře chytí tak si zajdou do supermarketu a koupí si co potřebují. Tento film jasně ukázal, jak si taková průměrná rodina žije. Žije v jistém pohodlí, ale také se drží se své kultury. O víkendu si pomalovávají své tělo barvami, hrají na tradiční nástroje a používají rodová jména. Není to – a ani nebude – stejné jako kdysi…


««« Předchozí text: Jáma a kyvadlo Následující text: Pro dobrotu na žebrotu »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Středa 17. 11. 2010, 22.03 | Film, Úvahy | 565x přečteno



comments powered by Disqus