„To je krásné počasí, že?“ Pan Otakar se ohlédl, koho že to slyšel. Ani se mu nechtělo uvěřit, že by někoho na takovém místě potkal. Šel přeci již několik dní a cestou nepotkal ani živáčka.“Zdravím. Ano, je opravdu krásně,“ odpověděl zdvořile. Pan Otakar si položil na zem koženou tašku a velký proutěný koš. Sundal si svou propocenou rádiovku a zvědavě se začal vyptávat. „Co to, že u sebe nemáte žádná zavazadla, pane… Pane…“ „Říkejte mi Jáchym. Jen jsem se šel projít do lesa. Bydlím v nedaleké vesnici a musím se uklidnit. Taková procházka je velice uklidňující, věřte mi. Měl jsem dnes v práci těžký den. No, že jste to vy, tak prozradím, že mě vyhodili.“ Když Otakar slyšel o nedaleké vesnici, okamžitě zpozorněl. Byl totiž podomní prodavač, ale živnosti se vedlo tuze zle.

Navenek vypadal velmi slušně. Nosil brýle, ležérní látkovou bundu, kalhoty dlouhé asi po kolena, slušivé podkolenky a kožené polobotky. Samozřejmě hnědé, jak tomu bylo dle poslední módy. Celkově tedy působil velmi upraveně a slušně, jazykem mluvil velmi zdvořilým a příjemným. Také rysy v obličeji měl velmi seriózní. Každý si tedy mohl pomyslet, jak si vede dobře. Ve skutečnosti neměl náš Otakar co do úst. V kapse měl pár krejcarů a v brašnách nosil zboží, které si nikdo nechtěl koupit. „Vesnice říkáš? Tedy pardon. Zapomněl jsem, že se známe teprve chvilku a už vám tykám. Opravdu se co nejsrdečněji omlouvám.“ Jáchym se pousmál. Nebyl to však smích škodolibý. Takový měl vždy. Byl to dobrák od kosti a na zdvořilost si moc nepotrpěl. Tedy od cizích. Pokud s někým mluvil, tak vždy jak se sluší a patří. „To nestojí za řeč. Pojďme si tykat. Odkud jsi vlastně ty? Z Broudnice, nebo až z Livačan?

Otakar jen mávl rukou a ukázal na své brašny. Otevřel je a spustil svou naučenou básničku. „Jsem prodavač a přicházím z dalekých koutů světa. Já procestoval snad celý svět, a vyhlédl si to nejkvalitnější zboží. Potěší mě, když vidím, jak se lidé radují z toho, co jim scházelo. Podívejte se třeba zde na tuto vařečku. Může sloužit na vaření, ale pozor, na vrcholu má zabudovanou vývrtku. No uznejte, to se přeci hodí do každé domácnosti! Tento výrobek je velmi užitečný a přitom stojí jen pár korun. Nikdy se nezničí a bude vám sloužit celý život!“ Pokračoval by snad celý den, ale Jáchym ho přerušil. „Vidím, že se vyznáš. Obchod ti musí jít jistě výborně. Jsem rád, že prodáváš jen kvalitní zboží a nešidíš důvěřivé lidi. Pojď se mnou do vesnice. O tvé zboží bude jistě veliký zájem.“ Otakar na Jáchymovu nabídku rád kývl a vyrazili spolu směrem k nedaleké vesnici. Jáchym pomohl Otakarovi s těžkým kufrem a tak byli ve vesnici zanedlouho. Hodný Jáchym pozval Otakara na výbornou večeři a nabídl mu nocleh v jeho domě. „Ach to je pohoda. Jak dlouho jen já nespal v posteli,“ pomyslel si Otakar. Ještě než usnul, přemýšlel o tom, jak mohou na tomto světě ještě vůbec existovat dobří lidé.

Ráno ho vzbudila příjemná vůně velice drahé kávy. Oblékl se, opláchl si obličej, promnul oči, oholil se a učesal si vlasy. „Dobré jitro, snídaně je na stole,“ vítal ho Jáchym. Snídaně byla velmi vydatná. Na stole ležely voňavé makovky, buchty, spousta druhů ovoce a také pravý francouzský sýr. Jáchym pohostil Otakara znamenitě. Sám si vzal místo drahé kávy obyčejný čaj, protože musel šetřit, když ho vyhodili z práce.

otakar-nahled Po snídani vyrazili na náměstí. Otakar spustil o tom, že jeho zboží má výhody, že je z daleka, vše je originál a tak dále. Jáchym všechny ujišťoval, že Otakar je spolehlivý člověk a ne nějaký podvodník. Lidé Jáchyma znali a důvěřovali mu. Každý z vesnice si nějakou tu věc pořídil a Otakar si vydělal celkem slušné jmění a náležitě se z toho radoval. Ihned běžel do hospody a objednal si pivo. Snědl také bůček a vrátil se k Jáchymovi. „Jáchyme, pomohl jsi mi vydělat spoustu peněz. Nechtěl bys prodávat se mnou?“ Jáchym se na chvíli zamyslel, podíval se na opečovávaný dům a polohlasem pravil: „Nu což, stejně nemám co na práci a vlastně už ani tu práci.“ Jáchym tedy velmi rychle prodal svůj dům a velkou zahradu. Vzal si na sebe co nejslušnější oblečení, aby před zákazníky vypadal dobře a do kufru si zabalil vše potřebné na cestu. Do druhé ruky si vzal prázdnou brašnu z pevné kůže, ve které časem bude nosit zboží. Zamával sousedovi na rozloučenou a vyrazili.

Po třech dnech dorazili do menší vesnice. Jáchym byl celý bez sebe. Bude to přeci jeho první vystoupení! Lidé z této vesnice ještě neměli tu čest, shledat se s nějakým prodavačem, a tak byl o jejich výklad velký zájem. Jelikož byla jejich řeč velice dobře připravena a zněla přesvědčivě, lidé získali pocit, že jejich výrobky jsou dokonalé a jejich životní příležitostí je si nějaký koupit. A jak se Otakar s Jáchymem domnívali, tak se také stalo. Vydělali si spoustu peněz.

Takto to pokračovalo vesnici za vesnicí. Město za městem a každý již musel nosit kufr navíc, protože měli velice mnoho peněz a do kapes se jim nevešly. Otakar byl radostí bez sebe. Stále si opakoval, že se nad ním Bůh smiloval a poslal mu z nebes Jáchyma.

brasna-nahled Po půl roce dorazili do jednoho městečka. Ihned poté, co Otakar vyšel na pódium, přiletěla na něj spousta zkažených rajčat, polínka a dokonce i kamení. Celé náměstí bučelo a všelijak vyjadřovalo svou nespokojenost s Otakarem. Jáchym stál na pódiu vedle něj. Otřel si kabát od rajčat a koukal na Otakara s otevřenými ústy. „Co se děje? Proč nás nemají rádi?“ Otakar překřičel dav a vysvětlil Jáchymovi, že se lidem jeho výrobky rozbily a nebo obyvatelé městečka přišli na to, že jsou k ničemu. „Neříkal jsi, že jsou to kvalitní, prakticky nerozbitné výrobky ze všech koutů světa?!“ rozzlobil se Jáchym. „Ty jsi si snad myslel, že mluvím pravdu? Vždyť by si tu šunty nikdo nekoupil. Naivko!“ Jáchym zrudl vztekem. „Já myslel, že jsi dobrý člověk. Královsky jsem se o tebe staral a ty takhle! Jak jsem ti jen mohl věřit? Já hlupák!“ Otakar se netvářil nikterak zahanbeně, ba ani rozzlobeně. Zřejmě čekal, že tato situace jednou nastane. Dohodli se, že nejdříve uklidní dav a poté si promluví.

„Vážení, chápeme vaši nespokojenost, a proto nabízíme opravdu kvalitu. Co bylo před rokem je již minulost. Nyní vám přinášíme opravdu kvalitu! Pohleďte například na tuto vázu. Je to opravdu velice pěkná váza. Krásný reliéf, keramika až z Indie. Jen za deset krejcarů. Kdo koupí, neprohloupí.

V tu ránu se Jáchymovi z obličeje vytratila červená barva a vystřídala ji bílá. Strnul na místě a koukal na Otakara jak se snaží vázu prodat. Ta váza byla jeho. Ukradl mu ji, když ho zval do svého domu.

Po skončení prodeje se Jáchym vrhl na Otakara. Jelikož byl přeci jen o něco silnější a hlavně ho popadl záchvat vzteku, tak ho bez problémů svalil k zemi. Začal do něj bušit pěstmi hlava nehlava. Otakar se snažil bránit, ale i přesto mu Jáchym s velikým potěšením uštědřil pár políčků a také mu dal několik ran do břicha. Otakar měl veliké štěstí, že se Jáchymovi nepovedlo vyrvat dlažební kostku z náměstí. To by byl jistě jeho konec.

Jáchym padl na zem a začal bědovat nad dnešním světem. Nad nespravedlností, nad zkaženou morálkou, nad nerespektováním duševních hodnot, nad lhostejností k druhému. Otakar se ještě snažil o nějakou omluvu, ale to Jáchyma rozzlobilo ještě více. Otakar tedy popadl kufříky s penězi a rozeběhl se. Než stačil J8chym zareagovat, tak byl Otakar kdesi ve spletitých uličkách města.

Jáchym zůstal na liduprázdném náměstí úplně sám. Bez peněz, bez místa kam se vrátit, bez jídla, bez přítele. Podzimní oblohu zatáhly mraky a Jáchym si bezradně klekl na studené dlažební kostky. Pravou rukou do prachu nakreslil obrys srdce. Spustil se mírný deštík a poté co na Jáchyma spadla první kapka, žalem se mu zastavilo srdce. Přepadl dopředu a tupá rána jeho hlavy, která se zřítila na dlažební kostky se nesla do širokého okolí. Mírný vánek Jáchyma ovíval prachem a kapky omývaly jeho chůzí opotřebované boty…


««« Předchozí text: Úvaha nad filmem Big Mike Následující text: Designblok 2010 »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Sobota 20. 11. 2010, 22.22 | Povídky, Litera | 433x přečteno



comments powered by Disqus