Čím jsi dál, tím víc mi srdce buší ocelovou pěstí do mých žeber. Horká nejvzácnější tekutina se tryskem žene skrze žilnaté trubice až do ořechu, co je schopen přemýšlet. A v té chvíli já toužím, aby's tu byla.


««« Předchozí text: Co vyléčí kaz? Následující text: Chtělo by to změnu »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Pondělí 12. 11. 2012, 22.48 | Úvahy, Litera | 183x přečteno



comments powered by Disqus