23:45, prvního února 2013, pátek.

Je tomu přesně půl roku od té doby, co jsem se s mojí láskou dal dohromady. Už jen patnáct minut a bude to půl roku a jeden den. Ten čas uplaval jako voda a stále ji miluji. Je to tak krásné, toužit po ní dnem i nocí. Zapomínat na nešvary a žít jen pro to hezké.

23:50, už jen deset minut. Už pět minut na ni myslím a nemůžu se dočkat, až se jí zase budu moct dotknout. Až budeme opět vedle sebe. Sepíšu pro ni povídku, napadlo mě právě. Dám se do toho přesně na přelomu nového dne. Jen tak, symbolicky.

23:58, stále stejný den. Ještě na chvíli zavřu oči a představím si tě, představím si společné chvíle od té doby, co jsme se potkali až dodnes.

Vzpomínáš, jak jsi přišla na táboře poctivě odevzdat gumové medvídky? To byl vůbec první okamžik, kdy jsem tě viděl.

Vzpomínáš, jak jsi mi řekla, že mám zuby jako kluci z časáku u umývárek? To mi lichotilo, přiznávám.

Pamatuješ si, jak jsme se ve vodě navzájem naoko topili a ty ses mě zeptala, proč to vlastně děláme? Odpověděl jsem ti přeci, že asi proto, abychom se mohli navzájem dotýkat. Smála ses a odvětila, že jsem to řekl na rovinu.

Vzpomínáš na to, jak jsem se ti smál, že ses nestihla nahlásit na tábor, ale přitom jsem doufal, že nakonec pojedeš?

Pamatuješ, jak jsem v kempu u koupaliště říkal, kdo je pro mě ideální žena se vším všudy a vyšla jsi z toho ty? Prohlásil jsem, tehdy ještě vůbec nevědom, že se dáme dohromady, že spolu třeba jednou skončíme.

Pamatuješ, jak jsme šli na táboře na puťák pro starší a ve dvě ráno jsme si lehli, abychom si odpočinuli? Lehl jsem si vedle tebe a naše ruce se dotkly. Přemýšlel jsem, jestli mám dát ruku pryč. Normálně bych to udělal, ale nějak jsem se nemohl odpoutat.

Pamatuješ, jak jsme leželi znaveni pod hvězdami a nad námi bylo souhvězdí, které vytvořilo velký otazník? Tam jsem si plně uvědomil, že tě miluji.

Pamatuješ, jak jsme se sešli po táboře? Celé ty hodiny, co jsme se procházeli jsem hledal slova, jak ti to říct. Vždycky, když se to hodilo, dostal jsem strach a nic neřekl. Začali jsme se pak bavit jako ze srandy o rodině a o svatbě a vůbec. Nevěděl jsem, že jsme pár desítek metrů od tebe, ale cítil jsem, že to musím říct. Snad byla vhodná chvíle.

Vzpomínáš, co jsem řekl? „A co kdybychom to vzali vážně?“ Doufal jsem, že to vnímáme stejně. Když jsi se na mě zadívala a řekla „Co?“ s překvapeným výrazem, zatemnila se mi mysl. Začal jsem brebtat něco o tom, že to je asi uhozené, ale že jsem se do tebe zamiloval. Objala jsi mne a vyskočila na mne. Oba jsme tam stáli a dlouho se objímali.

Vzpomínáš, že jsme si tam dali první pusu? Myslel jsem, že je to jen sen. Nemohl jsem tomu uvěřit a bál jsem se, aby to neskončilo.

Vzpomínáš, jak jsme se na první výpravě ještě před sebou tak trochu styděli? Seděli jsme u ohně a jen letmo se dotýkali.

Vzpomínáš, jak jsme se k sobě tulili ve Stromovce? Řekla jsi, že na nic nemyslíš, jen vychutnáváš kouzlo okamžiku.

Pamatuješ jak jsme se prali na půdě na podzimkách?

Pamatuješ, jak sis tam zvrkla kotník a já jsem tě mohl nosit v náručí?

A vlastně pamatuješ na podzimky celkově?

Pamatuješ, jak jsme se rozešli, ale stále se scházeli?

Pamatuješ na výlet na Orlík? Byli jsme na pilíři mostu. Ostatní byli čtyřicet metrů pod námi. Toužil jsem po tobě, ale nevěděl jsem, jestli se tě mohu zeptat. Když jsme pak spali ve stanu, pod záminkou kořene jsem se vyměnil místo s bratrem, abych k tobě mohl být blíž.

Pamatuješ na to, jak jsme se prali o dráčka? Oba jsme věděli, že nás ten dráček vůbec nezajímá.

Pamatuješ, jak jsme se další den váleli na zemi a pouštěli jednu gramofonovou desku za druhou? Dotýkali jsme se, leželi jsme těsně vedle sebe a přemítali, zda budeme zase spolu. Bylo to krásné, byla jsi krásná. Jen ten pocit, že jsi vedle mě byl tak hřejivý.

Pamatuješ, jak jsme byli v kanále a tam si dali pusu? Pamatuješ na to, jak jsme před ostatními tajili svůj vztah, abychom sehráli před odjezdem na tábor scénku, kde ti dám pusu, přičemž ty se zakloníš? Nikoho to tam neudivilo.

Pamatuješ, jak jsme kolikrát leželi ve stanu jen spolu?

Pamatuješ, jak jsi nám vytvořila krásný interier ve stanu, i když nám pak zakázali být v něm spolu? Vždycky jsem se těšil, že jednou nebudeš unavená tak brzy a půjdeme spát až po poradě do jednoho stanu.

Pamatuješ na naše vzájemné vzkazíky na dobrou noc?

Pamatuješ, jak jsi mi vyzdobila před odjezdem z tábora stan lepícíma srdíčkama?

Pamatuješ, jak jsem přijel na konec Výzvy a usínali jsme spolu?

Pamatuješ, jak jsi krásně ječela s vuvuzelou na cyklojízdě?

Vzpomínáš, jak jsi mne pozvala na svůj koncert do Husova sboru? Koukal jsem na tebe a obdivoval jsem tě. A na druhém koncertu v Novoměstské radnici jsi byla perla celého orchestru. Jediná, ze které sršela energie a nadšení.

Vzpomínáš, jak jsme šli na výstavu graffiti? Vysazoval jsem tě tam na ramenou, aby sis mohla nakreslit znak Nirvany na stěnu.

Vzpomínáš na Vánoce? Konečně jsme si dali dárky, které nejsou úplné hovadiny. Tedy ty co jsi dala ty mně rozhodně ne.

Vzpomínáš na to, jak jsi mne stříhala? Děsila jsi mne s tím, že jsi šmikla jinam a že budu vypadat jako kdyby mne přejel kombajn.

Pamatuješ na to, jak jsme byli v Papírně na koncertu? Hrál tam skvělý saxofonista a zpívala jedna úchvatná dáma. Vysazoval jsem tě tam na ramena, abys na to vystoupení viděla.

Pamatuješ na ten den celkově?

Pamatuješ na to, jak jsi u nás, teď už včera, byla? Byla to jedna z nejhezčích chvil s tebou. Jsi úžasná dívka a za nic na světě bych se nevzdal žádné chvíle, kterou jsem s tebou mohl prožít.

01:07

Nestihl jsem to. Těch vzpomínek je mraky. Nevadí, ba naopak. Tato povídka je jen pro Tebe, drahá:

Taneční romance

Byl překrásný zimní večer. Muž a žena kráčeli liduprázdnými ulicemi. Osvětlovalo je pouze mihotající se slabé světlo pouličního osvětlení. Jejich sehrané kroky vykřupávaly do sněhové krusty na chodníku rychlý rytmus. Muž se zaposlouchal, chvíli se nechal unášet tou nádherou, ale když si všiml, že na něj žena hledí, pomalu ukázal prstem na své ucho. Žena zbystřila a muž začal potichu zpívat melodii Pupákovy písně lásky.

Ve chvíli, kdy se žena pousmála, pochopil, že se trefil. Pozdvihl obočí, opětoval jí úsměv a vyčkával odpovědi. Žena začala broukat stejnou melodii a po chvíli luskla. V té chvíli začal muž zpívat.

„Milá dámo chtěl bych ti tu vkleče prohoditi pár slov o citu.“ Během toho stačil předejít ženu, rozhodit ruce a pokleknout před ni. Když dozpíval, začal broukat melodii on a pro změnu začala zpívat líbezným ryze ženským hlasem zpívat ona.

Nasadila stydlivý výraz, pravou rukou se dotkla jeho tváře a zazpívala: „Neříkej nic nebo začnu brečet, mně úplně stačí, že jsi tu.“

Muž vstal, podíval se dámě zpříma do očí a zvýšil hlas: „Jenže mně jde právě o tu dobu, kdy už ti to stačit nebude.“

Žena couvla, položila si ruku na srdce a na jeden nádech odzpívala svou část písně. „Tuším, že to ve mně vzbudí zlobu. Přesto ale: staň se osude!“

Oba natáhli ruce a chytili se za ně. Zatímco muž zpíval, jemně trhl za její ruku a docílil tím u ženy elegantní otočky. Na konci jeho části textu byla v jeho objetí. „Chtěl bych tě ve chvíli předletní, zavésti na místa diskrétní a zašeptat ti slova plná úcty.“

Žena se v průběhu jejího zpěvu postupně rozbalovala z klubíčka, do kterého se před chvílí zamotala. „Zdá se mi to trochu přehnané, Na tohle odpovím: ,Ne pane‘. Takovýchhle našly by se tucty.“ Když doznělo poslední slovo z jejího úryvku, pustila jeho ruku.

Muž s prosebným tónem již tišeji, až šeptem zazpíval: „Tak tě chci pozvati jednou, na vycházku vlastivědnou, která by skončila se v lese.“

Žena se pořádně zabalila do kabátu, čímž dala jasně najevo, že neukáže ni kousek ze svého těla a uraženě zpívala. „Nad tímhle návrhem věru, byť by byl pronesen v šeru, se slušná dívka otřese.“

Muž přestal broukat přesně ve chvíli, kdy měla přijít pasáž s dvojhlasem. Zazpívali ho bravurně. „Je hrozná potíž říci dámě větu, která vedla by ji přímo k rozhodnutí, čím víc se potíš, víc a víc to vidíš, že ji tohle k rozhodnutí nedonutí. My jen dokážem městem parkem rezervací bloumat spolu denně křížem krážem.“ Při zpěvu tančili okolo lamp a zastavili se opřeni o zeď starého domu.

Žena začala zvyšujícím se hlasem broukat melodii a muž zpíval. „Snad budu umělej, nebo spíš nesmělej.“

Poté společně zabroukali kousek melodie a pak nahlas zazpívali dvojhlas. „Či snad každej potíž má? Zkrátka láska, zkrátka láska, zkrátka láska je věc značně obtížná.“

Oba broukali melodii tak dlouho, dokud téměř nešeptali a pak si dlouze hleděli do očí. Nastalo hrobové ticho. Jen vítr cloumal se stromem nad nimi.

Oba se k sobě přiblížili a žena pravila: „Zkus si být jako ten v té písni a uvidíš.“ Hned na to se k sobě vrhli, objali se a dlouze se políbili. Vzali se kolem pasu a odcházeli neznámo kam. Jejich sehrané kroky vykřupávaly do sněhové krusty pomalý rytmus.

Ve chvíli, kdy zahnuli za roh, zhaslo jediné světlo, které v té ulici svítilo a právě z toho bytu se ozval tlumený vzlykot. Nebyl to ale smutný pláč. Spíš pláč někoho starého, komu scenérie na ulici připomněla jeho mládí. Ze vzlykotu byla cítit nostalgická radost a přání mladým zamilovaným spokojený život.

2:06, druhého února, sobota

Jdu si lehnout a těším se, že se mi o Tobě bude zdát, má nejmilejší.


««« Předchozí text: Čekání na smrt Následující text: Opice na přednášce »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Sobota 2. 02. 2013, 02.06 | Litera, Povídky | 236x přečteno



comments powered by Disqus