kocarek-pomoc-nahled

Dnes odpoledne jsem jel na koloběžce domů. Jezdím z Červeného vrchu na Zahradní Město. Na trase, kterou jsem si vybral, byl i podchod pod rušnou silnicí na Náměstí Míru. Sešel jsem do vestibulu metra, podešel silnici a stoupal schody u druhého východu.

Všiml jsem si, že zhruba ve třech čtvrtinách schodů se sympatická slečna trápí s kočárkem. Vyběhl jsem k ní a povídám, ať počká. „Jen si nahoře opřu koloběžku a pomůžu vám.“ Slečna mou reakci evidentně nečekala. Cosi zakoktala spolu s děkovným smíchem.

Vynesli jsme kočárek nahoru a ona mi poděkovala. Poté si povzdechla, že je to vždycky tělocvik. Opáčil jsem jí, že je to přeci samozřejmost a rozloučil se. Poté jsem si to uháněl Korunní domů.

Co mě ale zaráží, je fakt, že přímo nad schody celou dobu stál hlouček kluků zhruba v mém věku (17 – 20 let) a celou scenérii pozorovali. Bylo zřejmé, že slečnu viděli celou dobu, ale nikdo z nich nepovažoval za normální pomoct jí. Když jsem se slečně nabídl, zachytil jsem jejich úžas ve tvářích. Vypadaly asi ve stylu: Co to kurva děláš? Ať si to vytáhne sama, když je to její kočár.

Je mi líto, že je město tak lhostejné a netečné. Jako by bylo abnormální projevit se. Slečna mi děkovala taktéž s úžasem. Nečekala, že jí pomůžu. Tohle je podle mě špatně. Pomoct někomu by mělo být samozřejmostí. A to, že si navzájem pomáháme by nemělo být považováno za bůhvíjakou ctnost. Jednou pomůžu já tobě, jindy někdo jiný mně. Avšak dnešní společnost takhle holt nastavena není. Ó, jaký úpadek. Doufám, že nikdy nedopadnu jako skupinka mladíků Musel bych se za sebe stydět.


««« Předchozí text: Přežral jsem se jako prase Následující text: Aktualizace: Na šedým náměstí (text + akordy) »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Čtvrtek 7. 03. 2013, 18.09 | Úvahy, Stížnosti | 13208x přečteno



comments powered by Disqus