Dráty mi pod nohy natahali,
ony časem zrezivěly.
Nebo jsem je stříhal,
když jsem vedle kleští dřímal?

Jako nitka z lýkového provazu,
bezbranné jehňátko u kolapsu.
Kdos šutrákem nehodil,
stejnak jsi mi dosti ublížil.

ostnaty-drat-krouc

Teď svobodný jako laňka
pobíhám po periferii.
Na papíře zbyla kaňka
a dál příběh nepíši.

Ein, zwei, drei lange Jahre,
rozplynuly se jako dým
z dědovy fajfky staré.
Proč a kdo, nikdy se nedovím.

Však vzpomínám si,
poslední ostnaté dráty
odneslo sedm lidí.
Pět chlapců, dvě dívky.

Ta jedna odnesla drátů nespočet
na připravenou kárku.
Srdceryvně mě musela obrečet,
udeřil jsem ránu.

Vše se vysvětlilo a já ji chtěl.
A co líp, ona chtěla mě.
Nu, tak jsem ji měl,
byli jsme spolu, pak zas ne.

Stále jsem se po spirále točil
a snad jediné jisté bylo,
že po pivu jsem vždycky močil.
Citů, žalu neubylo.

Teď jsme zase spolu, je nám hej
a ať se jde bodnout směle
ten Arnoštek diskžokej,
je nám prostě skvěle.

Ne, tohle není konec všeho.
Spíš to je začátek
něčeho, co má krédo.
Díky za tenhle motáček.


««« Předchozí text: Dopisy Následující text: Svět se zbláznil, držte se - Ilegální výstava »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Sobota 20. 04. 2013, 20.38 | Litera, Básně | 143x přečteno



comments powered by Disqus