Vidím dvě světla noční tramvaje,
tramvaje, co proráží hustou tmu,
tmu, jež zahalila mě do hávu nostalgie,
nostalgie, co mě stahuje, ale stále jdu.

Jdu a poryv větru mě do škarpy srazil,
srazil a s děsivým smíchem se otočil,
otočil a nechal mě, abych blátivou kaluž vypil.
Vypil jsem ji tedy a před scestím zabočil.

Zabočil a nechal dvě děti za sebou,
sebou sám nyní dnem i nocí zmítám.
Zmitám sebou a třesu se, jak je těm dvoum.
Dvoum anebo už třem? Často premýtám.

Premýtám sám a sám dnem i nocí,
nocí, kterou jede další osvětlená tramvaj.
Tramvaj s modrým číslem 2 sviští.
Sviští jako ta předchozí a lidi opět nemávaj.


««« Předchozí text: Vladimír Holan: Troufalost Následující text: Jan Hus: Proč ho upálili (pravý důvod) »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Sobota 11. 05. 2013, 01.13 | Básně, Litera | 297x přečteno



comments powered by Disqus