Ukáží na něho prstem:
toť on — rubášný člověk!
A zatím se trápí
pro stvořeníčko.

Stěžoval si jí — což je možno dáti sbohem
jenom tak, jako se mává u vlaku,
nebo jak křídly mávají
na podzim čápi?

To se to řekne, běž k němu,
to se to lehko řekne, běž k ní,
ale roh povlaku,
který jsi rovnala,
zůstane navždy pomačkaný ve mně,
a každý tvůj pohyb
spí ve mně,
tvůj každý krok mi chodí na pohřeb
a když si vzpomenu,
něco mi zmáčkne srdce,
mé srdce, které má pořád někdo v hrsti
a tváří se, že je to rukojeť hole
nebo držadlo v tramvaji.

Taky já jedno svírám,
taky já na jednom visím,
a všichni svíráme
a všichni visíme
na této nitce.


««« Předchozí text: Jan Hus: Proč ho upálili (pravý důvod) Následující text: Info k maturitě 2013 »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Úterý 14. 05. 2013, 16.02 | Básně, Litera | 254x přečteno



comments powered by Disqus