Kdež spisovatel ukáže, z jakých příčin stalo se, že sešly se osoby, jež později budou jmenovány, aby spolu hovořily, načež pod vládou Pampiney hovoří se o tom, co každému nejpříjemnější.

Kdykoli, nejroztomilejší dámy, uvažuji v mysli své, kterak od přírody všechny jste milosrdny, vždycky poznávám, že toto dílo podle vašeho soudu bude míti smutný a nudný počátek, jakož jest bolestná vzpomínka na minulou morovou ránu vůbec pro každého, kdož ji viděl aneb jinak zvěděl o její zhoubě, kterouž kniha tato nese na svém čele.

Avšak přece bych nechtěl, aby vás to odstrašilo, čísti dále, jakobyste čtouce měly se stále probírati jen slzami a vzdechy. Hrozný ten počátek budiž vám nejinak jak pouť na horu příkrou a drsnou, za níž se rozkládá překrásná a rozkošná rovina, která bude tím příjemnější, čím větší namahání vám spůsobilo, vystupovat a sestupovat po stráni. A jako svrchovaná veselost mívá v zápětí smutek, tak i bídu zakončí následující na ni radost. Po této krátké strázni (pravím krátké, poněvadž obsažena v nemnohých slovech) následuje ihned rozkoš a zábava, které jsem vám byl slíbil, a které byste snad podle takovéhoto úvodu, kdybych to nepředpověděl, neočekávaly. A v pravdě, kdybych mohl slušně jiným spůsobem vésti vás tam, kam si přeji, než cestou tak obtížnou jako jest tato, ochotně bych to byl učinil. Ale poněvadž bych nemohl bez této vzpomínky vyložiti důvody, proč věci, jež později budete čísti, se udály, byl jsem takořka nutností přiveden k tomu, abych vám to vše vypsal.

Pravím tedy, že již leta od požehnaného Vtělení Syna Božího byla dospěla počtu tisíce tří set čtyryceti osmi, když ve slavném městě Florencii, nad jiné mezi italskými městy krásnějším, povstal smrtonosný mor, jenž následkem působení těles nebeských, anebo následkem vlastních našich nešlechetných skutků, seslán spravedlivým hněvem božím k našemu napravení na smrtelníky, počavší několik let před tím v zemích východních, kdež zahubil nesčíslný počet živoucích, neustále postupuje s místa na místo, hrozným spůsobem rozšířil se na Západ.

A tu nespomáhala žádná péče aniž lidská prozřetelnost, jež kázala mnohé nečistoty odklidit z města zřízenci k tomu zjednanými a zabraňovala přístup do města každému nemocnému, a mnohé rady dávané na zachování zdraví, aniž pokorné modlitby ne jednou, ale častokráte, a v nařízených procesích a jinak vysílané k Bohu nábožnými osobami. Takřka hned od počátku jara řečeného roku hrozným způsobem započal mor jevit hrozné svoje účinky a to způsobem podivuhodným. Nikoliv jako se dalo na Východě, kdež komukoli se spustila z nosu krev, bylo to zjevným znamením nevyhnutelné smrti, ale povstávaly na počátku u mužských i ženských bez rozdílu buď na slabinách neb pod paží jakési hlízy, z nichž některé vzrostly zvící obyčejného jablka, jiné byly jako vejce, jiné ještě větší, jiné zase menší, jež lid obecný nazýval hlízy morové. A z těchto částí těla v krátké době počaly tyto morové hlízy objevovat se a vyrůstat na ostatních částech těla bez rozdílu. Na to počala se povaha této nemoci měnit a objevovaly se skvrny černé nebo zsinalé, bud na pažích, neb na boku aneb kdekoli na těle u velkém množství, někde velké a pořídku, jinde malé a četné. A jako před tím hlíza, tak tím spíše a jistějším znamením smrti byly tyto skvrny u každého, u něhož se objevily. Na vyléčení této nemoci ani rada lékařů, ani moc jakéhokoli léku nezdála se míti účinku, aniž přinesla prospěch. Takto, buď že toho nepřipouštěla přirozenost nemoci, buď že nevědomost léčících (jichž, mimo počet učených, bylo jak žen tak mužů, kteří nikdy se neučili umění lékařskému, množství nesmírné) neznala, odkud pochází, a následkem toho nedovedli užít náležitých prostředků, nejen málokdo byl vyléčen, ale skorem všichni do třetího dne po tom, co se objevila ona znamení, ti dříve, ti později a většinou beze vší horečky neb jiné příhody umírali.

A tato morová rána měla největší sílu, neboť s nemocných sdílela se zdravým nejinak, než oheň šíří se na věci suché neb mastné, když se k němu přiblíží. A což ještě bylo horšího, nejen mluvením a obcováním s nemocnými sdílena zdravým choroba anebo příčina společné smrti, ale i dotknutím se šatu neb jakékoli jiné věci, které se nemocní byli dotkli neb jíž užívali, zdála se tato nemoc přenášet. Zázračné jest, co tuto jest mi dlužno vypravovat: kdyby to nebyly viděly oči mnohých a moje vlastní, jedva bych se odvážil uvěřiti tomu, nadtož napsati to, třeba bych to byl slyšel od lidí víry hodných. Pravím, že tak prudká byla moc morové rány, s jakou se šířila, že nejen s člověka na člověka, ale což více jest a častěji bylo patrno, že věcí člověka nemocí sklíčeného aneb zemřelého touto nemocí, když se jí dotklo nějaké zvíře, ačkoli nenáleží k rodu lidskému, nejen bylo nemocí nakaženo, ale v nejkratší době bylo usmrceno, o čemž oči moje (jak jsem již dříve pravil) přesvědčily se mimo jiné jednoho dne tímto způsobem. Hadry chudého člověka zemřelého touto nemocí vyhozeny byly na ulici a naskytli se k nim dva vepři; tito dle svého obyčeje nejprv svými rypáky v nich ryli, pak vzavše je zuby potřepali si je kolem hlavy. V malé hodince na to škubajíce sebou, jakoby byli požili jedu, klesli na rozedrané hadry zdechlí k zemi. Z takovýchto věcí a mnohých jiných jim podobných aneb horších povstaly různé strachy a domněnky mezi těmi, kdož zbyli na živu, jež skorem vesměs na konec vedly k ukrutnému úmyslu, vzdalovati se a prchati nemocných a jejich věcí, a takto činíce domnívali se všichni, že si získali spásu.

Někteří byli, kdož domnívajíce se, že žíti střídmě a vystříhati se všech výstředností jest nejlepším prostředkem, aby vyvázli pohromě. Utvořivše malé družiny, žili odděleni ode všech jiných a scházeli se a přebývali v domech, kde nikdo nebyl nemocen, a žili tu co nejlépe, nejchutnějších pokrmů a nejlepších vín střídmě požívajíce, vystříhajíce se veškeré nemírnosti, nedopouštějíce mluviti komu, aniž chtějíce zvěděti jakých zpráv o smrti neb nemocných, bavili se hudbou a jinými kratochvílemi, které si dovedli opatřit. — Jiní jsouce opáčného mínění tvrdili, že s dostatek píti a veseliti se a procházeti se zpívajíce a provozujíce kratochvíle a všemožně ukojiti všeliké choutky a z toho, co se dělo, tropiti si smích a šprýmy, bylo nejbezpečnějším lékem proti takovému zlu. A jak pravili, tak též vskutku jednali, pokud mohli; v hodinách denních i nočních chodili brzy do té brzy do oné krčmy, pijíce bez rozumu a bez míry, a mnohem více vyváděli v jiných domech, když jen viděli, že tam něco, co by jim bylo vhod a po chuti. A to mohli činiti snadno, neboť každý (jakoby již déle neměl žíti) jako sebe tak i svoje věci zanedbával, tak že většina domů staly se věcí společnou a tak jich užívali cizí lidé, když se jim nahodilo, jako by jich byl užíval vlastní jejich pán. Ale při veškeré této zvířecí rozmařilosti stále prchali nemocných jak jen mohli. A v tolikerém neštěstí a bídě našeho města ctihodná moc zákonů jak božských tak lidských skorem pominula a opuštěna byla svými sluhy a vykonavateli, kteří všickni byli mrtvi neb nemocni, anebo tak byli opuštěni od svých podřízených, že nijakých služeb konati nemohli, pročež každému bylo svobodno jednati, jak se mu zlíbilo.

Mnozí jiní mezi oběma svrchu vzpomenutými spůsoby zachovávali cestu střední, neobmezujíce se v pokrmech a nápojích jako první a nedopouštějíce se v pití a ostatních požitcích výstředností takových jako druzí, ale užívali věcí mírou dostatečnou, dle své chuti a nezavírajíce se procházeli se, majíce v rukou ti květiny, ti vonné byliny, ti různé druhy voňavek, které k nosu přidávali soudíce, že to nejlepší prostředek posilňovati mozek takovouto vůní. Neboť zdálo se, že všechen vzduch naplněn jest zápachem mrtvých těl, nemoci a léků.

Jiní byli smýšlení mnohem ukrutnějšího (jako by snad náhodou to bylo bezpečnější) pravíce, že žádný jiný lék není proti moru lepší a prospěšnější, než prchat před ním. A touto domněnkou puzeni, nedbajíce ničeho mimo sebe, mnozí muži a ženy opouštěli svoje město, svoje domy, svoje příbytky a svůj majetek a vyhledávali cizinu aneb aspoň venkov, jakoby hněv boží trestající nešlechetnost lidskou tímto morem nemohl je následovat, nýbrž utratil toliko ty, kdož se nalezali ve zdech svého města, odsouzeného ke zkáze, anebo domnívajíce se, že tam nikdo nesmí zůstat na živu a že pro ně nastala již poslední hodinka. A třeba že tito různě smýšlející všichni neumírali, přece se všichni nespasili, nýbrž mnozí z nich onemocněvše, ať to bylo kdekoli, jako oni sami, dokud zdrávi byli, příklad dávali, od těch, kdož zdrávi zůstali, opuštěni zůstávali skorem zcela o samotě.

Avšak pomiňmež toho, že měšťan opouštěl měšťana, a že skorem žádný soused nestaral se o souseda a že příbuzní málo kdy neb nikdy se nenavštěvovali a jen zdáli se viděli. Ale pohroma ta vzbudila takovou hrůzu v prsou mužů i žen, že bratr opouštěl bratra, strýc synovce, sestra bratra a často i žena svého manžela, a což nad to a sotva víře podobno, otcové a matky svoje děti, jakoby ani jejich nebyly, odpírali navštěvovat a obsluhovat. Proto ti, kdož onemocněli, a těch bylo množství nesčíslné, mužů i žen, neměli jiné pomoci, než buď slitování přátel (a těch bylo málo) anebo lakotu sluhů, kteří sloužili za velký plat a nestoudné požadavky činili. Ale i těchto nebylo mnoho a mezi nimi byli mužští i ženské hrubých zvyků a mnozí z nich takovýmto službám málo uvyklí, tak že nebyli k jiné službě, než aby podali věc, kterou nemocný žádal, aneb dívali se, když umíral. A konajíce tyto služby k vůli zisku, mnozí z nich přicházeli o život.

A když nemocní takto byli opuštěni sousedy, příbuznými a přáteli a poněvadž byla nouze o služebné, povstal zvyk nikdy před tím neslýchaný, že žádná žena, byť sebe spůsobnější, krásnější neb urozenější, onemocněvši neostýchala se míti ke své posluze mužské, ať byli mladí či staří, a beze všeho studu, jak toho žádala potřeba jejich nemoci, odhalovaly jim všechny části svého těla, nejinak než jak by byly činily před ženskými. To u mnohých, které se uzdravily, bylo snad příčinou, že v dobách následujících méně dbaly cudnosti. A mimo to umírali mnozí, kteří snad, kdyby byli bývali ošetřováni, byli by se zachránili. Tak ale, jak pro nedostatek potřebného ošetření, jehož se nemocným nemohlo dostati, tak i pro sílu moru, bylo takové v městě množství těch, kdož ve dne i v noci umírali, že hrozno bylo, slyšeti o tom mluvit, nadtož dívati se na to. Neboť takřka z nutnosti povstávaly věci, protivné dřívějším obyčejům měšťanů, mezi těmi, kdož zůstali na živu.

Bývalo obyčejem (jakož to podnes vídáváme), že do domu nebožtíkova scházely se ženy z příbuzenstva neb ze sousedstva, a s těmi, kdož mu byli nejbližší, oplakávaly zesnulého; mimo to též před domem nebožtíkovým scházeli se s jeho příbuznými sousedé a mnozí jiní občané, a podle hodnosti zesnulého přicházelo i duchovenstvo a nebožtík donesen na bedrech mužů sobě rovných okázale v průvodu s voskovými svícemi a zpěvy do kostela, který si byl před svou smrtí ustanovil. Tyto věci však, když prudkost moru počala vzrůstat, buď celkem, nebo většinou pominuly a jiné nové na jejich místa nastoupily. Neboť nejen umírali mnozí, aniž měli kolem sebe zástup žen, ale byli mnozí z nich, kdož tento život opouštěli beze svědků, a velmi málo bylo těch, jimž bylo dopřáno útrpných stesků a hořkých slzí příbuzných. Ba na místě toho přicházely většinou šprýmy, smích a hlučné radovánky, kterémužto obyčeji i ženy, většinou zapomenuvše své ženské útrpnosti, prý pro vlastní spásu, brzy se přiučily. A bylo málo těch, jichž těla více než deset neb dvanáct sousedů doprovázelo do kostela, jejich máry pak ne ctihodní a vážení měšťané, ale jacísi hrobaři pošlí z nejprostšího lidu, kterým říkali moroví pacholci, kteří služby ty konali za velký plat, nesli spěšnými kroky ne do onoho chrámu, který si nebožtík před smrtí ustanovil, ale obyčejně do nejbližšího, za rakví pak ne více než čtyři neb šest kněží s málo světly a mnohdy i bez nich, a tito s pomocí oněch pacholků, aniž se omeškávali dlouhými modlitbami a obřady, uložili jej co nejrychleji do kteréhokoli prázdného hrobu.

V obecném lidu, ba i z velké části ve středních stavech, bylo lze viděti bídu ještě mnohem větší. Neboť tito, buď nadějí aneb chudobou zdrženi ve svých domech a bydlíce blízko u sebe, po tisících denně napadáni byli nemocí a nemajíce obsluhy ani pomoci nijaké, skorem všichni bez milosti propadali smrti. A mnoho bylo těch, kdož na veřejné ulici ve dne i v noci hynuli, a mnozí, ačkoli zemřeli doma, spíše zápachem svých hnijících těl než jinak upozornili svoje sousedy, že zemřeli. A těchto i jiných, kdož stále umírali, bývalo všude plno. Mnozí sousedé počínali si způsobem následujícím, puzeni neméně strachem, aby je hnijící mrtvoly nenakazily, jakož i útrpností k těm, kdož zemřeli; tito buď sami anebo pomocí několika nosičů, bylo-li lze jich dostat, vynášeli těla zemřelých z domu a kladli je přede dveře. Zde, zejména ráno, bylo jich nesčíslné množství, šel-li kdo tudy. Pak posláno pro máry, a stávalo se také, že z nedostatku már položili mrtvoly na ledajaké prkno. Byly také nejedny máry, na nichž dvě neb tři těla nesena najednou; nebylo to vzácností, nýbrž často se událo, že manželka a muž, dva neb tři bratři aneb otec a syn takto odneseni. A nesčíslněkráte se přihodilo, že když dva kněží s křížem šli pro některého nebožtíka, připojili se k nim nosiči se třemi neb čtyrmi márami, a tam kde kněží se domnívali pohřbívati jednoho nebožtíka, měli jich sedm neb osm a mnohdy i více. Přece však tito nebyli poctěni nijakou slzou, neb svící, nebo průvodem; byloť došlo tak daleko, že lidí, kteří umírali, nedbáno o nic více, než zdechlé kozy. Neboť jest dosti patrno, že když obyčejný běh věcí drobnými a řídko se vyskytujícími nehodami nedovedl ukázati mudrcům, aby je snášeli s trpělivostí, veliká pohroma učinila sprosté lidi netečnými a nevšímavými.

Jakož ukazoval velký počet mrtvých, kteří každodenně do každého kostela přinášeni, že nestačí posvěcená půda na pohřbívání a zejména, když každému chtěli dáti vlastní místo dle dávného obyčeje, vykopány poblíže hřbitovů, když již všechno bylo plno, velké jámy, do nichž kladeni po stech ti, kdož po nich přišli. A do těchto jam, jako se zboží ukládá do lodí, vrstva po vrstvě, kladeny mrtvoly pokryté jen málo zemí, až jáma byla plna. Abych pak u každé podrobnosti naší minulé bídy, jež zastihla město, déle se neomeškával, pravím, že jakkoli těžká byla pro ně doba, přece nikterak neušetřila okolní kraj, kdež (nemluvě o hradech, kdež v malém podobně bylo jak ve městě) v roztroušených vesnicích a na polích ubozí a chudí sedláci se svou čeledí beze vší lékařské pomoci nebo přispění služebnictva po cestách, nebo na svých polích nebo doma dnem i nocí bez rozdílu, ne jak lidé ale takřka jak dobytek umírali. Pročež také tito ve svých obyčejích, podobně jako měšťané, stali se rozmařilými a nestarali se více o své věci a o své práce. Takto všichni, jakoby v den, v němž se nalezali, očekávali smrt, nedbali o to, pečovati o příští výtěžek svého dobytka, svých polí a svých minulých prací, nýbrž hleděli všemožným spůsobem spotřebovati to, co bylo pohotově. Proto stalo se, že voli, osli, ovce, kozy a vepři, kuřata, ba i psi nejvěrnější člověku, byli z domu vyhnáni, a na polích, když obilí bylo opuštěno, nejen nesklizeno ale i neposečeno, jak jim bylo libo se potulovali. A mnozí z nich, jakoby měli rozum, když se byli ve dne dobře vypásli, v noci vraceli se k domovu, nejsouce spravováni pastýřem.

Což možno říci více, když opustivše venkov vrátili jsme se do města, než že taková byla krutost nebes a snad i lidí, že od března až do nejbližšího července, jednak prudkostí morové nemoce, jednak že nemocní byli špatně ošetřeni neb úplně opuštěni ve svých potřebách, následkem strachu, který měli zdraví, nad sto tisíc lidských tvorů, jak se bezpečně za to má, ve zdech města Florencie přišlo o život, ačkoli před morovou nákazou sotva by se bylo věřilo, že čítá tolik obyvatel. Ó, kolik velkých paláců, kolik krásných domů, kolik skvostných obydlí dříve plných rodin, pánů i paní, zůstaly prázdné až do posledního sluhy! Ó, kolik vzácných rodů, kolik bohatých dědictví, kolik pověstných bohatství mělo zůstati bez dědiců! Kolik statečných mužů, kolik krásných paní, kolik kvetoucích jinochů, které by nikdo jiný, než sám Galen, Hippokrat a Eskulap byli pokládali za nejzdravější, ráno zasedli ke stolu se svými příbuznými a známými, a když nastal večer, na onom světě večeřeli se svými předky!

Mně samému příčí se, ubírati se ve zpomínkách tolikerou bídou, pročež chtěje na dále pominouti všeho, co slušně mohu pominout, pravím, že když tímto způsobem naše město takřka bylo od obyvatel opuštěno, stalo se (jakož jsem se později dozvěděl od osob hodných víry), že ve ctihodném chrámě santa Maria Novella jednoho úterka z rána, kdy tu skorem nikoho jiného nebylo, vyslyševše mši svatou ve smutečních šatech, jak toho takováto doba vyžadovala, sešlo se sedm mladých dívek, všechny jedna s druhou buď přátelstvím, neb sousedstvím anebo příbuzenstvím spojeny, z nichž žádná nebyla starší dvaceti osmi let a ne mladší osmnácti, každá rozšafná a ušlechtilého rodu, krásná tělem a zdobena pěknými spůsoby a počestnou veselostí.

Jména jejich bych náležitě udal, kdyby spravedlivá příčina nezakazovala mi je povědět, a sice proto, že nechci, aby k vůli věcem, jež budou následovat a jež budou slyšeny i v dobách budoucích, žádná z nich nemusela se zardívat. Neboť jsou jistá pravidla obmezující kratochvíle, které tehdáž v okolnostech, o nichž jsme se výše zmínili, bývala nejen pro věk jejich, ale i pro věk mnohem zralejší, neskonale volnější. Také bych nechtěl zavdat příčinu lidem nepříznivým, ochotným zlehčovat život sebe chvalitebnější, aby jakkoli zlehčovali počestnost těchto ctihodných dívek všetečnými řečmi. Avšak aby to, co každá z nich poví, beze zmatku mohlo býti pochopeno, hodlám je označit jmény, přiměřenými více neb méně vlastnostem každé z nich. První z nich, která byla nejstarší, budiž nazvána Pampinea, druhá pak Fiammetta, Filomena třetí, a čtvrtá Emilie, Lauretta pak říkejme páté, šesté Neifile a poslední nazvemež Elisa ne bez příčiny. Tyto dívky, nikoliv nějakou úmluvou, nýbrž náhodou sešly se v jednom místě kostela, usedly takřka v kruhu a po mnohém vzdychání zanechavše odříkávání otčenášů, počaly rozmlouvat mnohé a rozmanité věci o běhu času. A po krátké přestávce, když ostatní mlčely, počala Pampinea mluviti takto: „Drahé přítelkyně, slyšely jste zajisté jako já častěji, že nikomu není hanbou, užívá-li počestně svých práv. Přirozeným právem každého, kdo se narodil, jest, aby život svůj, pokud může, opatroval, zachovával a hájil. A jest to dovoleno tou měrou, že se již často stalo, že aby si zachovali život vlastní, beze všech zlých následků lidé ubili jiné. Dovolují-li toto zákony, na jichž péči spočívá blaho všech smrtelníků, oč více má a každému počestnému člověku musí býti dovoleno, abychom neškodíce nikomu užili k zachování svého života prostředků, jež jsou v naší moci? Kdykoli náležitě pozoruji, kterak jsme toto jitro a mnohé jiné strávily, a pomyslím-li, jaké a kolikeré jsou naše rozmluvy, poznávám, a vy rovněž to můžete poznat, že každá z nás má velké starosti o sebe. Nedivím se tomu nikterak, ale divím se velice, že majíce každá z nás ženské mysle, nehledíme si získat nijaké náhrady za to, čeho se každá z nás právem obává. Zůstáváme zde, tak se mi zdá, nejinak, než jako bychom z vlastní vůle neb z povinnosti měly býti svědky, kolik mrtvých těl tu vlečeno bude do hrobu, aneb abychom slyšely, zdali řeholníci z těch, jejichž počet klesl skorem na nicku, v ustanovenou dobu zpívají svoje hodinky, aneb ukazovaly každému, kdo sem přijde, podle našich šatů množství a velikost naší bídy. A vyjdeme-li odtud, vidíme buď mrtvá těla neb nemocné, jež nesou mimo nás, anebo vidíme ty, jež pro jich neřesti svrchovanost obecných řádů dávno vypověděla do vyhnanství, kterak jakoby na posměch jim, poněvadž vědí, že vykonavatelé jejich jsou mrtvi neb nemocni, ve své zbujnosti mezi námi se potloukají, aneb kterak vyvrhelové našeho města, lační naší krve, nazvaní moroví pacholci, k naší hanbě se procházejí a projíždějí, hanebnými popěvky vytýkají nám naše neštěstí. Neslyšíme tu nic jiného nežli: „Tito zemřeli, oni umírají,“ a kdyby tu bylo někoho k tomu, slyšely bychom jen bolestné žalmy. A vrátíme-li se do svých domovů, — nevím, děje-li se vám tak, jako mně — ale nenaleznu-li tu z četného svého služebnictva než svoji komornou, plnou strachu, zdá se mi, jako by se mi ježily vlasy na hlavě. Kudy chodím neb meškám, všude jest mi, jako bych viděla stíny těch, kdož zemřeli, a nikoliv tak, jak jsem byla zvyklá je vídati, ale v podobě hrozné, které nabyli nevím kde, a děsí mne. Pro to vše zde i jinde, i doma jest mi nevolno, a tím spíše, jelikož, jak se mi zdá, nikdo, kdož má nějaký majetek a má, kam by se uchýlil, jako my máme, nezůstal zde, mimo nás. A zvěděla jsem a slyšela jsem častěji (jsou-li tu ještě někteří), kdož tu zůstali, nečiníce rozdílu nijakého mezi věcmi slušnými a oněmi, jež slušny nejsou, pouze hovíce svým chtíčům, sami i ve společnosti, ve dne i v noci, činí to, co jim spůsobuje rozkoš. A nikoliv jen osoby rozmařilé, ale i ty, kdož jsou uzavřeny v klášteřích, domnívajíce se, že co si dovolují jiní, nemůže býti zakazováno jim, přestupují pravidla řeholní, oddávají se tělesným rozkošem a tímto spůsobem domnívajíce se, že se zachrání, staly se chlípnými a prostopášnými. A je-li tomu tak (jakož to patrně vidíme), co si tu počneme my? nač čekáme? co myslíme? proč jsme váhaly a nedbaly o svou spásu, jako všichni ostatní občané? Ceníme-liž se méně než ostatní? Či domníváme-liž se, že život náš pevnějšími pouty vázán jest k tělům našim, než u ostatních? A proto že se nemusíme starat o nic, co by nám mohlo uškodit? Jsme na omylu, klameme se; kterak jsme pošetilé, smýšlíme-li takto! Kdykoli si jen připomeneme, kolik a jací mladíci a dívky byli poraženi touto ukrutnou ranou morovou, shledáme toho zřejmý a patrný důkaz. A proto, abychom z upejpavosti neb neopatrnosti neupadly v pohromu, které se snad nějakým způsobem, budeme-li chtět, můžeme vystříci (nevím, zdali smýšlíte tak jako já), zdá se mi, že bude nejlépe, abychom jak tu jsme, tak jak mnozí před námi byli učinili a činí, z tohoto města odešly, a prchajíce jak před smrtí, tak i před nešlechetnými příklady ostatních, uchýlily se ve vší počestnosti na naše venkovská sídla, jichž každá z nás má hojnost. A zde různými radovánkami, různými kratochvílemi, různými zábavami, jež nám jsou dovoleny, aniž bychom nějakým spůsobem přestoupily příkazy rozšafnosti, můžeme se potěšit. Zde budeme slyšet zpívat ptactvo, uvidíme zelenat se kopce a roviny, a pole plná obilí vlnící se ne jinak než moře a tisíceré druhy stromů, a nebe volnější, kteréž, třeba by se na nás horšilo, přece věčnou svoji krásu nezapře a které mnohem krásnější je na pohled, než pusté zdi našeho města. A mimo to je tam vzduch mnohem svěžejší a věcí, jichž v této době třeba jest k životu, jest tam větší zásoba a menší počet strastí. Protož ačkoliv tam umírají sedláci právě tak, jako zde měšťané, jest tím menší z toho zármutek, čím méně jest tam domů a obyvatelů, než ve městě. A mimo to, pozoruji-li dobře, neopustíme nikoho, nýbrž můžeme mnohem spíše dle pravdy říci, že jsme opuštěny, poněvadž naši příbuzní buď zemřeli anebo prchajíce před smrtí, jak bychom jejich nebyly, zanechali nás samotny v tolikeré strasti. Nikdo nás tudíž nemůže kárat, že následujeme takovéto rady, když by bolesti a strasti a snad i smrt, kdybychom jí neuposlechly, následovaly v zápětí. A protož, libo-li vám, vezměmež svoje služebné, aby nás následovaly s potřebnými věcmi, a dnes tu a zítra tam hleďme si opatřit radovánky a kratochvíle, jakých tato doba může poskytnout; myslím, že tak dobře učiníme a že máme tak učinit. A takto zůstaneme, dokud neuvidíme (jestliže dříve nás samy smrt nezastihne), jaký konec nebesa učinila těmto osudům. A připomínám vám, že nám není nechvalno raději počestně odejít, než podobně většině ostatních zůstati tu v nepočestnosti.“

Ostatní dívky, vyslechnuvše Pampineu, nejen schvalovaly její radu, ale i odhodlaly se, že ji budou následovat; počaly již mezi sebou podrobně se radit o spůsobu, kterak by to provedly, jakoby hned na místě hodlaly to podniknout a ruku v ruce odejít. Ale Filomena, jež byla nanejvýš rozšafna, pravila: „Milé dívky, jakkoli to, co pravila Pampinea, bylo výborně praveno, přece nesmíme tak pospíchat, jak se mi zdá, vy chcete učinit. Považte, že jsme vesměs ženy a není mezi námi tak mladé a nezkušené, aby nevěděla, kterak se ženské mezi sebou nedovedou snášet a bez přispění mužů nedovedou se spravovat. Jsme nestálé, plné rozmarů, nedůvěřivé, úzkostlivé a bojácné, a protož velice pochybuji, nesvěříme-li se jinému vůdci, než nám samým, že společnost naše nerozejde se mnohem spíše a s menší ctí pro nás, než by nám bylo třeba. A protož jest lépe, opatříme-li vše náležitě, než počneme.“

Na to pravila Elisa: „Vím, že muži jsou hlavou žen, a bez jejich uspořádání málokdy dosáhne některé naše dílo chvalitebného konce. Avšak kterak si můžeme opatřiti ony muže? Každá z nás ví, že její příbuzní jsou většinou mrtvi, a ostatní, kteří zůstali na živu, ti sem, oni tam, v různých společnostech, aniž víme kam, uprchli před tím, před čím my chceme prchat. Prositi pak cizí by se neslušelo, neboť chceme-li hledat svoji spásu, třeba nalézti prostředek takový, aby tam, kde hledáme zábavu a klid, nezastihly nás mrzutosti a hanba.“ Zatím co dívky takto hovořily, vešli do kostela tři mladíci, z nichž nejmladší čítal nejméně dvacet pět let a jichž přátelství ani nepřízeň doby, ani ztráta přátel nebo příbuzných, aniž bázeň o sebe sama nedovedla nikoli vyhladit, ale jen ochladnout. Z těch jeden jmenoval se Panfilio, Filostrato druhý, a poslední Dioneo. Byli vesměs velmi příjemní a spůsobní, a vyšli si vyhledat, jako jediné svoje potěšení v takovém zmatku věcí, svoje dívky, jež náhodou všechny tři byly mezi oněmi sedmi, jakož jiné z nich byly spřízněny s tím neb oním. Jedva že je spozorovali, byli také od nich spozorováni, pročež Pampinea počala s úsměvem: „Kterak je štěstí příznivo našemu počínání, poslalo nám slušné a ctihodné mladíky, kteří ochotně nám budou vůdci a pomocníky, jestliže se nebudeme ostýchat, přijmouti jejich služby.“

Neifile pak zarděvši se v celé tváři studem, neboť byla jedna z těch, jež byly milovány jedním z oněch mladíků, pravila: „Pampineo, pro Bůh, považ, co pravíš! Vím velmi dobře, že o těchto mladících nelze povědět nic než dobré, a věřím, že jsou schopni mnohem větších věcí než této, a rovněž soudím, že jejich společnost byla by dobrá a slušná nejen pro nás, ale i pro mnohem krásnější a vznešenější, než jsme my. Ale poněvadž jest vůbec známo, že jsou do některých z nás zamilováni, obávám se, že by hana a pokárání bez naší viny neb jejich mohly nám vzejíti z toho, co počínáme.“

Na to pravila Filomena: „Na tom nezáleží. Pokud žiju počestně, dokud mi svědomí nic nevyčítá, nechať kdo chce tvrdí opak. Bůh a pravda se mne zastanou. Nuže, jen budou-li oni chtět jíti s námi, tu věru, jak Pampinea praví, můžeme říci, že štěstí přeje naší cestě.“ Ostatní, slyšíce ji takto mluviti, nejen že se zamlčely, ale svorným souhlasem pravily, aby byli zavoláni, a aby jim byl oznámen jejich úmysl a byli požádáni, by byli tak laskaví a provázeli je na cestě, kterou zamýšlely. Načež bez dalších slov Pampinea povstavši, přistoupila k jednomu z nich, s nímž byla příbuzna, a jenž stál s ostatními dívaje se na ně, s přívětivou tváří jej pozdravila, oznámila mu jejich úmysl a prosila jej jménem všech, aby z čisté a bratrské náklonnosti je doprovázeli.

Mladíci z počátku se domnívali, že si z nich tropí šprým, ale vidouce, že to míněno vážně, radostně odpověděli dívce, že jsou k tomu ochotni. A neodkládajíce dále dílo, učinili opatření, aby všichni, kdož měli odejít, věděli, co mají činit, než odejdou. Když pak řádně bylo připraveno, co se zdálo potřebno, a dříve odesláno na místo, kam se měli odebrat, druhého dne, to jest ve středu, dívky každá se svou služkou a tři mladíci se třemi svými sluhy vydali se na cestu. Nebylo dále než dvě míle na místo, které před tím byli ustanovili.

Toto místo nalezalo se na malém vršku, na všech stranách poněkud vzdáleném od silnic a porostlém různými křovinami a bylinami pěkně se zelenajícími, rozkošnými na pohled. Na vrcholi pahorku stál palác s krásným a velkým dvorem uprostřed, a s pokoji, síněmi a ložnicemi, z nichž každá sama o sobě byla překrásná, pěknými malbami spůsobně ozdobená, obklopený lučinami a překrásnými zahradami, se studnicemi chladné vody a sklepy vzácného vína, jež spíše bylo určeno pro mlsné pijáky než střídmé a počestné dívky. Vše toto bylo pěkně uklizeno, v ložnicích postele odestlány, a všude plno květin, jakých v tuto roční dobu bylo lze dostati, a podlahy pokryty rohožemi, tak že příchozí společnost nalezla tu nemálo zalíbení.

A když se sešli k první schůzi, pravil Dioneo, jenž nad jiné byl veselý hoch a plný vtipu: „Milé dámy, spíše váš důvtip než naše prozřetelnost nás sem uvedl. Nevím, co hodláte zde počít se svými myšlénkami; já zanechal svoje ve branách města, když jsem před nedávnem z něho odcházel. A protož buď se odhodláte se mnou se bavit, smát se a zpívat, tolik ovšem, pokud sluší vaší důstojnosti, anebo mne propustíte, abych se vrátil ke svým myšlénkám do sklíčeného města.“

Na to Pampinea, nejinak než jakoby rovněž svoje myšlénky daleko od sebe byla zapudila, vesele odpověděla: „Dioneo, výborně mluvíš; chceme žíti vesele, nebylo jiné příčiny, jež nás přiměla, abychom sem uprchly smutku. Ale poněvadž věci, jež jsou nad míru, nemohou na dlouho potrvat, já, jež byla původem porad, jež nám spůsobily tak pěknou společnost, majíc na mysli trvání naší veselosti, myslím, že bude nutno, aby byla mezi námi nějaká hlava, kterou bychom ctili a byli jí poslušní jako své vrchnosti a jejíž všechny myšlénky by směřovaly k tomu, aby nás vedla k veselému životu. Aby pak každý zakusil břemeno starosti a zároveň slast vlády, a aby tudíž nebylo nikoho, kdo obého nezakusil a jiným by záviděl, pravím, aby každému na jeden den uděleno bylo břemene i cti. A kdo by měl býti první mezi námi, bude zvolen námi všemi; ti pak, kdož následovati budou, buďtež v hodinu nešporní tím neb tou, kdož toho dne měl vládu, jmenováni. A pak ten dle své libosti v době, kdy jeho panování potrvá, rozhodne o místu a spůsobu, jak žíti máme.“

Tato slova velice se líbila, a jednohlasně zvolili ji královnou prvního dne. A Filomena běžela rychle ke stromu vavřínovému, neboť častěji slýchala vypravovati, jaké úcty požívají větvice tohoto stromu, a jaké pocty udělují těm, kdož jimi po zásluze byli ověnčeni; utrhla několik letorostů, uvila z nich věnec čestný a velice pěkný, který jí položila na hlavu a který pak po celou dobu, co byli pospolu, byl zjevným znamením královské vlády a moci i všem ostatním.

Pampinea, stavši se královnou, rozkázala, aby všichni umlkli. Davši pak zavolati sluhy tří mladíků a komorné, jež byly čtyry, a když se všichni odmlčeli, pravila: „Abych první dala příklad vám všem, kterak co nejlépe jednati k dobru nás všech, aby naše společnost v pořádku a zábavě beze všeho zahanbení žíti mohla, jak dlouho nám bude libo, jmenuji nejprve Parmena, sluhu Dioneova, svým hofmistrem, a ukládám mu péči a starost o vše, co se týče naší obsluhy a co náleží k opatřování stravy. Sirisco, sluha Panfilia, budiž naším výplatčím a pokladníkem, a konejž příkazy Parmenovy. Tindaro, jenž je ve službách Filostratových, bude jeho a ostatní dva obsluhovat v jejich pokojích, když ostatní, konajíce svoje úřady, nebudou je moci obsluhovat. Misia, moje komorná, a Filomenina Lirisca budou stále v kuchyni a budou obratně a rychle připravovati pokrmy, které jim Parmeno udá. Laurettina Chimera a Fiammettina Strotilie nechať pečují o pokoje slečen a o pořádek našeho obydlí, a vůbec, záleží-li jim na naší milosti, ráčíme nařizovati, aby měli o to péči, nechať jdou kamkoli, nechať přicházejí odkudkoli, cokoli uslyší neb uvidí, aby nám žádné jiné, leč veselé zprávy nepřinášeli.“

Když udělila stručně tyto rozkazy, jež ode všech schváleny, vesele povstala a pravila: „Zde jsou zahrady, zde jsou lučiny, zde jiná místa velmi příjemná, kde každý dle své libosti může se bavit a když odbije třetí, všichni se sejdeme, abychom tu pojedli ve chládku.“ Když nová královna propustila veselou společnost, mladíci s krásnými dívkami hovoříce o příjemných věcech volným krokem se procházeli v zahradě, vijíce věnce z různých květin a pějíce milostné písně. A když tu pobyli tak dlouho, až se přiblížila chvíle určená královnou, vrátili se do domu, kdež shledali, že Parmeno s největší péčí vykonal svoji službu. Neboť všedše do jedné síně v přízemí, viděli tu přistrojené stoly s ubrusy nad sníh bělejšími a s nádobami, jež se zdály býti ze stříbra, a podlaha pokryta květinami všeho druhu. Pročež když podána voda k umytí rukou, jak velela královna na radu Parmenovu, všichni usedli za stůl. Přineseny krmě chutně upravené a podávána nejjemnější vína, a ihned tři sluhové tiše posluhovali při stole. Tyto věci, poněvadž byly pěkné a spořádané, rozveselily všechny, a s veselými průpovídkami a žerty pojídali.

Když pak povstali od stolu, poněvadž bylo známo, že všechny dívky dovedou tančit, a rovněž i mladíci a někteří z nich výborně uměli hrát a zpívat, velela královna, aby přineseny byly nástroje a na rozkaz její vzal Dioneo loutnu, Fiametta pak housle, načež počali něžně hráti k tanci. Načež královna s ostatními dívkami a spolu se dvěma mladíky, když služebnictvo posláno k jídlu, počala volným krokem tanec; když tanec skončen, počali zpívat pěkné a veselé písně. A tímto spůsobem se bavili, až se královně zdálo býti na čase, by se šlo spat; pročež když všichni propuštěni, tři mladíci odebrali se do svých pokojů, oddělených od pokojů dívek, kdež nalezli postele dobře upravené a rovněž plné kvítí jako jídelnu, podobně též bylo v pokojích dívek, načež se odstrojili a uložili k odpočinku. Nebylo ještě dlouho, co odbila devátá, když královna povstavši dala probuditi ostatní dívky a rovněž mladíky, ujišťujíc, že jest škodlivo, spáti dlouho mezi dnem. Odebrali se tedy na lučinu, kde byla tráva zelená a vysoká, a kam odnikud nemohlo proniknout slunce, a zde cítíce příjemný větřík, jak si toho přála královna, všichni usedli v kruhu do zelené trávy, načež královna promluvila takto:

„Jak vidíte, slunce jest vysoko a horko jest veliké, není slyšet ničeho než cvrčky v olivách; proto jíti někam nyní bylo by zajisté pošetilé. Zde jest pěkný pobyt ve chládku, a prkna ke hře, jak vidíte, a šachovnice jsou připraveny, a může každý, kdo by měl chuť si zahrát, bavit se dle libosti. Ale chcete-li v té věci poslechnout mé rady, ne hrou, při které se stává, že jedna strana bývá nepříjemně dojata, aniž by to bylo velkou zábavou pro druhou stranu nebo pro ty, kdož se dívají, ale vypravováním, jež může poskytnouti, zatím co jeden vypravuje, zábavu celé společnosti, jež poslouchá, přečkáme tuto horkou část dne. Nevypovíte ještě každý svoji povídku, až se slunce schýlí k západu a vedro se zmírní, načež si budeme moci, kam vám bude libo, vyjíti na zábavu. A protož líbí-li se vám, co pravím, neboť hodlám v té věci učinit po vaší libosti, učiňme tak, a není-li vám to vhod, nechať každý až do hodiny večerní činí co mu libo.“

Dívky rovněž jako mladíci schvalovaly návrh, aby se vypravovalo. „Nuže,“ pravila královna, „je-li vám to vhod, chci pro tento dnešní den, aby každému bylo volno, mluviti o tom, co by mu bylo nejlépe vhod.“ A obrátivši se k Panfiliovi, jenž seděl po její pravici, laskavě mu pravila, aby tou neb onou svojí povídkou učinil počátek. Na to Panfilio, poslechnuv rozkazu, zatím co všichni poslouchali, ihned počal následovně.


««« Předchozí text: Večerní žblepty Následující text: Prázdniny »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Sobota 6. 07. 2013, 02.00 | Litera | 266x přečteno



comments powered by Disqus