Jsem tak rozčilený, že mi rozum taje,
celé mé tělo se třese a mám chuť křičet!
Kéž bych na to měl sílu, kladu jinotaje,
ztiš se a poslouchej, slyšíš mne syčet!

Pára mi stoupá z hlavy, oheň z úst,
z očí šlehají blesky, pěsti svírám!
Svaly mám křečovitě sevřené, pust!
Cukám sebou tam a sem, víčka zavírám!

Svině nebeská, stejně na tě nevěřím,
pokud ale vážně jsi, tak se ukaž teď!
Praštím tě aspoň jednou, síly poměřím,
pak sešli na mě nemoci, do srdce sněť!

Agrese a ponurá nálada kolem,
bouře drtí ušní bubínky, puls šest set!
Mačetu, kde mám mačetu, ale fofrem!
Sekám kde co, až mi pot stříká z těla!

K smrti vyčerpaný k zemi padám,
zvedá mne ona a říká: „Pojď dál, zlato,
důležité je jen, že já tě ráda mám!
Hromádko neštěstí, napijem se na to.“

Nemálo mi naděje vštěpuje mile,
však vracím se a potápím se ve vteřině!
Ztrápený a rozmrzelý jsem já stále,
cítím se stále víc vůči ní provinile!


««« Předchozí text: Problém Následující text: Nakažen mravností »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Pátek 21. 06. 2013, 00.14 | Litera, Básně | 223x přečteno



comments powered by Disqus