Pánové, vzpomínáte si na školku? Noví kamarádi, velikánské pískoviště, stavebnice a mrakodrapy z kostiček. A pak ze všeho to vůbec nejdůležitější. To, za co byste dali všechno, co jste měli. Do poslední skleněnky, kostičky Lega a do posledního angličáka! Totiž první láska.

Ach ano. Utíkali jsme za děvčaty, která se nám tuze líbila a naše srdce k nim plála. Ve školce jsme se snad ani nestyděli. A děvčata oceňovala skutečně potrebné vlastnosti chlapců. Správný chlapec přeci musí být silný, musí děvčeti vykouzlit úsměv na rtech, musí se jí věnovat a zapojovat ji i do chlapeckých her a povídat si s ním. A hlavně musí umět běhat. Kdo z nás totiž svou vyvolenou dohonil, tak jí za odměnu mohl dát pusu. A to byla panečku odměna! Ovšem nutno podotknout, že děvčata byla leckdy mnohem rychlejší. Já osobně jsem to přisuzoval tomu, že jsem byl až do druhého stupně základní školy velmi malého vzrůstu, a tudíž jsem musel cupitat nožkama dvakrát tolik, co ve školce Eliška, či Kačka a ve škole Pamela. Ale i přesto se mi několikrát povedlo si zaslouženou pusu vybojovat.

Jak šel čas, dostali jsme se všichni do čtvrté třídy. Tam už jsme se začali trochu stydět. vlastně hodně. Kluci byli pospolu a holky také. nedej bože, aby nějaký chlapec promluvil s děvčetem víc, než promiň a optal se na domácí úkol, či co je zrovna k obědu.

Každý jsme ale, teď to můžeme přiznat, měli někde v srdcích tu svou vyvolenou. Však když se nás někdo zeptal, jestli tu, či onu milujeme, tak to né. Zarděli jsme se a popřeli jsme to. Ani o tělocviku jsme již pro pusu neběhali. Však bylo jasné, komu jsme nahrávali ve vybíjené.

Měli jsme veskrze romantické myšlenky. Dlouhé večery jsme si představovali, jak se se svou vyvolenou oženíme. Jak spolu budeme bydlet a snad i založíme rodiny. Jak budeme uléhat na manželskou postel. Prozatím nám manželskou postelí bylo, když jsme přespávali ve škole. Byli jsme však stydlíni a po zhasnutí a zavření oka paní učitelky jsme se ani za ruce nechytili.

Také jsme měli, jak už to bývá, představy lechtivé. Tropili jsme si vtípky, které se ve slušné společnosti neříkají. A své představy jsme si vzájemně vyměňovali. Zkoumali jsme svá těla a trumfovali se co do velikosti a v tom, jak je kdo vyspělý a schopný počít potomka, abych to řekl slušně.

Tehdy jsme taky objevili první erotické časopisy. No to bylo vzrůšo! Tajně jsme se slézali v hloučku za nepřítomnosti holčičí společnosti. Holky si tehdy ještě hrály s panenkami a pletly náramky z bavlnek. Neměli nám do toho co kecat. Bunkry v lese, šermování s klackama a erotické časopisy, to jsou tři věci, kam holky nemají od kluků svolení k přístupu.

Mladší z nás jistě zavzpomínají i na první erotické stránky, které nám ukázali spolužáci, kteří měli starší sourozence. Ano, ti, co nás na prvním stupni také učili nadávat.

Na všechno tohle vzpomínám a říkám si, že snad všichni máme podobné zážitky, na které takto vzpomínáme. Dnes ale už nemusíme umět rychle běhat. Stačí ženu okouzlit drahým a rychlým auťákem. Dnes nemáme chlapecké představy o intimním zivotě. Stačí jít do baru, nebo na diskotéku, tam si vyhlédnout nějakou slečnu, říct pár rádoby romantických vět, opít ji a bezcitně se vyžít. Ani to prohlížení erotiky již nemá to kouzlo tajemna. Erotika je všude kolem nás. Internet je jí přehlcený, stránka se nenačítá pět minut, ale vteřinu. Máme tak plné disky X gigabajtových videí a fotek. Erotika je dokonce v reklamách, na plakátech a vůbec všude. Jsme erotikou doslova přehlceni..

Kam se ale vytratila ta romantika zahalená zavojem tajemna? Kdepak je dvoření se něžnému pohlaví. Proč už nikdo nenosí své drahé polovičce květiny? A proč nám odhalené ženské tělo nepřijde tak fascinující?

Nevím, však přeji si z celého srdce jen a pouze jediné:

„Nechte mne ještě aspoň jednou běžet za svou milovanou a pokusit se získat polibek. Aspoň to zkusím.“


««« Předchozí text: Kterak slečnu mít Následující text: Beran a lilie »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Neděle 29. 09. 2013, 12.22 | Litera, Úvahy | 372x přečteno



comments powered by Disqus