Vzpomínáš na tu chvíli,
když jsme v podvečer jeli,
vlakem na Hlavák?

Dlouze jsi přemýtala a snad i vzpomínala,
než jsi hlavu ze mě zvedla a zpříma se podívala,
mně do očí.

Po chvíli jsi řekla slovo, mluvilo za vše,
vystihlo tě celou, vysvléklo do nahoty tvé,
„děkuju“, řekla jsi.

Zasáhlo mé srdce a doslova oněmnělo časem,
ani nevím, proč jsem tiše a chvějivým hlasem,
odvětil: „Za co?“

Byla v tom všechna láska, vděčnost, pochopení i důvěra,
v okénku viděla jsi, kam se tvůj milý dívá,
já, …, byl jsem dojatý.

Zeptala ses, proč se tak usmívám,
však dobře věděla jsi, co na srdci mám,
ty nádherné chvíle po tvém boku.

Ovšem nejsou to jen hloupé tlachy,
tvou ruku nyní pevně držím, žádné strachy,
životem můžeme jít dál.


««« Předchozí text: Šikana Následující text: Melodie »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Čtvrtek 20. 02. 2014, 18.42 | Litera, Básně | 146x přečteno



comments powered by Disqus