f29-nahled

Jenom tak chodim a koukám na tu lůzu kolem
a často připadám si jako Golem,
co mu chybí přesvědčení, že je sám ztracen
a tak chodím dál tou říší cizích ozvěn.

Mám skvělou holku a nemusíme to hned křičet do světa,
tohodle podivného světa, pro narcisy ta správná meta,
chce se nám svírat pěsti a prožít slovo odveta,
ale dobře víme, že už ani jedna cesta nevede do Říma.

A tak jenom tiše trpíme
a za ostatní se modlíme.
Aby jim došlo, o co tady jde.
To, co si myslí, že to je,
tak to to tedy nebude.

K Valentýnu přinesl jsem zvadlé kytky,
abychom se spolu zasmáli.
A na prvního máje vzal tě kolem ramen,
abych mohl stočit naše kroky k třešni za dvorem.

Pak jsme se spolu milovali
a nebylo nutné házet hnedka na Youporn,
že proud vášní vystřelil jak syfon.

Léta kráčí dál a mě prostě pořád napadá,
že jsme stejně jenom infantilní hovada.
Nakonec o to asi jde,
žít, jak se nám chce,
skládat básně
a mít se tak nějak krásně.

Tvoje maličkost,
ta tak nějak stačí na ledacos.
Třeba na umývání nádobí,
zatímco já ti budu protahovat rouru od komína, co už trochu rezaví.

Jemnostpaní,
poslouchají,
když Vám moje texty vadí,
proč je pořád tolerují?

To protože i když jsou to slova oplzlý,
jsou to jen výstřelky výstřední.
Středu se tak nějak vymykají
a tím svoji funkci plní.

Však ona mi to velebnosti promine
a pokud ne,
tak to stejně dobře dopadne,
no mám pravdu, nebo ne?

Nejednou jsem dostal košem a že dvakrát rovnou po hlavě,
ale stejně holkám nikdy nedám pokoj, kde jinde bych pak žil pohlavně?

Večer v parku u plotu,
na lavičce v zákrutu.
Když je venku kosa, tak to jde ve sklepě,
nebo v garáži tý holky odvedle.

Jenže nic prostě nenahradí tvoje peřiny,
je z nich vždycky cítit tvoje touha a je to veliký.
No a po krásném milování se dvě těla ráda k sobě přitulí,
je to jaksepatří prvotřídní usnutí.

Ráno se na sebe usmějeme a já ti dám pusu,
aby den hnedka pěkně začal, přesně podle tvýho vkusu.
Poznamenáš, že ti smrdí z pusy,
no, neni to dvakrát romantický,
však na to už jsem jaksi taksi zvyklý.
Nejsme přece ve filmu, kde se nepotíme při sexu.
A když nám z pusy oboum smrdí, neřešíme
a takové to domácí žvýkání to hned všechno zachrání.

Občas máš vlasy pěkně mastný, ale co,
řeknu ti, že jsi krásná, ono bodne to.
Stejnak ti nelžu, páč myslim si to
a když se zeptáš, vždycky řeknu jo.

Takhle opěvovat tebe samou mohu stále dál
a začne nikdy nekončící bál
tak skoč do kola a jedem stále dál,
ať se moji soci drží opodál,
jelikož jsem se sám sebe ráno v zrcadle bál.

Chodím ulicemi dál a v klidu nadávám,
čekám venku na zastávce, až něco uvítám.
Tak třeba západ slunce, když celý svět zčervená
nebo až při východu rozžhavené koule z ptačích zobáčků zazní hudba líbezná.

Jenže kurva,
piva se pijou do dna,
a tak už ani nikdo neví,
kudy slunce chodí.

Do barů se lidi plazí,
když ještě slunce svítí,
táhnou se tam z parků podnapilí,
aby za chlast vevnitř ušetřili.
No a pak se tabák kouří
a lidi se potí.

A mezitím slunce zapadá
a jak říkají Básníci před mikrofonem, nikdo nevolá stůj, dívám se za záda
jak to slunce zapadá
a tak mě napadá,
že v tom báru není ani kytka uvadlá.
a to mě mrzí, jenže pak se kouknu jak barmanka citron vymačká,
olízne si suché rty a přiletí zas moje touha nezbedná.
Najednou je sentiment pryč a už dávno nevím o kytce, kterou jsem chtěl přinést jako za mlada.

A i když třeba pijáci vyjdou z baru před východem slunce a mohli by ho vidět,
pořád budou zlitý, že v tramvaji nedokáží sedět,
natožpak dívat se na obzor a mořeplavcům závidět,
že mohou plout až na konec a podat si ruku s bohem Re,
který dobře ví, kde svítá naděje.

Jediný, kdo západ východ sleduje, i když taky jako všichni chlastá,
jezdí v nočních tramvajích, unáší se impresemi a z okénka se dívá.
Toho týpka dobře znám,
nejednou jsme rozprávěli, žádný velký chuligán.

Naivní kecálek, co žije si svůj svět,
chtěl by zkusit všechno hned,
že všechno nezvládne, to dobře ví,
ale pokouší se o to pořád dokola a stále se diví,
že není schopný
pobrat všechen talent na světě
a čím víc o tom přemýšlí, tím víc ho to sere.

Chtěl umět kreslit, malovat a mít cit pro barvy,
zkusil to mockrát, výsledkem jsou jsou vytrhaný bloky.
Chtěl tvořit hudbu, vnímat, jak jím protéká a v uších mu zvoní,
zjistil, že neví, co je harmonie, rytmus, a tak jenom slzy potí.
Když ztratil kontrolu a neslyšel sám sebe,
s neúspěchem zadíval se na potemnělé nebe.
Odložil svou kytaru, v rohu nechal na ni padat prach,
označil to celé za svůj velký krach.

Svět mu říká nevzdávej se, jdi do sebe,
neházej flintu do žita, ať se jiní nedostanou před tebe.

Jak rád by to přijal, jak rád by jiné pustil,
je to lákavé jak náušnice, co jsi strace vnutil.
On umí se vzdávat, nebere to jako prohru,
prostě nejde proti, nezatlouká klín ústům.
V neúspěchu nevidí konec a už vůbec dohru,
prostě jenom táhne místo šachu dámou a hraje jinou hru.

Rozvíjí se jinde, objevuje celý svět v každém okamžiku,
má vášeň pro poezii, lační po dobrodružném prožitku.
Různorodost veškeré své aktivity
nabíjí ho a vyvádí z útrob pasivity.

Věnováno betonáři Albertýnovi, který říkal: „Nikdy nespi s holkou, kterou nemáš rád.“, taktéž pro Václava Hraběte, jenž miloval tak, že se kvůli jedné bláznivé holce naučil hrát jazz, toulat se po nocích, nebýt spokojený, nemít klid.

Velebná – zhudebněná verze


««« Předchozí text: Přesčas Následující text: Poezie z čekárny I »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Úterý 18. 03. 2014, 22.18 | Básně, Litera | 220x přečteno



comments powered by Disqus