tandem-1-nahled Za maturitu jsem dostal tandemový seskok padákem. V létě a na podzim jsem si nějak nevybral termín, přes zimu se neskáče, a tak jsem skákal až v květnu. Celo dobu jsme s mámou koukali na počasí. Ráno to vypadalo, že bude bez mráčku, ale nakonec se poštěstilo a obloha se mírně zatáhla. „Obzor by měl být parádní a i ten průlet mrakem by se mohl poštěstit“, říkali jsme si. Ráno jsem nakopl káru a odřídil celou cestu na mostecké letiště. Již bez chybičky:-)

V kanceláři jsem odevzdal dárkový poukaz a než jsem se nadál, už jsem seděl ve školící místnosti s kombinézou a postrojem, na který si mě měl později připnout můj instruktor. Školitelka nám vše vysvětlila, řekla nám, jak probíhá výskok z letadla, jak nás bude intruktor navigovat, kdy ho uslyšíme a jak dlouho co bude trvat. Byl jsem v první skupině, takže jsem šel rovnou k letadlu, co ještě čerpalo palivo spolu se čtyřmi dalšími prvoskokany.

U letadla si nás rozebrali naši instruktoři. Bohužel žádná krasavice s velkými ňadry nepřišla, ale týpek, co se mnou skákal vypadal v pohodě a důvěryhodně. Zhruba za patnáct minut jsem mu měl svěřit svůj život. Pokynul mi a nasedli jsme do letadla. Jako první, takže bylo jasné, že budeme vyskakovat jako poslední, což mě potěšilo. Ne z toho důvodu, že by mi vadilo, že bych měl jít na svoji případnou poslední cestu jako první, ale chtěl jsem vidět, jak vypadá výskok někoho cizího.

Jak se letadlo začalo plnit, ucítil jsem pach marihuany. Teda alespoň mi to tak přišlo. Chvíli jsem přemýšlel, zda to není letecké palivo, ale když odpojili hadici, bylo mi jasné, že to palivo nebylo. Tak jsem nenápadně čmuchal a ujistil se, že to od mého instruktora není, takže pak už mi to bylo vcelku jedno. Začali jsme startovat.

Letadlo s námi dojelo až na vzletovou dráhu, kde vyčkalo na povolení k vzletu a pak jsme se rozjeli a vznesli. Nádhera. Shora vypadají rozsáhlé mostecké uhelné doly úplně jinak, než na Google Maps. Viděl jsem, jak tam jezdí maličká vozítka a sledoval každou hrudku. Okolo fridexově zbarvené rybníčky sloužící jako kalné nádrže a pole s řepkou olejkou a dálnici, po které jsme přijeli. Okolo nás houstly mraky, až jsme vystoupali nad ně a byly vidět už jen beránci po celé obloze. „To bude krása tím prolétat,“ pomyslel jsem si. „Uděláš se mnou takovou tu spirálu s padákem?“ prosil jsem instruktora. Ten jen s neznatelným usměvem razantně přikyvoval.

Chlapík přede mnou měl na ruce výškoměr, který jsem sledoval. Pamatuji si, že zhruba v 1,5 kilometru nad zemí jsme dostal asi dvouvteřinový strach, který mě vcelku rychle přešel. Tak jsme si tak letěli až mi instruktor ukázal jeho výškoměr a řekl: „Hele, jsme přesně ve čtyřech kilometrech.“ Pasažéři letadla ožili. Kdosi otevřel dveře a vyskočil. A další, další, další. To byli sportovní skokani. Pak tandem. Koule složená ze dvou lidí bezvládně opustila letadlo. My se posunovali směrem ke dveřím, až jsme byli v letadle sami. Zaujal jsem takzvanou pozici banán a mohli jsme skočit, což se také stalo. Vzpomněl jsem si, jak mi máma říkala, že po vyskočení nevěděla, kde je nahoře a kde dole a byla totálně mimo. My letěli sice rychle dolů, ale pohoda. Už jsem si dělal naděje, že to bude v pohodě, ale po chvíli jsme se začali stáčet jakoby na záda diagonálně. Pak jsme se asi dvakrát otočili a instruktor náš let srovnal na volný pád. Těch pár sekund mi ale připomínalo stav před mdlobami. Jen jsem si říkal, že s tím už nic nesvedu a nechám tomu volný průběh, takový stoický klid.

Při volném pádu jsem se koukal na obzor na nádherné mraky na obzoru i na skokany pod námi, na zem i na oblohu. Bylo to něco nového a krásného. Vzápětí mě napadlo dělat blbiny a tak jsem otevřel pusu a nechal se ať mi vzduch pleská do tváří. To mě celkem rychle přešlo. Pak jsem si tak mával rukama a vnímal proudění vzduchu. Pííííísk! Bleskurychle se mi zvyšoval tlak v uších tak, že mi obě zalehly až to bolelo. Profoukl jsem si je a to se mi ulevilo.

tandem-2-nahled Instruktor těsně nad mrakem rozevřel padák. Vždycky jsem si myslel, že to se mnou trhne, že mi to div neurve kuličky, ale bylo to spíše takové zhoupnutí. Prý je to tím, že je tam taková dečka, co brání tomu drsnému bouchnutí. Instruktor započal manévr se spirálou a my vlétli do mraku. Zastavil se čas. Vlastně nebýt vzduchu okolo nás, nevím, zda padáme, stojíme, nebo co se děje. Absolutní klid, ve kterém se mi chtělo zůstat už napořád. Bylo to moc příjemné. Kdyby takto proběhla smrt, nebo by to bylo to, co je po ní, vůbec bych se nezlobil. Po chvíli se mrak rozestoupil a byla opět vidět nádherná krajina, kterou jsem se kochal. Instruktor ukončil spirálu a letěli jsme směrem k letišti, které už bylo zdáli vidět. Ptal jsem se, jak rychle můžeme letět. Prý zhruba 10 až 12 metrů za sekundu (cca 40 km/h). Jak jsme tak letěli, začal pípat výškoměr a instruktor prohlásil, že budeme muset přistát na nějakém poli. A tak se také stalo. Zvedl jsem nohy a hladce jsme přistáli. Bylo to malé políčko asi 2 kilometry od letiště.

Instruktor balil padák a pak zavelel, že jdeme pěšky. Val jsem mu alespoň malý „brzďák“, který táhl po zemi a šli jsme. Alespoň jsem vyzvěděl, že skáče už nějakých třináct let a že skáče i basejumping. Po chvíli si instruktor zanadával, že „ty kurvy pro nás ani nepřijedou“ a převázal si provazy na padáku, aby se mu lépe nesl. Cestou jsme potkali gazík, ve kterém seděl někdo z letiště, který hledal takové jako my. Našel nás a jel hledat někoho dalšího. Opodál stál jiný chlapík z letiště a dovedl nás ke svému autu, co stálo u lesní závory, aby nás odvezl na letiště. Nadával na „Němčoury“, co brzdili výsadek, a proto jsme vyskočili pozdě. Můj instruktor mu přitakal, že se divil, kde až vyskakoval a víc se ještě prý divil, kde to vylétl z mraku.

certifikat-tandem-nahled Přijeli jsme na letiště a tam už nedočkavě stáli moji rodiče. Teda spíš máma, která byla vynervovaná, co se to děje. Táta ne. :D Nafasoval jsem tričko a certifikát o seskoku a vrátil výstroj. Dali jsme si tam ne moc dobrý oběd a vyrazili na nedaleký Špičák, kde jsme si vylezli dvě skalní cesty a pak jsme jeli domů, kde se táta pohádal se sousedkou, takže supr ukončení dne. :P

Je fajn k maturitě dostat nějakou hodnotnou věc, jako třeba auto. Na druhou stranu auto si pravděpodobně v budoucnu koupím a vlastně z toho takovou radost ani mít nebudu. Zatímco seskok je pro mě velice intenzivní zážitek, který si budu asi pamatovat celý život. A asi bych si sám takovou věc nekoupil. Ne že by mne to nelákalo, ale asi bych se k tomu sám nedokopal. Tedy – rodiče, trefili jste se. Díky!

Fotogalerie:


««« Předchozí text: Golfové míčky Následující text: Labutě v Prokopáku »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Středa 7. 05. 2014, 11.33 | Adrenalin, Akce | 351x přečteno



comments powered by Disqus