bezdez-14–006–1 Domluvili jsme se s Bárou, že pojedeme na Bezděz. Jak jinak, než na koloběžkách. V Praze jsme si koupili lístky na vlak a doufali jsme, že nám vyjde obvyklá finta jak mít levnější život. A vyšlo to! Koloběžky jsme hodili na takové ty háky na konci vlaku a pak jsme se o ně nehlásili. Průvodčí přímo nám nic neřekl a platili jen cyklisté (a že si nevšiml, že jsme se hlásili na to, že jsou naše? Hm, osud. :D ).

Dopoledne jsme vyrazili směr Kuřívody, kde jsme viděli, jak postupně rekonstruují „strašidelný dům“, pak jsme zahnuli na skvělou cyklostezku. Hladkou asfaltku v lesích, kam mají auta vjezd zakázán. Projížděli jsme lesem, kde všude rostl vřes a už jsme byli pod hradem.

Zamkli jsme asi v půli cesty koloběžky a šli po svých. Míjeli jsme křížovou cestu s kapličkami a začal prudký déšť. V jedné jsme se schovali a přečkali ho. Obloha byla ale pořád černá. Vyšli jsme nahoru, podívali se na vyhlídku, odkud bylo vidět velké nic a pak nastala rebelie. Nezaplatili jsme vstupné na hrad a šli dolů!!! Protože hrady jsou vesměs nuda a nejlepší je vidět je zvenku, že?

V podhradí jsme si koupili cukrovou vatu a dlouhé pendreky. Zpátky jsme se vraceli přes Klášter a pak už honem domů na jídlo. Konec konců, nějakých 50 km nám stačilo jako příjemný výlet. Nemuseli jsme to hrotit jako na Ještědu.

Další den jsme jeli do Mladé Boleslavy také po hezké cyklostezce. Chtěli jsme si tam v místní Bille koupit nějaké housky, a tak jsme šli i s koloběžkami do obchodního centra u autobusáku. Z pohledu security bosse bylo jasné, že je to kretén. „No to si děláte ze mě srandu, ne?“ „No… Co jsme udělali špatně?“ „Jdete sem tady s koloběžkama. Na vstupních dveřích je jasný zákaz kol.“ „Toho jsme si nevšimli, omlouváme se. Dáme si to támhle k těm vozíkům. Hned jsme venku.“ „No to tedy ne. Támhle jsou dveře, tak prosím.“ „Řekněte mi v čem je problém. Je zde sice zákaz kol, ale my tady žádný bordel neděláme. Kvůli tomu ten zákaz je. Nikoho přeci neobtěžujeme. Jde skutečně jen o minutku.“ „Já neříkám, že děláte bordel. Držím se pokynů, tak běžte, já se s vámi nebudu dohadovat.“ Všiml jsem si kola postaveného u nákupních vozíků. „Tak za prvé máme koloběžky. Ale chápu, že to můžete brát jako podobnou věc. Ale co támhleto kolo?“ Ukazuji na něj prstem. „To je na pozemku Billy, za chvíli ho vyhodí jejich ochranka.“ „Aha, tak my jdeme na pozemek Billy a je to v pořádku. Nashle.“ „Ne, nedělejte ze mě blbce. Támhle opusťte obchoďák a vraťte se klidně bez koloběžek.“ „Počkejte, mě zajímá, proč támhle může být kolo a my sem nemůžeme.“ „To kolo tam není, pane, vyčistěte si brýle.“ „Promiňte, ale přestaňte ze mě dělat idiota. To kolo tam je. Takže se uklidněte, ano?“ „Běžte s tím pryč. Nebo na vás mám zavolat policii?“ „Zavolejte.“ „Prosím vás, támhle je východ.“ „Ne, zavolejte policii, vyřešíme to s nimi.“ Jenže pak Bára řekla, že jde koupit housky a já ať jdu ven. Měli jsme totiž asi 5 minut do odjezdu vlaku. Každopádně tuto událost bereme jako diskriminaci od obchodního domu Bondy Centrum Mladá Boleslav.

Oba jsme po sobotním výšlapu byli celkem unaveni, ale museli jsme ak ještě z vršovického nádraží domů přes pražskou rádobycyklostezku, a tak Baruška pronesla své obvyklé: „Já tu koloběžku už nechci ani vidět. (…) Tejden.“

Fotogalerie:


««« Předchozí text: Hron aneb dvě lodě v prdeli a hnusné počasí Následující text: Pohádka »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Pátek 12. 09. 2014, 16.59 | Akce, Foto, Koloběžky | 260x přečteno



comments powered by Disqus