Z trefného názvu knihy je možné si učinit obrázek o obsahu knihy. Nejde o knihu, která by zastávala neúčinný systém, kdy učitel vede výklad svému publiku v podobě žáků, kteří pasivně přijímají informace, které pak přeříkávají u zkoušení. Autor se snaží nabídnout alternativu v podpoře myšlení a kreativity dětí pomocí dialogů, kooperace či jiné aktivní účasti v hodinách.

Obsah je rozdělen do devíti témat, které objasňují specifika jednotlivých prvků učebních procesů. Desátá kapitola dle mého názoru poněkud vybočuje. Pojednává o tom, kterak vytvořit prostředí vhodné pro učení. Kapitoly mají názvy Učení s myšlením, Kladení otázek, Plánování, Diskutování, Mentální mapování, Divergentní myšlení, Kooperativní učení, Individuální vedení, Sebehodnocení a Vytváření prostředí pro učení.

První kapitola je nadřazená zbývajícím a mapuje druhy inteligence, rozděluje myšlení na vyšší a nižší. Snaží se říct, že i malým dětem lze dávat obtížné úkoly, pokud jsou podány zajímavou formou.

kapitola Kladení otázek se zaobírá problematikou otázek. Dělí otázky na ty, které klade jiná osoba a na otázky, které si klademe sami sobě. Taktéž dělí otázky na ty, které vedou k přemýšlení (myšlení vyššího řádu) a které pouze ověřují vybavování si znalostí (myšlení nižšího řádu).

Důležitou roli v učení zaujímá dle Fishera i plánování. Díky němu je možné vůbec vyřešit vzniklé problémy. V kapitole se Fisher dotýká i metakognitivního řízení učení.

Velkou váhu kniha přikládá i diskuzi, která je nápomocna v uvědomování si problémů a jejich řešení. Díky diskuzi může dítě uvažovat o zkušenostech a objevovat jejich význam. A to i v rozpravě se sebou sama díky „vnitřnímu hlasu“. V další kapitole pak dává návod, jak poznatky zapisovat do myšlenkových map a vysvětluje, proč jsou vhodnější, než texty v celých větách. Pozvedá myšlení v pojmech a souvislostech. K diskuzi se váže i kapitola Kooperativní učení. Dle Fishera je vhodné srovnávat poznatky s jinými lidmi, přicházet na společná řešení. Navíc tvrdí, že lépe se naučíme od vrstevníků, kteří nás učí. Zdatnější žáci se navíc učí tím, že jiné učí.

uzavření kruhu slouží kapitola Sebehodnocení, která se snaží říci, že díky (sebe)hodnocení si pěstujeme sebedůvěru, sebeuvědomění a hlavně si uvědomujeme vlastnosti samotného procesu učení. Navíc reflexe slouží k opakování nabytých poznatků.

V poslední kapitole nazvané Vytváření prostředí pro učení se řeší podmínky k učení. Vyjmenovávají se pojmy jako loajalita, důvěra, podpora, dynamičnost, nároky, komunikace… Taktéž kapitola obsahuje techniku k budování společenství Chvíle v kruhu. Jmenují se zde znaky pro úspěšné školy jako způsob vedení, klima školy, vztah učitele a žáka, kvalita kurikula a výuky apod.

Kniha je vcelku čtivá a rozhodně napomáhá k uvědomění si prvků, které vědomě, nebo nevědomky dělají učitelé/vychovatelé v různé míře. Díky praktickým cvičením si můžeme z každé kapitoly vzít inspiraci a aplikovat techniky do praxe. Co kniha postrádá, jsou jména dětí. Fisher uvádí mnoho výroků, které děti pronesly, ale ponechává je za rouškou anonymity. Kupříkladu: „Když si uděláte mapu, pomůže vám to přemýšlet o tom, co víte a co nevíte. – Jedenáctiletý žák“


««« Předchozí text: Pěna Následující text: Rozvaha: Kern, H.: Přehled psychologie »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Pátek 26. 12. 2014, 00.14 | Učení | 307x přečteno



comments powered by Disqus