Obecně

Kniha Přehled psychologie od Hanse Kerna a kolektivu autorů pojednává o základních psychologických disciplínách. Kapitoly jsou seřazeny logicky, tedy od nejelementárnějších prvků bytosti po ty nejsložitější. Konkrétně se hned úvodem seznámíme s tím, co vlastně psychologie je. Pokračujeme kapitolou Vnímání, dostaneme se k motivaci. Následuje kapitola, která nás seznámí s myšlením a řečí. Až poté můžeme studovat kapitolu Učení, na kterou navazuje vývojová psychologie. Po ní se dostaneme k psychologii osobnosti a na závěr osobnost rozšíříme do jejího okolí, které zkoumáme pomocí psychologické disciplíny zvané sociální psychologie. Poslední kapitola Základní pojmy a metody psychologie dává čtenáři náhled do dvou přístupů k psychologickému zkoumání (behaviorismus a humanistická psychologie). Popisuje testování a experimentování a taktéž dává psychologii kontakt s filosofií. Na konci každé kapitoly kniha obsahuje stručné kompendium, což je výborná učební pomůcka. Samozřejmě nechybí uvedení literatury, ze které autor čerpá.

1. Co je to psychologie?

První kapitola definuje psychologii jako vědu o prožívání a chování, přičemž neopomíjí v poznámce pod čarou vysvětlit vznik slova z řečtiny (psýché – duše, logos – věda). Kapitola se věnuje i prvnímu přístupu k psychologii – pozorování. Kern zde popisuje Guttmanovu metodu uvolňování, imaginaci, meditaci. Praktická cvičení lze realizovat i jako laik buď k relaxování ku prospěchu svému, či k uvolnění svých klientů (rozuměj děti na táboře, účastníky kurzu apod.) po náročné aktivitě. V kapitole rozebírá Kern i vliv umění na psychiku bytosti. Dále se kapitola okrajově věnuje snům. Další celek kapitoly pojednává o vlivu elektrických impulzů na náš organismus a dotýká se i psychosomatologie. Na konci kapitoly je krátká zmínka o formování psychiky jedince svým okolím. Úplným závěrem je vysvětlení pojmu parapsychologie. Její „záhady“ se dají jistě velmi dobře využít v dramatických prvkách např. při motivaci k hrám.

2. Vnímání

Kapitola se nejprve zaobírá okem. Vysvětluje, jak funguje sítnice a jak jednotlivé podněty působí na mozek. Centrální nervový systém si zpracuje nervové vzruchy a díky tomu vnímáme. Po této osvětě se poznatky rozšiřují o složitější prvky jako působení barev a hloubky. Tyto poznatky můžeme využít třeba při tvorbě optických klamů či pro realizaci dramatické scény, která závisí na úhlu pohledu apod.

Dále se kapitola soustředí na konstantní výkony. Dobrý příklad k vysvětlení pojmu je modelová situace ve vlaku: „Hýbe se vlak na vedlejší koleji, nebo jede ten náš?“ Dokonce ale existují i nevědomé konstantní výkony jako třeba vnímání barevně osvětlených tváří jako pestřejších. Toho se dá využít k navození dobré atmosféry při kouzelnických vystoupeních, zábavách, diskotékách. Dále se v souvislosti se zrakem a vnímáním rozebírá vliv podnětů na EEG.

Důležitou roli ve vnímání je tvar. Kern popisuje, že vnímání na tvarech a vazbách závisí. Popisuje, jak vnímáme tvary a jak si je uskupujeme. I prosté přidání řádku do obrazce nám může vazby zpřeházet a utvoříme si obrazec zcela jinak. Pro pedagoga je využití možné například v oblasti grafiky. Měl by pamatovat na symetričnost, pokud chce mít grafiku účelnou.

Další části kapitoly se věnují reklamě. Kern rozebírá reklamní „triky“ a jejich vliv na nás. Dále pak ukazuje, jak vnímáme při pohybu (změna zorného pole). Dále pak rozepisuje tzv. Pygmalion efekt jakožto predikci k vnímání určitých skutečností. S tím souvisí i tzv. haló efekt (první dojem). Je namístě si toto uvědomovat vzhledem k účastníkům programu, který vedeme. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka! Posledním odstavcem je snižování pravděpodobnosti slyšet slova. Výzkumy ukázaly, že člověk spíše přeslechne negativní sdělení. Proto nemá dle mého názoru smysl kárání. Naopak je vhodné spíše ukázat, jak to jde dělat lépe.

3. Motivace

Motivaci (popud) Kern vymezuje jako „všechno, co způsobuje nějaké chování, jednání nebo reakci“. Motivace se měří dle měřítka častosti překročení překážky k uspokojení určitého pudu. Kupříkladu probíhání elektrickou mřížkou, která nám dá ránu pro dosažení potravy. Míra motivace je proměnlivá. Zajímavé je, že i zvědavost můžeme považovat za pudovou sílu.

Kern zmiňuje i Lorenze, otce moderní etologie. Podle něj je chování v principu vrozené, ale následkem učení změnitelné. To zdůrazňuje endogenní (zvnitřku pocházející), spontánní část motivace. Zvnějšku přicházejícími podněty se zabývá behaviorismus.

Kapitola pokračuje učením o instinktech. Ty mohou být jak vrozené (sání z bradavky), tak naučené (pozvedání obočí při spatření cizince – zdravení). V kapitole se rozebírá, co je specifické pro člověka. Tím je například potřeba mluvit, uvědomovat si své motivy a přemýšlet o nich, kritické myšlení, svědomí…

V souvislosti s motivací Kern pochopitelně popisuje i Maslowovu pyramidu potřeb, která ukazuje důležitost potřeb. Vzestupně jsou to: Fyziologické potřeby, bezpečí a jistota, náležení / láska, úcta a uznání, sebeaktualizace a sebeuskutečnění. Frankl upozorňuje, že v extrémních podmínkách (jako např. koncentrační tábory) tomu může být opačně a naopak nad fyziologickými potřebami duchovno nemizí a naopak i nahrazuje primární potřeby. Potřeby mohou přerůst v závislost. Jak z návyku (kouření, závislost na jídle), tak z fyziologického hlediska (léky, alkohol, toxikománie).

Dále se kniha zabývá technikami chování. Popisuje, že naše nálada se může projevit na postoji. V souvislosti s tím se v ní popisuje NLP (neurolingvistické programování), které má za cíl přiblížit se cítění druhého člověka např. stejným držením těla.

Odstavec pojednávající o emocích zjistil, že emoce jsou pouze odrazem biologického stavu. Tedy např. když máme v krvi více adrenalinu, pociťujeme strach. Pokud ale dodáme hormony uměle, pocity budou nejasné. Procesy v CNS se totiž podílejí na průběhu emocí. Bez CNS pocity postrádají opravdovost. Dále Kern třídí strach dle osobnosti. Labilní typy reagují nepřiměřen prudce, obrácené do nitra reagují již při nejslabších signálech.

Vypořádání se se strachem popsala Freudová. Jsou jimi: únik, ideologizace, ritualizace a uklidňující předměty. Překonání strachu dlouhodobě je možné i pomocí „zkoušky odvahy“, ale je nutné držet se zásad: Nejprve si přehrávat strach v hlavě dle částí průběhu a až to zvládneme, tak si situaci otestovat naživo.

V navazující kapitole věnující se agresi Kern uvádí agresi mentální, verbální, neverbální, grafickou a útočnou (fyzickou). Definuje ji jako složky chování, které se projevují fyziologicky jako vegetativní podráždění (zrudnutí, zvýšený pulz…) a směřují k použití fyzické síly proti osobám nebo věcem, aniž by pro toto chování bezprostředně vznikly rozumné nebo adekvátní příčiny. Kern varuje před celospolečenskou agresí, která se přehoupla z pouhé obrany na perverzní boje s následkem hromadného ničení.

4. Myšlení a řeč

Kapitola začíná objasněním pojmu Aha – zážitek. Tím máme na mysli skutečně moment, kdy si řekneme: „Aha, přišel jsem na to.“ Odborně tento jev nazýváme pochopením (či vhledem). To přichází po krátké pauze, kdy vylučujeme ostatní alternativy, kdy hledáme řešení problému. Definice Aha – zážitku zní: Momentální „uvedení“ nového obsahu do uspořádaného, pojmově logického nebo vizuálního „prostoru“ představ. K tomuto „uvedení“ a spojení s představami dochází pomocí asociací, společného výskytu toho, co spolu navzájem souvisí.

Styly myšlení existují dva. Prvním řešením je pokus a omyl, kdy bez plánu testujeme různé způsoby, dokud jeden z nich nevyplyne jako správné řešení. Druhý přístup je metodický. Ten klade důraz na promyšlenou strategii, vzniká pomocí vylučování variant, které nevedou k cíli. Je to tedy podobné jako počítačový program psaný pomocí vývojového diagramu v číslech 0 a 1.

Myšlení je buď názorné, nebo nenázorné. Nenázorné je složitější, protože musíme mít tzv. představu (např. prostorovou). Nenázorné myšlení spočívá ve vytváření pojmů. V pojmech myslíme a dokonce i mluvíme. V obrazech přemýšlíme spíše v meditaci, nebo pokud se věnujeme určitým způsobem umění.

Řeč má svou funkci, a to vyjadřovat především emoce a vnitřní stavy. Výrazové prostředky si mohou ale protiřečit (ironie, posměch). Dále má řeč funkci apelu, tj. vyvolat reakci partnera. Třetí funkce je prosté sdělení. Skinner zjistil, že řeč je „verbální chování“ a je naučená. Pokud člověka odměňujeme za určitá slova např. pokýváním hlavy, zjistíme, že je začne používat častěji. Řeč sama o sobě není vrozená, ale geneticky máme zakódované struktury, díky nimž můžeme sestavovat slova do smysluplných celků. Chomsky tato pravidla označuje jako generativní gramatiku.

Ve zbytku poznatků o řeči Kern řeší rozdíly mezi významem slov dle geografického rozložení lidí, dle sociálního postavení, a také rozdíly dle genderu. Dále se pak zabývá inteligencí a jejího měření. Vesměs praví, že testování není objektivní, protože se zakládá na otázkách. Neměří se tedy samotná inteligence, ale způsob výkladu a porozumění otázek. V tématu zároveň vysvětluje, co je to IQ a jak se měří. Na závěr kapitoly uvádí Kern zajímavost. Kognitivní výkon závisí na sociálním prostředí. Toto pravidlo je nejvíce zřejmé u dětí.

5. Učení

Učení Kern rozděluje do dvou procesů. Zrání a učení. O zrání můžeme mluvit v případě, kdy je nějaká dovednost geneticky zakódovaná v podobě zděděné informace, jako třeba stavění hnízda, létání apod. Organismus se učí přizpůsobovat se podmínkám individuálního životního prostoru. K tomu využívá veškeré druhy učení. U lidí však vývoj zaostává. Člověk se rodí biologicky předčasně a v prvním roce jeví stále znaky typické pro embryo. Má delší čas pro učení a tím pádem není vázán na ekologickou niku. Tato retardace má za následek, že je schopen se adaptovat do různých podmínek (poušť, vesmír, hlubina moře…). Má však omezené instinkty a musí se více učit. Navíc učení předává potomstvu. Dle Gehlena je tedy „méněcennou bytostí“.

Učení dle biologického pojetí zajišťuje prostou optimalizaci chování, tedy přizpůsobení měnícím se podmínkám prostředí při zachování vnitřní fyziologické rovnováhy, tzv. „homeostázy“. Psychoanalýza tvrdí, že učení je nezbytné pro dosažení rovnováhy mezi „principem slasti“ a „principem reality“ na základě rozpoznání omezení vyplývajících z vnějších podmínek. Humanistické pojetí dodává, že učení je spontánní a samostatná aktivita člověka, usilující o realizaci svých osobních možností.

Učení má dvě podsložky. Samotný průběh učení a výsledky. Průběh může být kupříkladu učení se anglických slovíček. Výsledkem je, že se dorozumíme s kýmkoli, kdo ovládá anglický jazyk. Průběh učení můžeme roztřídit do celků, oblastí učení, jimiž jsou: Asociace, struktury kognitivních procesů (např. systém státního zřízení), senzomotorické koordinace, emocionální nastavení (či jinak: postoje) a sociální chování.

Kern definuje učení jako „tendenci ke změně chování (tato změna je bezprostředně pozorovatelná jen v motorickém, ne v mentálním dění) odehrávající se na úrovni senzomotorické, emocionální, sociální a kognitivní (nejen jako hodnotitelný výkon žáka ve škole). Učíme se pozorováním, procvičováním, nebo vhledem (nikoli zíráním či únavou, které také vyvolávají určité změny chování.“

Zapamatovat si naučené můžeme díky podráždění mozkové kůry v určitých okruzích, které zůstávají zachovány. Navíc dle výzkumu McConnela existují „paměťové molekuly“. S nadsázkou lze říci, že kdybychom snědli mozek chytrého člověka, budeme skutečně o něco chytřejší, protože získáme jeho paměťové molekuly.

K učení se váže i klasické podmiňování, které vyzkoumal I. P. Pavlov. Podmíněný reflex vzniká, když soustavně opakujeme určitou činnost, dáváme podnět (spouštěč), který má za následek reakci. Například když bude pokusná osoba/zvíře dostávat při každém pokusu o stisknutí tlačítka elektrickou ránu, po čase tlačítko nebude chtít mačkat. Pavlov prováděl experiment, kdy psům teklo více slin, když zaznamenala podnět (zvonek) a očekávala žrádlo. To i v případě, že nakonec žádné žrádlo nedostala. Je nutno zmínit, že podmíněný reflex po čase vyhasíná. Pokud chceme podmíněný reflex zachovat, je nutné ho aktualizovat.

Může dojít i ke generalizaci podnětu, kdy si podmiňovaný rozšíří určitý podnět na podobné podněty. Například když podmíníme nenávist k myším, při generalizaci podnětu začne podmiňovaný cítit nenávist i k plyšovým malým zvířatům.

Pokud osoba/zvíře při učení dosahuje úspěchu, učí se mnohem snáze, než kdyby úspěchu nedostávala. Úspěch může být v podobě nabytí hmotného statku, ale i třeba v prosté pochvale. Proto je namístě jako pedagog neustále chválit i za maličkosti. Naopak se vyvarovat většímu kárání, jelikož to může mít za následek propadnutí apatie u žáků. Navíc musí být trest vždy bezprostřední a bez přehnané reakce. Navíc platí kauzalita v tom, že čím častěji budeme učební látku procvičovat, tím více si z ní zapamatujeme. Nejen z tohoto důvodu se rozdávají studentům zadání podobné této seminární práci v podobě „utřídění myšlenek, znovupřečtení knihy a vypsání toho důležitého“.

Dále se v kapitole ještě vyjmenovávají interference v procesu učení. Zjistilo se, že skutečně interference probíhají, a proto dochází k útlumům. Druhy útlumů: Retroaktivní – bezprostředně následující proces učení ovlivňuje proces předchozí. Ekforický útlum: Doznívající procesy vzrušení utlumují nejen procesy učení, ale i reprodukční schopnosti. Třetím je afektivní útlum, který je způsoben prudkými a intenzivními prožitky. Obecně zvyšuje úroveň aktivace a tím klesá schopnost reprodukce. Zmíněné útlumy je dobré si uvědomovat vzhledem k nabitým programům nebo školním rozvrhům. I z tohoto důvodu by měly být zahrnut přestávky a relax mezi jednotlivými aktivitami.

6. Vývojová psychologie

Vzhledem k názvu předmětu (obecná psychologie), se vývojová psychologie do mé rozpravy příliš nehodí, a proto se této kapitole budu věnovat jen ve stručnosti.

Kern se v kapitole zaobírá základními otázkami vývojové psychologie. Přechází do prenatálního vývoje, zabývá se myšlením dětí a jeho vývojem. Dále pak rozebírá vliv rodiny a popisuje náhrady rodiny pro děti, když biologickou rodinu dítě nemá. V návaznosti popisuje funkce mateřských škol. Spolu s tím se věnuje i hře.

Kern v kapitole popisuje i vývoj svědomí. Dále pak dětské kresby jako prostředek, kterým můžeme nahlížet do dětské duše. Velkou část kapitoly pak věnuje vývoji řeči. Dále se věnuje výchovným cílům vzhledem ke společenskohistorickému kontextu. V další části se věnuje staršímu věku a končí umíráním.

7. Psychologie osobnosti

definovat osobnost není jednoduché. I proto dle Kerna existuje až 80 různých definic osobnosti. Kern uvádí Fröhlichovu: „Osobnost je individuální vzorec prožívání a chování člověka.“

Kern rozděluje psychologii osobnosti dle úhlu pohledu na dvě části. Obecná psychologie hledá společné struktury prožívání a chování, které existují i přes individuální odlišnosti. Formuluje odpovědi, které jsou platné pro všechny („normální“ dospělé) osoby Diferenciální psychologie osobnosti se zabývá strukturálními zvláštnostmi prožívání a chování určitého člověka, určitého individua.

Osobnost (persona) je konstantní. Čili i navzdory momentálnímu citovému rozpoložení můžeme pozorovat relativně stejné tendence jednání a vzory reagování. Identita je jedinečnost jedince a vychází z konstantnosti. Pozorována může být jak sebou samým, tak i druhými.

Osobnost posuzujeme dle vnějších projevů (mimika, haptika…) i dle povahových vlastností. Měli bychom si dávat pozor na již zmiňovaný pygmalion efekt a haló efekt. Je důležité – a zvláště u pedagogů – uvědomit si, že každý je jedinečný a respektovat i „odlišné typy“! Typologie osobnosti vychází z tendence kategorizovat. Kern zmiňuje čtyři temperamenty, a to sangvinika, cholerika, melancholika a flegmatika. Dále se zabývá tělesnou stavbou, která může mít spojitost s různými poruchami osobnosti. Tělesná stavba má tři typy: Atletický, leptosomní (tenký, prázdný) a pyknický (tlustý, pevný).

Kern také zmiňuje rozdělení osobnosti dle přizpůsobování sociálnímu prostředí a orientaci ven, či do sebe. Cylotomní člověk je spíše společenský, citlivý. Kolísá mu nálada. Schyzotomní člověk se obtížně adaptuje ve společnosti, má sklon k persevaci (ulpývání na určitých obsazích vědomí). Viskózní temperament je klidný, pohodlný, méně se přizpůsobuje v cítění a myšlení, ale je stabilní. Je nutné dodat, že čisté typy se vyskytují jen ojediněle. Další část kapitoly se věnuje Freudovi a jeho psychoanalýze. Kern vyjmenovává fáze jedince v chronologickém pořadí: Orální fáze (0–1 rok), anální (1–3 roky), falickou (3–5 let), období latence (5–11 let). Jednotlivá období se vztahují k tomu, co zrovna přináší jedinci libido. Období latence je klidové období v sexualitě. Dále se jmenují pojmy Oidipův komplex, kastrační úzkost a narcismus.

V souvislosti s Freudem je v knize pospán psychický aparát. Ten obsahuje vědomí, předvědomí a podvědomí. Vědomí je de Freuda „vrchol ledovce“. Tedy to, co si uvědomujeme a co poznáváme v daném okamžiku. Předvědomí jsou všechny obsahy, které si můžeme uvědomit, pokud zapojíme vlastní úsilí (například důvod k rozčilení). Předvědomí je jakýsi zásobník našich vzpomínek. Nevědomí zahrnuje veškeré pudy a přání. Mohou to být i zážitky, které jsou popisovány jako osudné, ohrožující nebo sociálně nepřijatelné. Tyto obsahy si nelze jednoduše vybavit díky cenzuře. Do nevědomí se dle Freuda lze přes cenzuru dostat pomocí snů. Ty jsou složeny z dětských vzpomínek a prožitků a pak ze zážitků předešlého dne. Jung po Freudovi ještě rozdělil nevědomí na osobní a kolektivní. Osobní je synonymem pro Freudovo nevědomí, do kolektivního se začleňují zkušenosti celé společnosti (například že archetypické představy jako že světlo je kontrast k temnotě, symbolika čísel apod.)

Freud ještě zformuloval strukturální model Id, Ego, Superego. Id je výchozí bod, ze kterého se utvoří Ego a Superego. V Id se nalézá vše zděděné, pudy, sexualita, agrese. V Id je obsaženo vše, co jsme kdy potlačili. Ego se snaží o rovnováhu mezi Id a Superegem. Tím vlastně brání osobnost v neurotických konfliktech. Superego je zvnitřněním rodičovských zákazů a příkazů. V podstatě můžeme říct, že Superego je soudce či „cenzor“. Funkcemi Superega jsou svědomí, sebepozorování a tvorba ideálu. Veškeré psychické dění se dle Freuda určuje „principem slasti“ a „principem reality“.

Další částí Freudových poznatků je úzkost. Tu rozděluje na čtyři primární úzkosti: Separační úzkost (strach dítěte ze separace od matky), strach ze ztráty lásky, kastrační úzkost, úzkost Superega (následek konfliktů Id a Ega).

Freudova psychoanalýza má však mnoho odpůrců. Hlavními důvody pro její popření jsou neexistence empirického ověření, vztáhnutí poznatků na soudobou patriarchální společnost a to, že u elektřina komplexu (závis penisu u žen) popisuje ženskou sexualitu jako protiklad k mužské. Dnes však lze ženskou sexualitu popsat v její jedinečnosti.

Proti Freudovi se stavěl také Adler, který založil neopsychoanalýzu, kde hlavní rozdíl hraje teorie libida. Adler tvrdí, že teorie libida není správná vzhledem k rozhodujícímu významu sexuality. Ten má podle něj vliv prostředí a společnosti. Meadová zase formulovala vlastní teze o neuróze a jejím vzniku. Zdravé a nemocné, normální a neurotiky nelze dobře rozlišit, protože dle ní vždy závisí na společnosti.

Dále Kern popisuje rozdíly mezi pohlavím. Ženy jsou více emocionální, zatímco muži racionálnější. To je jedním z hlavních důvodů úspěšnosti mužů v naší společnosti. Ryze mužské a ženské vlastnosti jsou však výsledkem podmiňování v dětství. Kern vyjmenovává i dědičnost inteligence. Dokonce existuje i dědičnost v pohlaví potomků.

V neposlední řadě se v kapitole nachází zmínka o poruchách osobnosti. Ty jde řešit několika přístupy. Psychoanalýzou, která hledá původní konflikt, behaviorální terapií, která zkoumá chybné chování, které může být odpovídajícími technikami znovu korigováno, humanistickou terapií, která se snaží podpořit psychický růst a sebeuskutečnění a interpersonální terapií, která nastoluje rovnováhu v síti skupinových vztahů.

Poslední část kapitoly se věnuje posuzování osobnosti. To činíme pomocí pozorování a jiných testů. Důležité je, že psychometrický nástroj musí vykazovat prvky variability, validnosti, objektivnosti a musí být standardizovaný na skupině osob, která je reprezentativní pro cílovou skupinu. Posuzovacími nástroji mohou být dotazníky i interview (diagnostické rozhovory).

8. Sociální psychologie

Člověk je tvor společenský, potřebuje patřit do nějaké skupiny, cítit se tam jako doma, mít tam své místo. To je jednou ze základních potřeb člověka, píše se v úvodu kapitoly. Skupina se dá definovat jako sociální útvar, ve kterém se společně nachází více individuí a na základě pravidelnějších interakcí si tato individua vytváří určité vědomí sounáležitosti. Jejich jednání směřuje ke společným cílům.

Primární skupina neboli malá skupina je taková skupina, kde se kontakt odehrává navzájem mezi všemi osobami (face to face group). První takovou skupinou je rodina. Zde probíhají první, základní procesy socializace. Socializace je jedincovo přejímání skupinových způsobů chování, názorů a hodnot. V primární skupině (rodině) hrají nejdůležitější roli rodiče, poté sourozenci. Dalšími důležitými ovlivniteli jsou vrstevníci.

Sekundární skupina je takové uskupení lidí, ve kterém jsou jedinci nepřímo svázány prostřednictvím společného symbolu. Kontakt mezi všemi osobami není vzhledem k velikosti skupiny možný. Sekundární skupiny mohou být politické strany, církve, národy, státy…

Skupinová dynamika je termín, který zavedl Lewin. Zahrnuje výzkumnou oblast, která se zabývá působení skupinových procesů na jednotlivce a vznikající dynamiku (hru sil). V průběhu dynamiky se setkáváme s průběhem vnímání sebe a okolí. To můžeme znázornit pomocí grafického modelu zvaného Johariho okno. „Irský filosof a spisovatel Charles Handy připodobnil Johariho okno k domu se čtyřmi místnostmi. V první místnosti se nacházejí ty osobní vlastnosti, o nichž ví jejich nositel i jeho okolí. Druhá místnost náleží těm aspektům, které ostatní vidí, zatímco člověk sám si jich není vědom. Třetí místnost pak slouží jako náš soukromý prostor, o němž my sami víme, ale před ostatními lidmi zůstává skryt. Čtvrtá, nejtajemnější z celého domu, je místnost nevědomí nebo také podvědomí. To, co ukrývá, je skryto majiteli domu i okolním lidem. “

Interakce, která probíhá na verbální i nonverbální rovině označuje vzájemné emocionální i intelektuální vztahy mezi členy skupiny. Procesy interakce chápeme jako výměnu pozitivních i negativních podnětů. Členové se obávají ztráty individuality a samostatnosti. Proto vzájemné přiblížení se ve skupině má svou sociální distanci, ke které když se jedinci přiblíží, stávají se agresivními. Při překročení sociální distance hrozí zánik skupiny.

Kooperativní chování je ovlivněno postoji jednotlivých členů k spolupráci a soutěživosti, častosti interakcí, komunikační strukturou, výší možného zisku, mocí a jinými faktory. Ve skupině platí kauzalita zvaná soudržnost skupiny (koheze). Čím intenzivnější je interakce mezi jednotlivci skupiny, tím intenzivnější je dojem skupiny. Skupinová koheze vzniká, když jsou potřeby a zájmy členů supiny v rovnováze. Zohledňuje se i možnost skupiny uspokojit je (atraktivita nebo přitažlivost skupiny).

Nejdůležitější sociální interakcí je komunikace. Může probíhat pomocí řeči, ale i nonverbálně. Komunikátor vyšle zprávu v zakódované podobě komunikantovi. Zpráva byla pochopena, jestliže se vysílané sdělení shoduje s přijímaným. Když komunikant dává komunikátorovi najevo, že zprávu pochopil, či nepochopil, jedná se o zpětnou vazbu. Komunikace může být jak symetrická, tak asymetrická.

Kapitola se věnuje i konfliktům. Tvrdí, že konflikty jsou nutné a vždy přítomné. Přispívají k osamostatnění a osobnímu rozvoji. Díky vědomí konfliktu se můžeme rozhodovat a jednat autonomně. Konflikt může být dán rozporem mezi sebou samým i rozporem mezi vícero lidmi. Nejčastější řešení konfliktů jsou: Útěk, boj, zvládnutí, nebo vyřešení konfliktu. Vlastní styl řešení problémů se naučíme již v dětství prostřednictvím pozorování, později zapojíme i rozum. Konflikty, které nezvládneme, často způsobí neurózu nebo psychosomatická onemocnění.

V návaznosti se Kern zabývá i sociální rolí. Role je „strukturovaný celek všech očekávání, která se týkají úloh, chování, smýšlení, hodnot a vzájemných vztahů osoby vzhledem k její specifické pozici ve skupině a k odpovídajícím funkcím (činnost, úkoly, povinnosti).“ Naplňováním těchto očekávání a aktivním přejímáním specifických rolí získává jedinec pozici na sociálním poli. Díky sociálním pozicím je možná kategorizace, která zjednodušuje sociální styk. Pozice ovlivňují i ocenění určitých sociálních znaků a jedinec tak získá společenský status. Pedagogové by si měli všímat společenských statusů u své skupiny, aby mohli začít pracovat na začleňování „outsiderů“ do společnosti a naopak mírnit vůdce dané skupiny, pokud skupinu vedou k negativním projevům.

Co se týče postojů, které člověk zaujímá, tak ty jsou relativně stabilní stanoviska vůči nějaké osobě, skupině nebo situaci. Postoje se utvoří až na základě procesů poznávání, prožívání a jednání. Vznikají hlavně při pozorování členů primární skupiny a prostřednictvím odměny a trestu, kterým skupina hodnotí přítomnost, nebo absenci určitého postoje. Dobrovolně zvolené chování neodpovídající postoji může způsobit změnu postoje. Dochází k ní přijímáním nových názorů, změnou názorů, nebo vyřešením psychodynamického konfliktu.

Dalším poznáním v kapitole je moc. Ta je funkcí autority, která by ji neměla zneužívat. Pokud tak učiní, znamená to, že jsou ostatní nuceni přijímat rozhodnutí, se kterými nesouhlasí. Manipulace je speciální forma ovlivňování, kdy manipulant ovlivňuje druhé, aby měla sama prospěch, kdy volí neprůhledné metody a kdy nechává druhým subjektivní pocit, že se rozhodují svobodně. Kern uvádí příklad v podobě masmédií. Manipulace ale znamená i třeba tvrzení, že Ježíšek existuje, pokud nám to dítě věří. Je nutné před každou manipulací zvážit, zda je vhodná a jaký může mít dopad. Zvláště pak u dětí, kterým je okolo devíti let, protože v tomto věku je člověk nejvíce ovlivnitelný.

Posledním celkem kapitoly je organizace. Tím máme na mysli systém rozdělení úkolů, funkcí, ale i ustanovení komunikačních forem a informačních cest. Kern popisuje dva přístupy k organizaci. Hiearchický model a systém štáb – linie. Dále Kern rozepisuje styly řízení organizace, jimiž jsou styl řízení orientovaný na úkol, orientovaný na mezilidské vztahy a participující styl.

9. Základní pojmy a metody psychologie

Kern popisuje vznik psychologie. Ta vychází z antické filosofie, od které se oddělila v 19. století. Začaly se uplatňovat empirické postupy a do psychologie byl zaveden experiment. Toto oddělení se nazývá „empirický obrat“. Faktem je, že některé filosofické problémy související s psychologií nejdou řešit izolovaně (například vztah duše a těla). Dnes se psychologie stále častěji považuje za vědu, která má jasně měřitelná fakta empirickými metodami.

Základní otázka vztahu duše a těla má vícero řešení. Monostické tvrdí, že duše a tělo nejsou dva různé druhy skutečnosti. Buď je duše materiální, nebo spirituální. Dle Spinozy teorie identity nejsou spojení skutečná ani duševní. Je zde zatím nepoznaná skutečnost. Dualistické řešení zastává sladění existence a „průběhu“ obou skutečností v rámci Stvořitelem předurčené harmonie. Hovoříme o psychofyzickém paralelismu, kdy „průběh“ obou oblastí vylučuje vzájemné ovlivnění. Tuto teorii zastával Leibnitz. Platon zastával teorii vzájemného působení. Dle této teorie na sebe tělo a duše vzájemně působí. Tato teorie je zastávána velkou částí psychologů (a já si dovolím s ní taktéž souhlasit), protože díky ní lze logicky vysvětlit psychosomatické jevy.

Dále Kern popisuje dva základní přístupy k psychologii. Prvním je humanistické pojetí. V centru humanistického směru je prožívající osoba. Teoretická vysvětlení i pozorovatelné chování jsou druhořadé ve srovnání s prožíváním jedince a jeho významem pro něj. Význam je přikládán vlastnostem a charakteru. Ústředním požadavkem je získávání vědomí vlastní hodnoty a úcty, objektem zájmu je rozvoj vlastních sil a schopností.

Naproti stojící behaviorismus odmítá introspekci a uchopování cizí duše jako výzkumnou metodu. Popisuje procesy na ryze biologické úrovni. Behaviorismus má jasné schéma podnět – reakce. Důležité je zdůraznit, že je tento přístup lépe měřitelný. Představiteli jsou Watson a Skinner.

V kapitole se řeší i intrspekce (sebepozorování). To lze provádět na rovině podnětů (fyzikální úroveň), na rovině vzruchů (fyziologická úroveň) a na rovině prožívání a chování (psychologická úroveň). Psychofyzika zkoumá vztahy mezi podněty a prožíváním, zatímco neuropsychologie zkoumá vztahy mezi prožíváním a s tím souvisejícími biologickými procesy.

V závěru knihy Kern popisuje přechod psychologie k filosofii. Všímá si například determinismu, který je taktéž prvkem filosofie. Dalším faktem, proč má psychologie k filosofii blízko je téma svobody, které je velkou oblastí obou věd. Navíc Kern připouští, že při experimentech může hrát roli i filosofie jedince. Například při symbolice čísel.


««« Předchozí text: Reflexe: Fisher, R.: Učíme děti myslet a učit se Následující text: Kdo to je »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Neděle 28. 12. 2014, 23.53 | Učení | 286x přečteno



comments powered by Disqus