Obecně Kniha Psychologie, kterou napsala Maria Fürst, rakouská autorka, zabývající se psychologií a filosofií, je v České republice špatně dostupná. De mého mínění je to převeliká škoda, protože je velmi dobře zpracována. Navíc popisuje psychologii důkladně, leč čtivou formou. Oproti Kernovi (kniha Přehled psychologie) má jiné – a logičtější – seřazení jednotlivých kapitol. Navíc autorka knihu doplňuje příjemnými ilustracemi, které dopomáhají k lepší představě probíraných celků nebo činí obsah zajímavějším. Co v knize postrádám, je podrobné rozebrání lidského myšlení, a také zmínku o lidské řeči. Jistě by také nebylo od věci na konec každé kapitoly přidat nějaké shrnutí pro lepší přehlednost a zopakování si přečteného. Co bych na knize naopak velmi ocenil, je podrobnější popis toho, jakou roli v psychologii hraje umění (například dětská kresba) a jak lidské vnímání (a následné chování) ovlivňují drogy. Kniha je rozdělena do devíti kapitol.

1. Úvod V úvodu Maria Fürst nadhazuje otázku „Jak jsi jen něco takového mohl udělat?“ a srovnává tak psychologii s běžným životem. Psychologii uvádí jako vědu, která se snaží vytvořit síť pojmů, kde je člověk předmětem bádání. Dále zmiňuje počátky psychologie jako oboru filosofie v Antice. Již Aristoteles totiž zkoumal duši a považoval získání výstižné představy o ní za jeden z nejtěžších a zároveň nejdůležitějších úkolů. Rozložil duši (kterou pojmenoval jako „něco, co je principem všeho života“) na tři složky. Vitální, která je oživujícím principem, animální, které připisuje vnímání, cítění a žádostivost, které se ve třetí složce, rozumové duši, projevují jako poznání, popřípadě vůle. To vše jest popsáno v Aristotelově díle O duši. Fürst v úvodu zmiňuje dva postoje k psychologii. První usiluje o pochopení člověka jako celek a druhý se snaží o vcítění do něho a vymezení dílčích aspektů, které zkoumá pomocí experimentů. Bere tedy ohled na individualitu jedince. I právě díky individualitě není možné dávat definitivní odpovědi na otázky spojené s lidskou psychikou. Psychologické výsledky reprezentují dle Poppera „zdánlivé vědění“. Proto dle Fürst není možné uvést obecně platnou a shrnující definici psychologie. V další části kapitoly Fürst píše o dějinách psychologie. Nedává přesné datum vzniku, což je svým způsobem dobře, protože jednoznačná odpověď neexistuje. Zmiňuje však Wundtovu školu i Helmholtze, Webera, Fechnera, kteří zkoumali duši jako mechanický aparát. Fürst v kapitole nastiňuje diferenciální psychologii, gestaltismus (neboli tvarcovou či celostní psychologii), objasňuje behaviorismus, zmiňuje psychoanalýzu a píše i o humanistickém přístupu k psychologii. V úvodu Fürst rozebírá psychologickou metodu experiment, kterou lze ověřit hypotézy. V experimentu je zahrnuto vícero faktorů, které je nutné zohlednit. Nejprve musíme projít teoretickou fází. Musíme mít zkoumaný vzorek, izolovat ho od rušivých vlivů, sestavit plán postupu. Také je nutné stanovit podmínky experimentu a vybrat pokusné osoby dle reprezentativnosti pro skupinu, pro kterou mají být výsledky charakteristické. Dále Fürst popisuje statistickou kontrolu a inferenci (přezkoušení na základě pokusných vzorků). Zde uvádí i Gaussovu křivku. V poslední části vypočítává pravděpodobnost.

2. Vnímání Vnímat můžeme prakticky díky receptorům. Ty nás informují o všem, co se děje uvnitř i vně našeho těla. Vnímáme však pouze subjektivní skutečnost. Elementární částí vnímání je počitek. Ten vzniká tak, že se v buňkách receptorů (ve smyslových buňkách) vytvoří v závislosti na podnětu nervový vzruch. Ten se odešle do odpovídajícím centrům v mozku. Odtud se vrací zpět v podobě akčního potenciálu. Na podnětu rozlišujeme kvalitu, intenzitu a trvání. U podnětu jsou definovány prahy intenzity (přechod od nepozorovanému k pozorovatelnému), intenzity (např. vnímatelná frekvence zvuku) a rozdílový práh (například vnímání změny rozdílu váhy). U rozdílového prahu existuje Weber-Fechnerův zákon. Navíc platí adaptační zákon, kdy se přizpůsobujeme prostředí (například přivyknutí tmě). V další části se Fürst dopodrobna zabírá zrakovým vnímáním. Řeší recepční orgán zrakového vnímání sítnici, přeměnu elektromagnetických kmitů. Osvětluje vnímání barev a tvarů. Výklad doprovází bohatou zásobou optických klamů. Na umění rozebírá i prostorové vnímání. Dokonce se pouští i do vnímání času. To vzniká na základě rozdílu paměti a „přítomného psychického času“. Tím je malý časový úsek, kde je ještě zážitek vědomý. Dále můžeme v kapitole nalézti dopodrobna popsané vnímání barev. Autorka zmiňuje využití ve slavných uměleckých dílech. Spektrum využití v reálném životě je převeliké. Vždyť i vytvoření prostoru vhodného pro určité aktivity vyžaduje zamyšlení se nad barvami. Jistě není vhodné školní třídu vymalovat tmavými barvami, které zmenšují prostor. Nebo třeba modrou, která vytváří dojem chladu. Na konec se Fürst věnuje eidetickým představám (fotografické paměť), halucinacím, iluzím a sociálnímu vnímání (všem se něco líbí, avšak každý to interpretuje jinak).

3. Hlubinná psychologie V této kapitole je zmiňována Freudova psychoanalýza. Popisuje předvědomí, vědomí a nevědomí. Pochopitelně je zde popsán i aparát Id, Ego a Superego. Fürst se věnuje i popisu pudů dle Freuda. Když pociťujeme pudové nutkání, jedná se o „motorický moment, souhrn síly, nebo míru pracovního zatížení, které reprezentuje“. Pudy rozděluje na dvě skupiny pudy života (pud sebezáchovy a sexuální pudy – pro libido) a pudy smrti (mají za cíl sebedestrukci a vyrovnání libida). V další části kapitoly Fürst popisuje dětské vývojové fáze. Orální, anální, falickou, periodu latence a genitální fázi. Následuje výčet obranných mechanizmů organismu. Prvním je potlačení. Potlačovány jsou představy, které se jeví ve společnosti jako nežádoucí. Jsou přesunuty z Ego do Id. Lze se k nim dostat při změněném stavu vědomí. Například při snech či při hypnóze. Dalším obranným mechanismem je vytváření protikladné reakce (například matka nenávidí tak, že je až přehnaně něžná). Třetím obranným mechanismem je projekce. Svá přání a impulzy promítáme do jiných lidí. Například do nepřátel. Naopak identifikace je přejímání rolí či vlastní individuality od jiných objektů (matka, vrstevníci, vzory…). Konverzí rozumíme přesun psychického konfliktu na somatické, motorické, nebo senzibilní symptomy. V pedagogice je důležité vyvarovat se konverzi u dětí. Například zbytečně děti nestresovat testy apod. Introjekce je přesunutí velké části světa do já a činí předmět jako nevědomou fantazii. Izolací rozumíme přerušením myšlenkového pochodu. Regrese je posun zpět na nižší vývojový stupeň. Kupříkladu namísto sexuálních pudů jedinec dosahuje libida přejídáním. Posledním obranným mechanismem je sublimace. Své potlačené pudy jedinec promítá například do umění. U Freuda se Fürst pozastavuje ještě vzhledem k chybným úkonům, které popisuje jako ne zcela potlačené pudy. Dále popisuje sny jako bránu do nevědomí. Velký význam připisuje symbolům, které jsou značně omezeny. Hlavními tématy jsou: Tělo, rodiče, příbuzní, smrt, nahota a hlavně sexualita. Dále Fürst zmiňuje Freudova následovníka, Junga. Ten popsal Ego jako ústřední bod osoby. Zavedl také kolektivní nevědomí – v duši je obsaženo psychické dědictví lidstva. Taktéž rozdělil lidské typy na introverty a extroverty. Třetí zmíněnou osobností je Adler, který tvrdí, že lidskou bytost lze pochopit z jejího cíle. Důležitý cíl je podle něj sklon k dokonalosti, což může vyústit v pocit méněcennosti. Zmiňuje i životní styl, který se formuje ve věku 4–5 let. Ten je dán klamnou, nebo skutečnou představou nedokonalosti osoby. Fromm vychází z představy, že člověk byl vytržen z přirozeného, tedy přírodního prostředí. Rozlišuje dvě roviny potřeb, a to fyziologicko-instinktivní (potrava, sexualita) a humanistickou (láska, něžnost, odpovědnost). Z humanistických potřeb jmenuje pět základních. Potřeba vztaženosti vychází z uvědomění si ztráty přirozeného prostředí. Člověk je nucen rozvíjet jiné potřeby, aby přežil. Produktivní lásku, starost, pozornost a zodpovědnost za bližní. Potřeba stranscendence je synonymem ke snaze vystoupení nad animálně fyziologickou oblast za účelem kreativnosti. Díky potřebě zakořenění člověk pociťuje nutkání být nepostradatelný. Čtvrtou je potřeba identity, touha být jedinečný a nesrovnatelný. Poslední je potřeba orientačního rámce. Individuum chce vnímat svět rámcem vztahů, aby získala pocit bezpečnosti. Fromm ještě popisuje orientaci člověka vzhledem ke společnosti. Buď má člověk produktivní orientaci a plně rozvíjí talent a schopnosti, nebo má neproduktivní orientaci. Uvádí čtyři typy neproduktivní orientace: Receptivní (náklonnost, láska mimo osobu), vykořisťovatelskou (vše pro sebe), křečkovskou (nahromadit co nejvíce věcí a zaopatřit si jistotu) a tržní (není důležitá skutečná hodnota osoby, ale její tržní cena). Horneyová vidí vývoj ženy nezávisle na závisti penisu. Navíc vychází z přesvědčení, že psychoanalýza není jen o pudech. Neurózy připisuje i kulturně podmíněným potížím. Frankl vytvořil koncept existenciální psychoanalýzy, kde se staví oproti potřebě ukojit své pudy. Mnohem důležitější je pro něj potřeba vidět ve věcech smysl. Franklova metoda terapie se označuje jako logoterapie. Jde o odkrytí smyslu života pacienta.

4. Učení V první části kapitoly se rozebírá asociace, jakožto posilující prve při učebním procesu. Na prvním místě v nejpoužívanějších spojeních je kontrast, následuje podobnost, kauzální vtah (zámek, klíč) a poté logická spojení. Učení ztěžují afektivní zábrany. Jednou z nejsilnějších je emoční narušení. Naopak posílení učení je možné pomocí transferu. To probíhá uvědoměle a závisí na podobnosti aktivity bezprostředně před či po učení. V další části kapitoly je popsání klasické podmiňování, které popsal Pavlov. Jde v zásadě o umělé naprogramování reakce na podnět. Reflexivní reakce na podnět je dána geneticky. Generalizací podnětu rozumíme přenos reakce i na podněty podobné. Diferenciací rozumíme opak. Díky tomu můžeme například psa naučit rozlišovat různé druhy zvuků zvonů. Watson, zastánce behaviorismu, tvrdil, že díky podminitelnosti dokáže z člověka (kojence) vytvořit jakoukoli bytost. Nejúčinnější je při učení nikoli četnost opakování (ač to je také důležité), ale dosažitelnost výsledků. Proto je vhodné žákům zadávat jednodušší úkoly a postupně je ztěžovat, nikoli rozdávat ihned těžké, kde není velká pravděpodobnost úspěchu. Žáci by ztratili motivaci. Zákon relativního efektu pojednává o výběru. Volba, která je výhodnější, je častěji volena, něž ty méně výhodné. Například zvíře bude tahat za páčku, odkud padá více žrádla. Učení na modelu ukazuje, že jsme schopni se učit dle vzorů. Hraje zde roli nápodoba reakcí a myšlenek. To je třeba mít na paměti a jako pedagog si dávat velký pozor na naše jednání. Pokud navazujeme tématem paměť, je nutné si uvědomit, že paměť dělíme na krátkodobou (STM) a dlouhodobou (LTM). Krátkodobá je nekódovaná, nejspíše přetrvává díky cirkulačním elektrickým proudům. Trvá přibližně 10 sekund. Zda dojde k zakotvení do dlouhodobé paměti, rozhodují specifické řídící oblasti. Starají se o to, aby nedošlo k přetížení a tím i snížení schopnosti orientovat se. U dlouhodobé paměti můžeme sledovat tři druhy manipulací s informacemi, a to zpevňování, pozitivní aktivitu a negativní aktivitu. Další část kapitoly se zaobírá inteligencí. Dle Fürst není jednoznačná shoda mezi vědci, co to inteligence je. Uvádí však definici dle Groffmanna: „Schopnost individua myslet názorně nebo abstraktně v jazykových, numerických, nebo časově-prostorových vztazích; umožňuje zvládnutí mnoha komplexních a pomocí zvláštních skupin schopností i zcela specifických situací a úkolů. Dle Guilforda můžeme na inteligenci nahlížet ze tří hledisek: z hlediska obsahu (druh informace), produktu (výsledek myšlení) a použité operace, která vede k těmto výsledkům. Dále Fürst nastiňuje vzorec pro měření IQ. IQ je rovno podílu mentálního věku a chronologického věku, pokus se podíl vynásobí stem. V další části se rozdělují dva pohledy na nadání. Nativisté tvrdí, že nadání je dědičné. V kontrastu stojí nadání dle prostředí, kterou zastávají empiristé, jako třeba Locke. Ti tvrdí, že novorozenec je „tabula rasa“.  5. Motivace a emoce Zkoumání této oblasti se zabývá pohnutkami lidského jednání. Důležitá otázka je „Proč?“. Homeostatický koncept (nebo také koncept rovnováhy) funguje na principu nedostatku a reakce. V behaviorismu je určujícím prvkem motivace odměna. Změny v rovnováze organismu ovlivňují psychologické procesy tak dlouho, dokud nedojde k vyrovnání prostředí. Pokud je motivace závislá na biologických potřebách, hovoříme o pudu. V případě psychických a sociálních příčin se jedná o motiv a potřebu. Taové situace můžeme navodit i uměle, například reklamou. Aktivace sahá od spánku přes mrákotný stav a pozornost až k předráždění. Pozorujeme i kognitivní disonance. V tomto případu nás dráždí vlastní myšlenky. Hierarchii motivace lze zobrazit na Maslowově pyramidě, kde jako nejsilnější motivaci uvádí biologické potřeby a nejvýše transcendence (náboženství, filosofie…). Další podkapitola se zabývá spánkem. Odpírání spánku způsobuje snižování výkonu a může způsobit i halucinace. Spánek je důležitý k zotavení (nutný pro životně důležité a druh uchovávající funkce) – teorie zotavení a k přizpůsobení se organismu prostředí – adaptační teorie. Spánek má různé hloubky. Nazýváme je stadii a rozlišujeme 5 typů. Stadium A je přípravné, uvolňující. Má konstantní alfa rytmus elektronického potenciálu. B je stadium usnutí. Namísto alfa-vln nastoupí ploché vlny. Ve stadiu C přichází první fáze spánku (lehký spánek). Pozorujeme pravidelné vlnové tahy se „spánkovými vřeteny“. Stadium D se vyznačuje hlubokým spánkem. Občas se vyskytují spánková vřetena. Ve stadiu E pozorujeme čistý delta-rytmus. Jedná se u hluboký spánek a práh probuzení je nejvýše. U snů pozorujeme i REM fázi. Ta nastává po proběhnutí cyklu A–E (circa 80–90 minut). Vyznačuje se rychlým pohybem očí. Po této fázi se opakuje cyklus A–E. Ve fázi REM probíhá snění. Zajímavé je, že se s přibývajícím věkem REM fáze zkracuje a NREM zdelšuje. Z tohoto důvodu potřebují děti déle spát. Na to je třeba pamatovat při tvorbě programu, kde jsou zastoupeny i noční hry. Vědomí rozdělujeme na tři stádia, která definoval Dement. Stav bdělosti, hluboký stav spánku a paradoxní spánek (motorická činnost tlumena blokováním impulzů ke svalům). Dalším tématem kapitoly je hlad. Fürst popisuje bulimii a anorexii, psychické poruchy, které postihují v naprosté většině ženy kolem puberty. Větším tématem je pak sexualita. Tu máme dle Fürst díky matkám. Ta totiž učí potomky pozitivním vztahům k jiným lidem. Zároveň jim dávají vlastní identitu, která se odkazuje na to, jak se matka k potomkům chovala během prvního roku života. Sexualita je závislá především na naplňování sociálních potřeb jedince (kožní kontakt, teplo, nasycení). Zvláštní význam pro vývoj sexuality má anální fáze. Díky ní totiž dítě získá kontrolu nad tělem. Po sexualitě následuje téma emoce. Dle Fürst chybí všeobecně uznávaná definice, což vyplývá z duality těla a duše. Nejprve myšlení a cítění znamená totéž. Až postupně s vývojem dochází k diferenciaci. Emoce jsou vždy spojeny s vegetativními změnami (zčervenání, chvění, bušení srdce…). Aktivační teorie emocí dle Lindsleyho vychází z předpokladu, že emoce je výrazem změněné aktivační úrovně (kortikální aktivace). Pozorujeme přímou úměru. Jeden a tentýž aktivační stav se může prožívat různě. Například jako radost, hněv, strach… Fürst v kapitole řeší i agresi, kterou popisuje jako naučenou reakci. Agrese může být vyvolána i frustrací. Freud tvrdil, že agrese je pud destrukční. Stavěl ho v kontrastu k pudu uchování života a k sexuálnímu pudu. Agrese je škodlivé chování, kterým vznikají jak fyzické, tak psychické škody. Rozebírají se i prvky, které agresi podněcují a které potlačují.

6. Vývojová psychologie „Vývoj je proces navzájem souvisejících změn, k němuž dochází v důsledku postupného zrání a procesů učení.“ V úvodu kapitoly se rozebírá, co je dědičné a čemu se musíme učit. Dále je popsán vývoj mozku, vytváření dendritických větvení a synapsí, propojování vláken apod. V dalších podkapitolách se píše o vývoji vlastního já a také falešného jáství. Fürst uvádí Dopis otci, který napsal Franz Kafka. Výborně popisuje Kafkovo falešné jáství, kde otec vedl autoritářský režim a jako syna si Kafky nevážil. Dále Fürst popisuje jednotlivá stádia vývoje. Prenatální stádium, kojenecký věk, periodu raného mládí, pubertu, adolescenci, věk dospělosti (zde ještě rozebírá práci a nezaměstnanost), stáří a konečnou fázi života, tedy smrt. Poslední část kapitoly pojednává o dětských kresbách a funkcí pohádek a nutném sociálním kontaktu při jejich vyprávění.  7. Konflikt a zpracování konfliktu Podstatná část duševních prožitků je složena z duševních konfliktů. Konflikty řadíme do tří druhů. Konflikt apetence-apetence je vymezen tak, že jsou žádoucí dva cíle, ale nelze je sloučit. Rozhodujeme se mezi pozitivními alternativami. Konflikt apetence-averze vymezuje takový konflikt, kde jsou pozitivní, ale i negativní dopady. Posledním typem je konflikt averze-averze, kde se rozhodujeme mezi negativními alternativami. Celkem známe 12 různých řešení problémů, z nichž vybíráme. Útěk – snažíme se vyhnout konfliktu. Rezignace – zde si musíme stanovit priority. Například nejet na koncert, protože musíme do práce. Dalším řešením je přesun – od původního objektu se přesuneme na jiný, který je ovšem na stejné úrovni. Například pokud nemůžeme uvolnit svou agresi na rodičích, učiníme tak na sourozenci. Kompenzace – najdeme náhradní uspokojení. Například Napoleonův komplex. Sublimací rozumíme převedení konfliktu na společensky výše hodnocenou činnost (umění, intenzivní studium…). Popírání – blokování jistých smyslových dojmů z vnějšího světa. Jinými slovy odmítáme vzít něco na vědomí. Potlačení – konflikt převedeme do nevědomí, což může mít za následek nepříjemné jednání. Regrese – nevědomé sestoupení na dřívější vývojové stadium. Reaktivní jednání – potlačené impulzy se nevědomě obracejí ve svůj opak. Například když nemůžeme nějakou osobu milovat, začneme ji nenávidět. Projekce – jiným připisujeme vlastní slabosti nebo vlastnosti pociťované jako anomální. Extrémní fáze je paranoia. Somatizace (konverze) – převedení konfliktu z psychiky na fyzickou část člověka. Například strach z testu způsobí bolesti břicha. Racionalizace – rozumové ospravedlnění, které je objektivně nesprávné. V kapitole se řeší i neuróza. Ta je vyvolána u člověka, který neměl možnost vyřešit konflikty. Tu členíme na nutkavou neurózu – trpící se zabývá myšlenkami, které ho nezajímají, pociťují impulzy, které jim připadají cizí, jsou podněcovány k jednání, které jim nepřináší uspokojení, ale nemohou se od něj odpoutat. Úzkostná neuróza je stav, ve kterém pozorujeme pocit sklíčenosti, bezvýchodného jednání, bolestného vzrušení, doprovázený tělesnými průvodními jevy. Přetrvává-li úzkost, jedná se o fobii, což je nesmyslný panický strach na určité věci či situace. Konverzní neuróza je zpočátku psychická porucha, která se přenese na fyzické tělo. Jedná se o psychosomatická onemocnění. Příkladem jsou žaludeční vředy, astma apod. Psychovegetativní syndrom vyčerpanosti (vegetativní dystonie) zapříčiňuje malátnost, rychlou unavitelnost, průjmy, poruchy spánku, bolesti hlavy, kolísání nálady, sníženou schopnost soustředění aj. Pokud je u člověka zachován ve značném rozsahu kontakt s vnějším světem, hovoříme o neuróze. V kontrastu pak stojí psychóza. Ta ohrožuje celou osobnost člověka (Id). Psychózy se vyskytnou, pokud v dětství bylo nemožné zažívat agrese, frustrace, pocit bezpečí a něžnosti. Vytvořilo se takzvané falešné jáství. Psychózy dělíme do dvou skupin. Jedna skupina napadá myšlení (v popředí stojí demence), druhá city. Jednou z nejzávažnějších psychóz je schizofrenie. Symptomy schizofrenie jsou skutečně závažné. Jedná se o poruchy myšlení, které je nesouvislé, roztěkané, nelogické. Dochází k myšlenkové blokádě. Porucha vnímání zase převádí pozornost na detail a opomíjí celek. Velice častý je také dojem, že je schizofrenik středem pozornosti jiných. Můžeme pozorovat i poruchu afektivity, kdy jsou city střídavé a mají různé podoby. Dochází k častému střídání nálad a u mnoha schizofreniků je nejčastějším jevem strach, který může vyvolat až bludné zážitky. Zásadními symptomy pro diagnózu schizofrenie jsou autismus, ambivalence a porucha já. Autismus je stav, kdy se člověk uzavírá v sobě bez vztahu k vnějšímu světu a ztrácí pojem reality. Není však schopen rozlišit mezi sebou a jinými. Ambivalence označuje stav, kdy si schizofrenik přeje vztah s ostatními, ale zároveň se ho velmi obává. Pacient žije za maskou, postrádá spontaneitu a neukazuje své pocity, aby nebyl odhalen. Schizofrenie je velmi často vyvolána v dětství, kdy si dítě, kvůli řízení jednání rodiči, nebylo schopno vybudovat vlastní já. Dalšími rozebíranými poruchami jsou deprese a mánie. U deprese jsou nejdůležitější symptomy beznaděj a lhostejnost. Pocit prázdnoty vyvolává představu zkamenělosti. Tím pádem jsou vyloučeny pocity smutku. Nic se člověku nedaří a jakékoli pokusy o činnost jsou utrpením. Intelektuální funkce a vědomí nejsou porušeny! Dochází poruchám hlubokého spánku a k somatickým onemocněním. Typické spouštěče jsou potlačování běžných poměrů, ztráta rozhodujících vztahů k osobám, dlouho trvající konflikty, lidská a profesní zklamání a zkušenosti s vlastní nedostatečností. Mánie je druh úniku. Je projekcí vlastního já do budoucnosti. Znaky mánie jsou povznesená nálada, zvýšená stimulace, prchavost myšlenek. Vždy se jedná o nadbytek afektů. Charakterizující je stupňovité nutkání k pohybu, nepřerušovaná snaživost, neúnavná aktivita a zvýšené sebevědomí. Povznesená nálada může přerůst až do agrese. Chování je nestabilní a pozorujeme časté změny nálada. Maniak se ale na rozdíl od deprese cítí skvěle a neunavitelně. Často maniaci mají pocit, že vše ví a zvládnou. Zakládají firmy, které ale beznadějně musí držet nad vodou, realizují projekty, které nejsou schopni udržet.

7. Konflikt a zpracování konfliktu

Podstatná část duševních prožitků je složena z duševních konfliktů. Konflikty řadíme do tří druhů. Konflikt apetence-apetence je vymezen tak, že jsou žádoucí dva cíle, ale nelze je sloučit. Rozhodujeme se mezi pozitivními alternativami. Konflikt apetence-averze vymezuje takový konflikt, kde jsou pozitivní, ale i negativní dopady. Posledním typem je konflikt averze-averze, kde se rozhodujeme mezi negativními alternativami. Celkem známe 12 různých řešení problémů, z nichž vybíráme. Útěk – snažíme se vyhnout konfliktu. Rezignace – zde si musíme stanovit priority. Například nejet na koncert, protože musíme do práce. Dalším řešením je přesun – od původního objektu se přesuneme na jiný, který je ovšem na stejné úrovni. Například pokud nemůžeme uvolnit svou agresi na rodičích, učiníme tak na sourozenci. Kompenzace – najdeme náhradní uspokojení. Například Napoleonův komplex. Sublimací rozumíme převedení konfliktu na společensky výše hodnocenou činnost (umění, intenzivní studium…). Popírání – blokování jistých smyslových dojmů z vnějšího světa. Jinými slovy odmítáme vzít něco na vědomí. Potlačení – konflikt převedeme do nevědomí, což může mít za následek nepříjemné jednání. Regrese – nevědomé sestoupení na dřívější vývojové stadium. Reaktivní jednání – potlačené impulzy se nevědomě obracejí ve svůj opak. Například když nemůžeme nějakou osobu milovat, začneme ji nenávidět. Projekce – jiným připisujeme vlastní slabosti nebo vlastnosti pociťované jako anomální. Extrémní fáze je paranoia. Somatizace (konverze) – převedení konfliktu z psychiky na fyzickou část člověka. Například strach z testu způsobí bolesti břicha. Racionalizace – rozumové ospravedlnění, které je objektivně nesprávné. V kapitole se řeší i neuróza. Ta je vyvolána u člověka, který neměl možnost vyřešit konflikty. Tu členíme na nutkavou neurózu – trpící se zabývá myšlenkami, které ho nezajímají, pociťují impulzy, které jim připadají cizí, jsou podněcovány k jednání, které jim nepřináší uspokojení, ale nemohou se od něj odpoutat. Úzkostná neuróza je stav, ve kterém pozorujeme pocit sklíčenosti, bezvýchodného jednání, bolestného vzrušení, doprovázený tělesnými průvodními jevy. Přetrvává-li úzkost, jedná se o fobii, což je nesmyslný panický strach na určité věci či situace. Konverzní neuróza je zpočátku psychická porucha, která se přenese na fyzické tělo. Jedná se o psychosomatická onemocnění. Příkladem jsou žaludeční vředy, astma apod. Psychovegetativní syndrom vyčerpanosti (vegetativní dystonie) zapříčiňuje malátnost, rychlou unavitelnost, průjmy, poruchy spánku, bolesti hlavy, kolísání nálady, sníženou schopnost soustředění aj. Pokud je u člověka zachován ve značném rozsahu kontakt s vnějším světem, hovoříme o neuróze. V kontrastu pak stojí psychóza. Ta ohrožuje celou osobnost člověka (Id). Psychózy se vyskytnou, pokud v dětství bylo nemožné zažívat agrese, frustrace, pocit bezpečí a něžnosti. Vytvořilo se takzvané falešné jáství. Psychózy dělíme do dvou skupin. Jedna skupina napadá myšlení (v popředí stojí demence), druhá city. Jednou z nejzávažnějších psychóz je schizofrenie. Symptomy schizofrenie jsou skutečně závažné. Jedná se o poruchy myšlení, které je nesouvislé, roztěkané, nelogické. Dochází k myšlenkové blokádě. Porucha vnímání zase převádí pozornost na detail a opomíjí celek. Velice častý je také dojem, že je schizofrenik středem pozornosti jiných. Můžeme pozorovat i poruchu afektivity, kdy jsou city střídavé a mají různé podoby. Dochází k častému střídání nálad a u mnoha schizofreniků je nejčastějším jevem strach, který může vyvolat až bludné zážitky. Zásadními symptomy pro diagnózu schizofrenie jsou autismus, ambivalence a porucha já. Autismus je stav, kdy se člověk uzavírá v sobě bez vztahu k vnějšímu světu a ztrácí pojem reality. Není však schopen rozlišit mezi sebou a jinými. Ambivalence označuje stav, kdy si schizofrenik přeje vztah s ostatními, ale zároveň se ho velmi obává. Pacient žije za maskou, postrádá spontaneitu a neukazuje své pocity, aby nebyl odhalen. Schizofrenie je velmi často vyvolána v dětství, kdy si dítě, kvůli řízení jednání rodiči, nebylo schopno vybudovat vlastní já. Dalšími rozebíranými poruchami jsou deprese a mánie. U deprese jsou nejdůležitější symptomy beznaděj a lhostejnost. Pocit prázdnoty vyvolává představu zkamenělosti. Tím pádem jsou vyloučeny pocity smutku. Nic se člověku nedaří a jakékoli pokusy o činnost jsou utrpením. Intelektuální funkce a vědomí nejsou porušeny! Dochází poruchám hlubokého spánku a k somatickým onemocněním. Typické spouštěče jsou potlačování běžných poměrů, ztráta rozhodujících vztahů k osobám, dlouho trvající konflikty, lidská a profesní zklamání a zkušenosti s vlastní nedostatečností. Mánie je druh úniku. Je projekcí vlastního já do budoucnosti. Znaky mánie jsou povznesená nálada, zvýšená stimulace, prchavost myšlenek. Vždy se jedná o nadbytek afektů. Charakterizující je stupňovité nutkání k pohybu, nepřerušovaná snaživost, neúnavná aktivita a zvýšené sebevědomí. Povznesená nálada může přerůst až do agrese. Chování je nestabilní a pozorujeme časté změny nálada. Maniak se ale na rozdíl od deprese cítí skvěle a neunavitelně. Často maniaci mají pocit, že vše ví a zvládnou. Zakládají firmy, které ale beznadějně musí držet nad vodou, realizují projekty, které nejsou schopni udržet. K léčbě psychických poruch se využívá psychoterapie. Cílem terapií je léčba k jáství. Jejím cílem je zjistit, co je pro pacienta normální. Terapeutických technik byla během celkem krátké doby, kdy psychologie existuje jako vědní obor (více než 100 let), celá řada. Terapie rozhovorem, kterou zavedl Rogers, ukazuje na skutečnost, že v popředí problému je člověk, ne jeho nemoc. Základním předpokladem je kladný vztah pacienta k lékaři. Pacient by měl nakonec objevit sám sebe. Behaviorální terapie vychází z předpokladu, že i chybné psychické jednání je naučené. Proto se tato terapie snaží přeučit chybné chování na „správné“. Skupinová terapie je dobrá v tom, že učí kontaktu s jinými lidmi a svůj stav vidět ukotvený nejen k jediné osobě. V další části kapitoly rozebírá Fürst drogy. Vyjmenovává nejrozšířenější dle světové konzumace. K nim poté přiřazuje jak kladné reakce lidského těla, tak symptomy, ze kterých plyne nebezpečí. Připomíná i skutečnost, že některé léky mohou být drogami.

8. Diferenciální psychologie

V úvodu kapitoly se dozvíme, že teorie osobnosti se dívá na osobu jako celek, který můžeme pochopit ve všeobecné souvislosti. Jedná se o vysvětlení osobnostní struktury a jejího vzniku. Na prvním místě v kapitole stojí Freudova psychoanalýza. Dle ní se rozhodující události v procesu vývoje odehrávají v prvních letech života. Zaměření libida se přizpůsobuje biologickému vývoji. Důležitý prvek je potlačení skutečností do nevědomí. Sullivan tvrdí, že osobnost lze zkoumat jen ve vztahu k ostatním subjektům, tedy společnosti. Sullivan definuje osobnost jako „soubor relativně stálých znaků opakujících se interpersonálních situací, které charakterizují lidský život. Definoval také stádia vývoje osobnosti (kojenecký věk, dětství, perioda mládí, preadolescence, puberta, pozdní puberta, pozdní puberta, zralost). Dále Fürst zmiňuje teorii učení, kterému jsem se věnoval již na začátku mé seminární práce. Poté popisuje statistický koncept osobnosti, kde hraje roli většina. Tedy pokud všichni testovaní odpoví stejně, vykazují určitý znak. V další části kapitoly se zmiňuje Galenus a jeho typologie čtyřech temperamentů – sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik. V neposlední řadě se řeší i stavba těla, která dle Kretschmera může mít vliv na psychická onemocnění. Kapitola je ukončena výčtem testů osobnosti. Jsou zde popsány projektivní testy. Nejznámější je Roschachův test, známý spíše jako „skvrna“. tematický apercepční test (TAT), kde je testovanému předložen obraz a pod záminkou fantazie má o něm hovořit. Warteggův dokreslovací test, který ale Fürst nedoporučuje používat, protože zkoumá spíše malířsé nadání funguje na principu dokreslování náhodně předložených geometrických linií. Test „rodina v podobě zvířat“ je založen na popisu předem zobrazených zvířat v různých vzájemných postojích. Další metodou jsou přímé dotazovací testy, kde testovaný zaškrtává odpovědi dle svého vlastního úsudku. Příklad je Cattelův šestnáctifaktorový osobnostní dotazník.

9. Sociální psychologie Sociální psychologie se zabývá tím, jak individuum myslí, jedná a cítí, když se nalézá mezi jinými lidmi. Jde většinou o interakci mezi jednotlivci a určitými společenskými podmínkami. V úvodu je psáno o postoji. Na postoj se můžeme dívat ze tří aspektů: kognitivního (vnímání, představování), emocionálního (pocity) a z hlediska chování. Postoje mohou být negativní i pozitivní a jsou z velké části naučené. K postojům se řadí i předsudky, které nám brání v objektivním hodnocení skutečností (náboženství, chování lidí apod.). Základ chování vychází z velké části ze skutečného nebo předpokládaného chování jiné osoby. Sociální role lze objasnit z jejich dominující role ve společnosti. Objektivní roli, kterou uznává společnost, označujeme jako pozici nebo společenský status. V kapitole se rozebírá i první dojem, který je vzhledem k osobě nejsilnější. Tento rozhodující dojem označujeme jako primacy-efekt. V kontrastu stojí recency-efekt, kde hrají roli pozdější dojmy. Haló-efekt je tendence činit dalekosáhlé závěry z určitých speciálních znaků individua. Důležité jsou i stereotypy, které jsou kulturně podmíněné. Chování v roli je závislé na tom, zda nás někdo hodnotí, nebo se můžeme chovat volně. V druhém případě podáváme mnohem lepší výsledky a cítíme se více sebejistě. Atribuční teorie jsou založeny na předpokladu chování jedince. Vytváříme si mínění na základě kauzálních vztahů. Ty mají význam jak pro vnímání osob (cizích lidí), tak pro pozorování sebe sama. Chování závisí i na situaci. To dokazuje drastický pokus Zimbarda, kde vytvořil umělé vězení a jedné skupině testovaných dal status dozorčích, zatímco druhým status vězňů. Testovaní se sami od sebe profilovali do těchto rolí a vězení se stalo skutečným. Člověk však dává přednost harmonickým vztahům před disharmonickými. To tvrdí teorie vyváženosti dle Heidera. Nemáme rádi přehnanou ctižádostivost spolužáka (inkonzistence), ale ve chvíli, kdy zjistíme, že ho k ní vedou spolužáci, dojde ke konzistenci. Další podkapitolou je komunikace. Komunikace je pojem pro vše, co je signalizováno a přijímáno, i pokud se to děje navzájem. Syntaxe zkoumá vztahy mezi znaky, sémantika řeší významy, obsahy znaků a pragmatiky se zabývají situacemi, v nichž se komunikuje a o účinek, který má situace na průběh oné komunikace. V komunikaci nezáleží jen na sdělení, ale i na formě, jak se sdělení podá. Ve sporech v komunikaci jde pouze o vzájemné vztahy k názorům. Nadmíru jsou důležité správné definice, a proto zvláště akademický jazyk potřebuje co nejpřesnější terminologii, jinak dochází k obrovským sporům. Kolikrát u dětí jakožto pedagogové můžeme najít shodu obou stran jen kvůli nepřesné terminologii, špatnému popsání situace. Interakce, která není patrná pouze v dialogu (i vnímání/oční kontakt/pokývání hlavou u přednášejícího je dialog), má několik forem: potvrzení, odmítnutí, znehodnocení (spatřuje alespoň část odmítaného), slepota vztahu (nenalézáme druhého, vznikají frustrace), koluze (osoby se navzájem klamou). Paradoxní situací označujeme situace, které si samy protiřečí. Například příkaz „Buď spontánní“, kdy spontánní nemůžeme být vzhledem k plánování. Bateson popsal „double-bind“, neboli vztahovou past. Například matka říká dítěti, že ho miluje, ale chování tomu neodpovídá. To může zapříčinit schizofrenní chování. Kapitola se věnuje i skupinám. Dává nám vhled do problematiky sociogramů a popisuje vůdčí osobnost. Dále popisuje příčiny vzniku skupin. Často je to kvůli odbourání pocitu osamělosti, kvůli manipulaci. Dále se v kapitole řeší anonymita a poslušnost ve skupině. Posledním celkem je reklama, konzumní společnost a vliv masové komunikace na lidskou psychiku.


««« Předchozí text: Kdo to je Následující text: Rozvaha: Drapela, V.: Přehled teorií osobnosti »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Úterý 6. 01. 2015, 22.46 | Učení | 283x přečteno



comments powered by Disqus