Obecně

Kniha Přehled teorií osobnosti od Victora J. Drapely, který byl profesorem psychologie na Univerzitě jižní Floridy a nyní si užívá důchodu, popisuje různé pohledy na osobnost. V knize najdeme nejvýznamnější persony, které se zasadili o teorie osobnosti. Kniha má logickou strukturu. Začíná tedy Freudem, který jako první zkoumal osobnost a stál za vznikem psychoanalýzy. V předmluvě Drapela konstatuje, že vzdělání není o tom, kolik věcí se člověk naučí a zapomene. Vzdělání jest tím, co v nás zůstane, až zapomeneme většinu z toho, co jsme se naučili či vyčetli z knih. Tím si obhajuje útlost knihy. Své studenty proto vždy nabádal k pamatování si klíčových znalostí. Nikoli k veškerým obsahům.

Obsah knihy

Kniha začíná definicí osobnosti. Tu rozděluje na teoretiky (uznávající „Já“) a behavioristy, kteří tvrdí, že osobnost je jen odvozenina z chování, což je jediným pozorovatelným a měřitelným jevem. Thein definuje osobnost jako hypotetickou strukturu, která způsobuje stabilní chování v určitých situacích.

Sigmund Freud

První zkoumání osobnosti proběhlo u Sigmunda Freuda, který založil psychoanalýzu. Ta obsahuje několik hlavních bodů. Fyziologický determinismus (jedinec je puzen fyziologickými silami – hlavní determinanty, osobnost je spíše reaktivní než aktivní, protože odolává tlaku pudů), sexuální povaha a duševní energie (libido) a nevědomí (vědomí – uvědomujeme si, předvědomí – vzpomínky, které jsme zapomněli, ale vybavíme si je, nevědomí – pudy, přání, neuvědomujeme si). Freud popsal strukturu osobnosti. Ve středu je Ego – vědomá a předvědomá část řídící se principem reality. Jedná se o racionální složku osobnosti. Zespoda na Ego tlačí Id, které obsahuje základní potřeby, pudy. Je v nevědomé složce osobnosti a řídí se principem slasti. Shora na Ego tlačí Superego, které obsahuje omezení a zákazy. Může být vědomé i nevědomé a řídí se principem dokonalosti. Katexe označuje proudění libida ze subsystému ke zdroji uspokojení. Katexe se dělí na objektovou (k někomu, k něčemu) a egokatexi (např. sebeláska). Id vytváří katexe obou druhů. Ego a superego brání katexi Id. To označujeme jako antikatexi. Pudy jsou vrozené a patří k Id. Jedná se o psychický projev tělesného napětí. Freud rozděluje dva základní druhy Éros (pud života = sexuálně zaměřené, spjaty s erogenními zónami) a Thanatos (pud smrti – zlost a agresivní chování). Co se týče vývoje osobnosti, tak prochází různými fázemi dle toho, na co se zrovna orientuje libido. Fáze jsou: orání (0–1 rok), anální (1–3 roky), falická (3–5/6 let) – Zde pozorujeme závidění penisu, Oidipův a Elektřin komplex. Libido zaměřeno homosexuálně. Konflikty se nakonec vyřeší identifikací s rodičem stejného pohlaví. – období latence (ústup sexuálního vývoje, libido odvedeno např. na školní práci), genitální stádium – konečné stadium, jedinec heterosexuální. Ego se brání myšlenkám a přáním, které by vyvolaly úzkost pomocí obranných mechanismů, které působí na nevědomé úrovni. Těmi jsou vytěsnění (přesun do nevědomí, není ukojeno libido, mže se vynořit), sublimace (převedení libida do společensky ceněné činnosti), regrese (přesun na nižší vývojový stupeň), fixace (lpění na určitém způsobu reagování, přestože se opakovaně prokáže jeho neúčinnost; např. vybírání si stále stejných typů partnerů, ačkoliv minulé vztahy s nimi vedly vždy ze stejného důvodu k rozchodu). Úzkost je stav očekávání nebezpečí, jehož povaha může být neznámá. Jde však o imaginární, nerozpoznané ohrožení. Má dvojí povahu: neurotická – obava z trestu a morální – obava z pocitu viny, kterou vzbuzuje superego. Oproti tomu strach je vyvolán z konkrétního předmětu či události, které se obáváme. Obojí jsou citové odezvy na ohrožení. Poslední zmíněnou Freudovou studií jsou sny. Dle Freuda mohou být klíčem k bráně nevědomí. Skrze sny se zjevují nevědomá přání a vlastně si je touto formou splňujeme. Význam snu může být zjevný – jedinec ho dokáže vyložit i skrytý – úkol pro terapeuta. Nejvíce snů se zdá při REM fázi spánku. Verbální podobou vynoření nevědomých obsahů je tzv. Freudovské přeřeknutí.

Carl Gustav Jung

Z Freuda vychází Carl Gustav Jung. Ten spolupracoval s Freudem, ale po čase se s ním názorově rozešel. Považujeme ho za zakladatele hlubinné psychologie. Stěžejní body Jungovy teorie jsou: osobnost jako samostatný systém (osobnost nazýval psyché a bral ji jako samostatnou soustavu, sexuální pudy nepokládal za hlavní, ego bral spíše za aktivní, než reaktivní), rozšířený pohled na minulost (minulost = fylogenetická, zahrnuje do ni i živočišné a historické předky X Freud měl ontogenetickou dimenzi = zajmá se o zkušenosti člověka pouze od fyzického narození), nový pohled na nevědomí (kolektivní nevědomí + získané osobní nevědomí) a sebeuskutečnění a celistvost (zralá a dobře přizpůsobená osoba dosáhla sebeuskutečnění, zásadní jednota osoby je celistvost). Jung nazýval energii taktéž libido, ale pojem používal v širším významu a bez sexuální konotace. Kolektivní nevědomí psýché zdědila. Souvisí s minulostí a obsahuje v sobě duševní život našich předků až k prvopočátkům. Obsahuje jak pozitivní, tak negativní zkušenosti našich předků. Kolektivní nevědomí Jung považuje za zdroj moudrosti (Freud ho vymezoval jako ohrožení Ega). Jung definoval archetypy. Pojem převzal od Augustina. Dle Junga archetypy napomáhají k vytváření určitých představ. Vedou nás k rozpoznávání událostí nebo osob v konkrétním životě, které jsou v nich předznamenány. Archetyp persona napomáhá jedinci udržet si individualitu při podřizování se společnosti. Animus (muž) a anima (žena) jsou archetypy, které pomáhají chápat a oceňovat vlastnosti a pohlavní rysy opačného pohlaví. Archetyp stín dodává psyché reálnost a životnost. Je podobný Freudově pudové stránce osobnosti. Osobní nevědomí jedinec získává z citů, myšlenek a intrapersonálních zážitků, které byly vytěsněny, zapomenuty nebo potlačeny. Jedná se o zážitky, na které si teď nepamatuji. Jung navíc zavedl pojem komplex. Pod ním se skrývají prvky, které se vymkly kontrole osobního vědomí a samostatně existují v „temné oblasti“ psyché. Vyvíjí se ze zážitků, které jsou často traumatické a jedná se vesměs o „neukončené záležitosti“. Jejich síla závisí na citových dispozicích a povaze jedince. Zároveň však na účincích zážitků ve vztahu k okolí. Ego Jung vnímá jako vědomou mysl, která je odpovědná za trvalou identitu osoby a její chování. Samo nemůže nabídnout vrcholný vývoj jedince. Vědomí je to, o čem můžeme mluvit, co si uvědomujeme teď. Bytostné já podporuje rovnováhu vědomých a nevědomých procesů. Usnadňuje spojení psyché s dalšími silami růstu. Je nadřazeno vědomému Ego a vytváří celistvost. Bytostné já je osobností, jíž také jsme. Jung také uvádí raná 40. léta života jako období, kdy se mění životní přednost bytostného Já před vědomým Ego. Člověk více nahlíží do svého nitra a praktické starosti se mění na filozofické, kulturní nebo náboženské. Jung se zasadil o ustálení typologie díky pojmům introverze a extroverze. Jedinec se zaměřuje na svůj intrapsychický svět, nebo na své okolí.

Alfred Adler

Adler je zakladatelem individuální psychologie, která klade důraz na začlenění člověka do společnosti. Tím se výrazně odlišuje od psychoanalýzy, která zkoumá jen jedince samotného. Myšlenka individuální psychologie spočívá v teorii, že každý člověk usiluje o překonání pocitů méněcennosti, které má z dětství a o dosažení nadřazenosti. Tato nadřazenost však člověku prospívá pouze tehdy, pokud je sociálně zaměřená. Antisociální usilování o nadřazenost je regresivní. Abychom poznali chování člověka, musíme znát jeho jedinečné cíle. Lze je dle Adlera určit i dle pořadí narození sourozenců v rodině. Pořadí je ukazatelem jejich budoucích postojů a vzorců chování. Prvorozenci ustupují ze středu pozornosti po narození druhorozence. Při narození druhého dítěte příliš brzy po prvním, prvorozenec citově trpí. Druhorození či prostřední nezažívají trauma z odstrčení a starší sourozenec je jim podnětem k usilování o úspěch. Závodí s ním, chtějí být lepší, než on. Nejmladší děti jsou často rozmazlovány a mají největší sklony k poruše přizpůsobování, stejně jako nejmladší děti. Adler popisuje, že se pocity méněcennosti prohlubují, má-li dítě vrozené méněcenné orgány. Označení se měnilo – maskulinní protest, vůle k moci, usilování o nadřazenost. Jedinec se může odhodlat k proměnění situace nedostatku na situaci dostatku pomocí usilování o nadřazenost. To může mít zdravou formu (totožné se sebeuskutečňováním a růstem osobnosti) i nezdravou, která má regresivní projevy. Sobecké usilování o nadřazenost začíná brzy v dětství. Je antisociální a vede k poruchám, přecitlivělosti, nesnášenlivosti. Tyto antisociální snahy o nadřazenost se projevují u rozmazlených i zanedbaných či nechtěných dětí. Takzvané tvůrčí Já je přirozený výsledek pozitivního, zdravého životního stylu. Myšlenkou je, že každý je jedinečný, utváří si svůj život a ovlivňuje tím své okolí. To přispívá celé společnosti. Ideálu dokonalosti člověk dosáhne jen spoluprací ve společenství. 

Karen Horneyová

Horneyová zastupuje sociokulturní přístup. V ní panuje přesvědčení, že kultura a společenské hodnoty dané země mají hlavní úlohu při vytváření osobnosti člověka. Spojuje prvky psychoanalýzy se silným sociálním hlediskem. Rozhodující úlohu ve vývoji osobnosti mají i zážitky z dětství. Základní úzkost je zakotvena v sociálních faktorech dítěte. Základní úzkost dítěte je vyvolána dospělými, kteří jsou „obaleni vlastními neurózami“. To znamená, že jsou například přehnaně nároční, lhostejní, panovační apod. V dítěti se tvoří strach z opuštění rodiči. Mají pocit bezmocnosti a osamocenosti vůči potenciálně nepřátelskému světu. Vztahy s druhými lidmi rozděluje Horneyová na pohyb k lidem (snaží se zavděčit, závisí na nich), pohyb proti lidem (nedůvěru vyjadřuje dítě agresí – Adler: dítě usiluje o moc) a pohyb od lidí (nechce lidem náležet, ani s nimi bojovat, vyhýbá se stykům). Horneyová vymezila 10 neurotických potřeb dospělých, které se vyznačují nutkavostí a jsou nevědomé. Jsou jimi neurotická potřeba prestiže, výkonu, obdivu, náklonnosti a schválení, moci…

Harry Stack Sullivan

Sullivan osobnosti nepřikládá samostatnou existenci. Vidí ji pouze jako výsledek intrapersonálních vztahů. Tyto vztahy mají počátek v dětství a trvají po celý život člověka. Rozvoj osobní zralosti a sebenaplnění vyžaduje podle Sullivana kombinaci patřičných vývojových pochodů v oblasti kognitivní, sexuální a sociální. Ve chvíli, kdy jedna z těchto oblastí nedospěje, nelze dosáhnout adaptace osobnosti. Jako první intrapersonální zkušenost pokládá Sullivan kojení. Sullivan definuje dynamismy jako vzorce transformace energie. Sullivan uvádí dynamismus slasti, což je výraz pro instinktové pudy. Z jeho poznatků vychází, že jedinec se pohybuje mezi stavy absolutní euforie a tenze (hrůza). Spíše je v mírné tenzi, ale kdykoli je to možné, dostává se do euforie. Tenze vyvolávají opomenuté potřeby nebo úzkosti. Celý systém je založen na předpokladu, že člověk se snaží naplnit dvě přání, která se navzájem stojí v cestě. Jimi jsou uspokojení potřeb a intrapersonální bezpečí. I zde je paralelně s Freudem únik v podobě sublimace, ale nejedná se jen o sexuální charakter. Sullivan popisuje 6 vývojových stádií. Rané dětství (do rozvinutí artikulované řeči, dospívání k uvědomění si těla), vlastní dětství (počátek školy, rozlišení mužské a ženské role, systém „já“ k vyhýbání se úzkostem), juvenilní období (počátek ZŠ, socializace, tvorba postojů), preadolescence (dítě má vrstevníka stejného pohlaví, má vliv i když není přítomen), raná adolescence (období mladistvé erotiky, objevení heterosexuálních zájmů) a pozdní adolescence (dynamismus slasti se musí pojit s potřebou intimity, aby došlo k socio-sexuální integraci).

Erich Fromm

Psychosociální teorií se zabývala řada osobností. Jenou z hlavních je Erich Fromm. Ten vidí člověka a jeho život v perspektivě celé společnosti. Ta ho ovlivňuje a dehumanizuje. Jako opatření má být rozvoj svého nitra. Osobnost definuje jako „celek zděděných a získaných duševních vlastností, které jsou pro jedince příznačné a činí každého jednotlivce jedinečným“. Fromm rozlišil dvě složky – temperament a charakter. Temperament je dle něj hlavním nástrojem osobnosti. Charakter je tvořen z hodnotových voleb jedince. Je ovlivněn sociokulturním působením okolí. Charakter může být produktivní i neproduktivní (pasivita či aktivní vykořisťování). Receptivní orientace je zaměření člověka na hmotné a psychologické zajištění od vnějších zdrojů. Kořistnická orientace je zaměření nejen na očekávání zajištění zdrojů, ale i na uloupení“, pokud se jich nedostává. Hromadivou orientací se rozumí uchovávání nashromážděných zdrojů a izolaci před okolím. Poslední je tržní orientace. Zde je zásadou, že vše, co člověk potřebuje, je procesem výměny. Fromm počítá s 5 hlavními potřebami člověka: vztaženosti (utváření charakteru osobnostními rozhodnutími), transcendence (vliv socializace na utváření charakteru), zakořeněnosti (rozlišení produktivního a neproduktivního charakteru), identity a orientačního rámce (zralá láska či pečování). Fromm založil terapii lásky. Vymezil ji jako „pokus pomoci pacientovi, aby získal či obnovil svou schopnost milovat“. Není-li dosaženo tohoto cíle, lze docílit pouze povrchních změn. 

Erik Erikson

Další významnou osobností je Erik Erikson. Označuje se často jako postfereudián. Přišel s psychosociální (analytickou, socokulturní, neofreudiánskou) teorií. Jejími hlavními body jsou: modifikace psychoanalýzy (omezení významu pudů), epigenetická stádia lidského růstu (jeden prve vzniká na podkladě jiného v čase a prostoru) a identita a ego (než se objeví zralé ego, musí člověk získat přiměřený pocit identity, ego se uplatňuje jak uvnitř mysli, tak ve vztahu k okolí). Erikson popsal 8 stádií vývoje, které obsahují psychologickou krizi. Ve chvíli, kdy krizi jedinec zvládne, je odměněn tzv. ctností.

důvěra proti základní nedůvěře (matka) kojenec se učí důvěřovat osobě, která o něj mateřsky pečuje a posléze i sobě matka musí vytvořit dítěti důvěru v okolní svět naděje = podmínka, aby člověk zůstal naživu; základní lidská síla ctností tohoto stadia je naděje

autonomie proti zahanbení a pochybnosti (oba rodiče) dítě se učí chodit, mluvit a ovládat vyměšování mám na to, zvládnu to ctností tohoto stadia je vůle

iniciativa proti vině (širší rodina) dítě plánuje, experimentuje, ale může přitom přehlížet potřeby druhých lidí  vede k pocitu viny přílišným okřikováním se v dítěti také probouzí pocit viny explorace světa kolem mě (nechte mě objevovat) ctností tohoto stadia je účelnost

snaživost (úspěšnost) proti méněcennosti (škola) dítě přechází od hry k produktivnějším činnostem  to vyžaduje dovednosti a správné užívání nástrojů jsem schopen X nezvládnu to úspěch vyvolává radost, neúspěch pocit méněcennosti ctností tohoto stadia je kompetence

identita proti zmatení rolí sjednocují se všechny předchozí představy mladého člověka o sobě samém příslib objevení sebe samého X hrozba ztráty sebe samého ctností tohoto stadia je věrnost – oddanost zvolenému povolání či životní filozofii

intimita proti izolaci intimita = spojení vlastní identity s identitou druhého beze strachu, že čl. ztratí sám sebe

  • měla by obsahovat závazek
  • může být vyjádřena sexuálně

nacházení si partnera ctností tohoto stadia je láska

generativita proti stagnaci lidé se zapojují do společnosti, aby vytvářeli něco hodnotného (potomstvo, hmotné statky, umělecká díla, tvůrčí myšlenky) mám kariéru, práci, starám se o příští generace, jsem tvořivý ctností tohoto stadia je pečování

integrita ego proti zoufalství zoufalství – nastupuje tehdy, když se starý člověk nemůže ohlédnout na svůj život s pocitem dobře vykonaného díla náš život měl smysl = ego-integrace Erikson vidí vztah mezi dětskou důvěrou a dospělou integritou („Zdravé děti se nebudou bát života, pokud jejich rodiče budou mít dostatek integrity, aby se nebáli smrti“) ctností tohoto stadia je moudrost

Gordon Allport

Gordon Allport navrhl elektickou teorii. Elekticismus je systém, který hledá řešení základních problémů tím, že si vybírá a sjednocuje to, co pokládá za pravdivé, z více odlišných přístupů k psychologii. Elekticismus postrádá jednotící činitel. Často staví vedle sebe naprosto opačné přístupy a volí mezi nimi střední cestu. Obsahuje vybrané myšlenky a metody moderní psychologie, aniž by se na některou z nich výlučně vázal. Osobnost je dle Allporta dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení (jakási předurčenost našeho chování v různých situacích).

Raymond Catell

Catell zastupuje faktorovou analýzu. Tím se označuje statistický postup, kterým se dospívá empiricky podložené analýze složek osobnosti. Dává přednost hodnocení osobnosti na základě nepřímé informace získané psychologickými zkouškami a posuzovacími nástroji. Catell je tvůrce Šestnáctifaktorového osobnostního dotazníku (16 PF). Ten vytvořil tak, že sbíral velké vzorky dotazníků a z nich utvořil jeden, který shlukoval veškeré metody. Faktorová analýza je založena na popisném přístupu k osobnosti. Důležité jsou dle Catella rysy, což jsou vlastnosti vyvozené z pozorovatelného chování příznačného pro danou osobu. Klade také důraz na predikci. Tedy osobnost je to, co umožňuje předpovědět, co daná osoba učiní v dané situaci. Pro faktorovou je důležitý psychometrický přístup ke zkoumání osobnosti. Jedná se o prostředek ke sběru přesných údajů pro popis osobnosti, kterým říkáme rysy. Catell navrhnul vývoj osobnosti. Dítě považuje za jedince do 2,5 let. Získává sentimenty ego a superego. Druhou fází je dospívání. Catell ho vidí jako bouřlivé období, kdy mladý člověk usiluje o nezávislost a integraci své osobnosti. Zhruba od 25 let do 55 let se dostává jedinec do fáze zralost. Přechází od adolescentních plánů k realistickým cílům a stává se vyrovnanějším. Ve fázi stáří, kdy člověku ubývá sil, dochází v jeho životě k symbióze laskavosti a agresivity.

Kurt Lewin

Kurt Lewin popsal teorii pole. Ta představuje osobnost jako dynamickou soustavu v silovém poli. Lewinova teorie má typologickou povahu. Všechny pojmy jsou vyjádřeny v prostorových výrazech. Pojmy vyjadřuje v zásadě matematicky, avšak sám Lewin nevěřil, že by statistika mohla plně vysvětlit dynamiku osobnosti. Pomocí typologických dimenzí a znaků životního prostoru Lewin dokáže vysvětlit intrapersonální dynamiku a vzájemnou závislost osoby a okolí. Vývoj osobnosti je dle Lewina diferenciovaný. To znamená, že celostní jev je členěn do částí. Osoba je součástí životního prostoru. Obsahuje psychologické skutečnosti určující chování přítomné osoby. Chování pokládá Lewin za funkci životního prostoru. Vnější obal, který leží mimo hranice životního prostoru, nemá na přímý vliv na chování osoby, protože je složen z prvků, jichž si osoba není vědoma. Psychologické okolí je veškerá skutečnost dostupná v osobě. Osoba s ním musí komunikovat pomocí svého psychologického okolí. Lewinův princip současnosti je založen na předpokladu, že veškeré psychologické pochody v životním prostoru probíhají v přítomnosti, včetně minulých zkušeností a plánů do budoucna. Každá psychologická oblast obsahuje nějakou psychologickou skutečnost, což může být osoba, předmět nebo myšlenka. Každá oblast ovlivňuje chování. Každá psychologická skutečnost má pro osobu zvláštní hodnotu či význam, který je matematicky vyjádřen jako valence. Valence závisí na přítomném stavu potřeb daného jedince. Hraniční pásmo osoby je tvořeno vjemově-pohybovou oblastí. Každý vstup z okolí přichází do vnitřní oblasti osoby skrze tuto hranici, která ji obklopuje. Odezva na vstup prochází taktéž touto vjemově-pohybovou hranicí. buňky vnitřní oblasti osoby obsahují psychologické a sociální potřeby spolu s percepčními a komunikačními schopnostmi. Existují dva druhy buněk, periferní a centrální. Rozdíl je v hloubce a intenzitě spojené s psychologickými pochody. Osoba je dynamická. Lewin vidí strukturu osoby v rovnováze. Ta je však narušována tezemi. Jakákoli přání nebo jakékoli fyziologické potřeby vyžadující naplnění způsobují ve vnitřní oblasti osoby tenzi. Uspokojení potřeby či přání odstraňuje tenzi a navrací osobu k rovnováze. Dynamika psychologického okolí souvisí s valencemi. Pozitivní valence osobu přitahují, negativní ji odpuzují. Lokomocí rozumíme pohyb osoby na úroveň žádoucích změn. Vývoj osobnosti se uskutečňuje procesy diferenciace a integrace. Osoba i její okolí se člení do stále více oblastí spolu s jejím vyzráváním. Diferenciace vede k rozrůstání bohatství záměrů a rozšiřování zájmů člověka. Díky procesu integrace některé vnitřní buňky dosáhnou vyšších úrovní tenze, a tím ovládají ostatní buňky. Integrace je v podstatě hierarchie tenzí, která se vytváří mezi subsystémy osoby. Regresi Lewin popisuje jako stav, kdy si jedinec uvědomí, že není schopen dosáhnout svého přání v plné míře vzhledem k náročnosti procesu, kterým by k němu došel. Namísto toho se tedy spokojí s náhradou na nižší úrovni.

Gordon Allport

Gordon Allport navrhl elektickou teorii. Elekticismus je systém, který hledá řešení základních problémů tím, že si vybírá a sjednocuje to, co pokládá za pravdivé, z více odlišných přístupů k psychologii. Elekticismus postrádá jednotící činitel. Často staví vedle sebe naprosto opačné přístupy a volí mezi nimi střední cestu. Obsahuje vybrané myšlenky a metody moderní psychologie, aniž by se na některou z nich výlučně vázal. Osobnost je dle Allporta dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení (jakási předurčenost našeho chování v různých situacích).

Edmund Husserl

Existencionalismus v podobě Husslera se dá shrnout v několika bodech. Veškerá skutečnost, která je v našem okolí může být vnímána. Je subjektivní intuicí jedince. Věci „mimo nás“ jsou prožívány jako jevy (fenomény). Jevy ukazují jedinci podstatu věci. K pochopení plného významu je nutné zkoumat vědomí pozorovatele. Existuje vztah mezi jevy, činy a „já“ pozorovatele.

Carl Rogers

Rogers zastával mnohé existencialistické názory. Obzvláště důraz na svobodu a svobodu. Teorii „já“ chápe jako proces, nikoli jako hotový výtvor. Navíc si člověk může užívat svobody ve svém vlastním světě i přes společenské normy. U Rogerse je „já“ středem. Zároveň zdůrazňuje jednotu a jedinečnost každého člověka. Studium osobnosti uvádí ve vnitřním vztažném rámci, který je založen na pohlížení na věc z hlediska pozorované osoby, ne očima vnějšího objektivního pozorovatel. Spočívá spíše v postoji než v technice. Rogers vymezil základní lidskou motivaci tak, že jedinec má základní tendenci k sebeaktualizaci a usiluje o ni (sebeaktualizace obsahuje např. potřebu potravy, bezpečí, nezávislosti…) Úsilí o sebeaktualizaci je provázeno emocemi. Organismu chápe jako uspořádaný celek psychofyzického základu veškerého prožívání (to zahrnuje myšlení, touhy, emoce, fyziologické odezvy…). Já se utváří postupně. Nalezení pravého „já“ je těžké – lidé se musí přestat skrývat za klamy a přiblížit se k tomu, co uvnitř prožívají. Zavádí dva nové pojmy. Kongruence a inkrongruence. Kongruence je shoda mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jak jsou symbolizovány v „já“. Inkongruence zančí nedostatek přesné symbolizace organismického prožívání v „já“ a má za následek zkreslené uvědomování „já“. Vysoká míra kongruence je známkou duševního zdraví, naopak nízká míra kongruence svědčí o patologii. Rogers se zabýval i sebepojetím. To dle jeho mínění vyjadřuje názor člověka na sebe sama: pozitivní, zhodnocující versus negativní, znehodnocující. Sebepojetí je značnou měrou formováno rodiči a dalšími významnými osobami v životě jedince. Nepodmíněné kladné přijetí vede k utváření pozitivního sebepojetí. Je spjato s vysokou mírou kongruence mezi prožíváním a „já“. Vede k psychologické adaptaci. Za nepodmíněné kladné přijetí nemůžeme považovat například negativní sdělení, nebo když dítě popírá některé prožitky v organismu jako nepřijatelné. Taková jednání vedou k inkongruenci a poruchám přizpůsobení. U Rogerse je zajímavé třídění „já“ na deální „já“ – představa toho, jaký bych mohl být a na reálné „já“ – to, jaký jsem. Kvalitní život určuje vzrůstající prožívání a otevřenost, vzrůstající existenciální kvalita žití, vzrůstající důvěra v organismus a plnější fungování.

Kurt Goldstein

Goldstein přistupuje k osobnosti holistickým přístupem. Chápe ji jako jednotnou a plně integrovanou entitu, ne jen jako souhrn jednotlivých částí. Má jen jednu motivační tendenci a je zaměnitelná se slovem organismus. Motiv, který uvádí organismus do pohybu je sebeaktualizace. Goldstein ji vidí jako pudovou. Vysvětlení lidského chování u něj bylo pomocí psychologických pojmů. Vesměs se jednalo o gestaltismus. Goldsteinova teorie pojímá organismus v logických vztazích v okolí. Podtrhává význam sociálních prvků pro zdravou strukturu a zdravý vývoj osobnosti.

Abraham Maslow

Maslowova teorie sestává z několika hlavních bodů. Základní lidská motivace se projevuje snahou o sebeaktualizaci, ale zároveň přijímá existenci specifických potřeb jakožto motivačních sil. Má filozofická, kulturní a náboženská témata. Poslední tezí je, že ntrapersonální růst jedince, ryzí lidské kontakty s okolím jsou přirozeným výsledkem sebeaktualizace. Maslow navrhnul pyramidu lidských potřeb, která znázorňuje strukturu motivačních sil. Ta sahá od úrovně potřeb až po B-úroveň (B zde znamená „bytí“ ve svém nejhlubším významu). Nejnižší potřeby jsou fyziologické a potřeba bezpečí. Zajišťují fyziologické přežití jedince. Vyšší potřeby zajišťují duševní pohodu a rozvoj osobnosti. Vyššími potřebami rozumíme lásku (náležení) a úctu. B-úroveň obsazují metahodnoty (neboli metapotřeby). Ty jsou spjaty s nejvyššími vrcholy lidského potenciálu (sebeaktualizace). Pokud nejsou potřeby určitého stupně v hierarchii v dostatečné míře uspokojeny, další vzestupný krok nenastane. Znaky sebeaktualizujících osob jsou odstup a potřeba soukromí, jedinec dokáže být sám, aniž by se cítil osamělý, nezávislost na kultuře a okolí: autonomie a asertivita, jedinec si razí vlastní životní styl podle svých potřeb, smysl pro humor, originalita a tvořivost a sebetranscendence.

Viktor Emil Frankl

Frankl se zabývá člověkem jako celkem. Dle jeho názoru á lidská psychika tři dimenze – fyziologickou, psychologickou a noologickou. Noologická dimenze se vztahuje k lidské vůli ke smyslu. Ústřední téma Franklovy teorie se zabývá v soustředění na se na stále probíhající proces nacházení smyslu v různých životních situacích. Své teorii dal název logoterapie, tedy hledání smyslu či významu. Smysl života spadá do duchovní dimenze, ale je nutné podotknout, že duchovní není nutně spjato s náboženstvím. Frankl navíc tvrdí, že jakákoli činnost obsahuje skrytý smysl. Nejvyšší smysl vidí Frankl v utrpení, lépe řečeno v postoji, který vůči utrpení zaujímáme. Hodnotou pak Frankl nazývá opravdový lidský zážitek, který člověka obohacuje či povznáší.


««« Předchozí text: Rozvaha: Fürst, M., psychologie Následující text: SKALP má nový FB Timeline »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Pondělí 12. 01. 2015, 22.47 | Učení | 625x přečteno



comments powered by Disqus