Když jarní slunko plesá svými paprsky do tváře
říkám si: „Zajdi už za mraky, ty svině!“
Je sedm ráno a můj čaj zůstal nedopitý,
jsem znaven, přec musím běžet pěšinou – a jarem neopitý.

V osm říkám si: „Tak už zajdeš, blbá žlutá koule?“
Přitom sedím monologem znuděn v přednáškové hale.
Osm třicet, odbíjí mé digitální hodinky – čas vypadnout.
Právě včas, nechtěl bych tu dneska zdechnout.

A najednou cítím volnost, cítím vůni jara
ač jinovatkou pokrytá jsou ta zmrzlá rána.
Je to nádech fantazie, magické dějství přírody,
ó, jak já to pohlazení od slunce nadevše miluji.


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Čtvrtek 2. 07. 2015, 08.38 | Úvahy, Litera | 177x přečteno



comments powered by Disqus