Šel jsi sám. Šel jsi sám a opustil jsi město. Procházel ses vysokou trávou, co tě lechtala na nohou. Rosa tě omývala a ty jsi se zahleděl na slunce. Na to slunce, které právě vycházelo za horizontem. Snad to byl horizont moře, snad vzpomínek. A ty ses dlouho koukal na tu scenérii. Když už jsi se vynadíval dost, řekl sis, že půjdeš dál. Šel jsi tedy.

Došel jsi do stavení. S těžkým pocitem v žaludku jsi klepal na dveře. Ta minuta, než se otevřely byla nejdelší v tvém životě. Svíral tě zvláštní pocit bázně. Jakto? jaktože ty máš strach?!

Otevřel. Otevřel tvůj dobrý přítel. Už jsi otevíral ústa, abys mu řekl to, co už mu dlouho chceš říct. Ačkoli sis to třeba neuvědomoval dost jasně. Nedokázal jsi to. Opět. S trapností slabocha a smutkem jsi se otočil a šel pryč.

Bude tam i příště? Nemusí být. Bude ta správná chvíle? Co když už jsi všechny promarnil. Co když přítel už nikdy nebude přítelem, anebo bude jen přítel v tvých vzpomínkách s mramorovou deskou, na níž bude zlatým písmem psáno: „Zde spočívá ten, kterému jsi nebyl schopen říci, co máš na srdci.“


««« Předchozí text: Úvaha o propojení celku s procesem Následující text: Archiv pionýrských kronik »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Pátek 20. 11. 2015, 16.11 | Litera | 121x přečteno



comments powered by Disqus