Zkusil jsem si v rámci oddílové Stezky odříkání prožít 14 dnů bez mobilu. Naplánoval jsem si to na dobu vánočních svátků, aby nebyl problém vzhledem k práci. Vypnul jsem zařízení a nechal ho ležet na poličce. Nebral jsem ho s sebou ani jako „jistotu, kdyby něco“.

Je komické, že v roce 2016 píšu tento text a podivuji se nad životem bez mobilu, když to ještě na konci minulého tisíciletí bylo naprosto běžné.

Není to jen o dostupnosti

Zprvu jsem měl očekávání, že budu řešit jen srazy s lidmi tak, aby se nedaly změnit. Záhy jsem zjistil, že to není jen o tom. Dnes mobil využíváme prakticky ke všemu a ani si neuvědomujeme, čím vším nám nahrazuje hromadu věcí.

Jako první věc byl sraz s Bárou, která se mi nemohla operativně ozvat a říct mi, ať se dohodneme na jinou hodinu. Zkrátka musela přijít. Stejně tak já musel chodit včas, protože zavolat kvůli zpoždění jsem nemohl. Nešťastné je čekání na jiného, který má zpoždění větší, než 10 minut. To je totiž čas, kdy se rozhodujete, jestli čekat, nebo už nečekat.

Další humornou záležitostí byla akce, kde jsem jel přímo na místo příjezdu Poutníků v Hrusicích. Během cesty však změnili autobus a na místo nedorazili v daný čas. Chtěl jsem volat z telefonní budky, což by byl velký zážitek (!), ale zarazila mne Bláťa, která odkudsi přiběhla, že mě viděla a že jsou na nedalekém hřišti.

Čas

Nenosím hodinky od nějaké sedmé třídy, nahrazuji je mobilem. Najednou jsem zjistil, že hodinky nevlastním a neměl jsem jak zjistit čas. Pouliční hodiny jsou vidět již méně, a tak jsem se průběžně ptal lidí. Též na autobus jsem odcházel s předstihem, aby mi neujel o 2 minuty, kdy bych to běžně doběhl, protože bych se ujistil na mobilu, kolik je hodin.

Dalším překvapením byl pro mě budík. Klasický již nevlastní ani rodiče a budíkům v podobě programů na PC nevěřím. Musel jsem vždy poprosit maminku, aby mne vzbudila. Což byla o víkendu v 8 ráno velká oběť. Když nebyl nikdo doma, nezbývalo než doufat, že se vzbudím sám.

Hloupé bylo, když jsem přišel domů pozdě. Všichni doma již spali a nebylo záhodno někoho „budit, aby vás ráno vzbudil“. No, zaspal jsem, ale nebylo to nic, co bych nemohl udělat kdykoli jindy.

Posílal jsem ti SMS…

Psal mi kamarád z gymplu, že mi psal SMS asi 5 dní zpátky. Počítal, že jsem si ji přečetl a odpovím, i když byla nedoručena. Pak se ale ozval přímo po Facebooku. Je ale fakt, že se nejednalo o nic aktuálního. Odhaduji ale, že mnoho lidí když pošle SMS, automaticky počítají s tím, že ji příjemce se stoprocentní jistotou přečte.

Není tedy stoprocentní spolehnutí na domluvu. Naštěstí jsem zjistil, že mám kolem sebe lidi, kteří když řeknou, že dorazí, tak skutečně přijdou. Vlastně je to i donutí, protože nemají možnost schůzku odvolat. Ale pozitivní je vědět, že na mě nehází bobek.

Walkman

Rád poslouchám hudbu, když cestuji hromadnou dopravou, jedu na koloběžce apod. Zjistil jsem, že hudbu poslouchám z mobilu. MP3 přehrávač nevlastním, a proto jsem oprášil diktafon, ze kterého se stal můj přenosný přehrávač MG kazet (hudební kazety na pásky), takzvaný walkman. Vytáhl jsem staré pecky jako Plastic People of The Universe nebo třeba Jasnou Páku z roku 1983! A velice jsem si to užil. Děsné ale bylo, když jsem si zapomněl vzít hromadu kazet na X hodinovou cestu na koloběžce. to jsem pak točil jednu kazetu stále dokola a už jsem z toho bláznil. „Ranní ptáče dál doskáče, nakopnu ho až zapláče!“, následuje „Koupil jsem si Francovku, dal jsem za ni třicet Korun…“ a pak budu muset přetočit kazetu a vím, že jako první zahraje „Svatý Pavel celej život stíhán, svatý Štěpán ukamenován, Jan Křtitel sťat. Ježíš ukřižován. Seká tobě někdo do hlavy?“

Zpropadený e-banking

Na Silvestra jsem chtěl jet do Liberce ještě spolu s bráchou. Objednal jsem lístky na autobus od Jančury, kde mám kreditovou jízdenku a bylo to pro nás tím pádem levnější. Na účtu Student Agency jsem neměl dost peněz, a tak jsem se přihlásil do banky s tím, že peníze nahraji převodem a rezervaci zaplatím.

Zádrhel byl v tom, že posledním krokem k potvrzení transakce mělo být opsání bezpečnostního kódu z SMS, která mi přišla na mobil (resp. měla přijít – v době psaní tohoto článku mi mobil leží na stole vypnutý). Lístek nakonec musel zaplatit brácha a já mu dal hotovost. Je to vcelku nucení do koupi mobilu, když se nad tím zamyslím. Co může dělat člověk, který mobil nevlastní? To mu službu banka neposkytne?

U čínské obchodní společnosti Aliexpress jsem mohl pohodlně nakoupit zboží, za které jsem zaplatil opsáním kódů z fyzické debetní karty a nemusel transakci potvrzovat opisováním onoho nešťastného kódu v SMS. To bylo potěšující.

Mapy

Měl jsem sraz s kamarádkou na místě, které jsem neznal. Samozřejmě jsem si adresu vyhledal na mapách doma, ale jaksi jsem počítal s tím, že si ulici zapamatuji. Šel jsem s předstihem, takže jsem měl čas na hledání. Samozřejmě jsem byl o ulici vedle a navíc onen podnik neměl křiklavou venkovní reklamu. Našel jsem se rychle, ale měl jsem zprvu nutkání sáhnout do kapsy a zjistit, že v ní není mobil s GPS, internetem a aplikací Mapy.


««« Předchozí text: Dopis Následující text: Smažák s kmínovou polevou »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Středa 6. 01. 2016, 18.34 | Nezařaditelné | 209x přečteno



comments powered by Disqus