1984-john-hurt-nahled Několik let poté, co jsem si přečetl antiutopický román 1984 od G. Orwella, jsem měl odvahu podívat se na stejnojmenný film, který byl natočen snad symbolicky právě v onen rok 1984 ve Velké Británii režisérem M. Radfordem. Bál jsem se, že film i přes své vysoké hodnocení nebude vystihovat atmosféru celé knihy a zkazí mi výsledný dojem, kterým na mne kniha působila.

Snímek 1984 mne přikoval k židli. Snad věrněji, než v mých představách, bylo vykreslené celé město. Omšelé, šedé, oblečení obyčejné dělnické třídy, vše takové, že byla patrná neschopnost INGSOC udržet cokoli v tomu, co dnes považujeme za standard.

Myšlenka, která mne po celou dobu, se však liší od toho, co jsem si vlastně vzal z knihy. Pomíjím nyní zřetelnou červenou linku v podobě totalitního režimu. Pochopitelně ústřední motiv má své místo a zamýšlím se nad ním nadále. Co mne však – a jistě i vzhledem k pedagogickému řemeslu, které mne zajímá – zasáhlo nejvíce, je myšlenka, že „svoboda je v tom, když můžeme věřit, že 2+2=4“.

Nezávisle na tom, zda 2+2 skutečně dává dohromady 4, spatřuji důležitost právě v tom, že se mohu svobodně rozhodnout a zároveň o svém úsudku pochybovat. Je vcelku jedno, zda je realita taková, že výsledek je roven třem, pěti anebo skutečně čtyřem. Chtěla-li by to historie, vnímali bychom čísla a jejich význam dost možná diametrálně odlišně.

Důležitost spatřuji v individualismu, který nám zaručuje mít svou vlastní filosofii, jejímž základem je právě ona pochybovačnost. Možnost vytvářet si ve svém světě vlastní paradigmata anebo přijímat ty, o kterých se domníváme či věříme, že jsou platná.

Ač dnešní nastavení systému vnímám tak, že se zde tvoří policejní stát pod dohledem Velkého Bratra – a je jedno, jestli je to zrovna Gustav Husák, Andrej Babiš, Miloš Zeman, Vladimír Putin anebo kdokoli další -, pozoruji z druhé strany, a to zejména ve školní a mimoškolní výchově, snahu o individualizovaný přístup. A to ne k tomu, aby byla společnost do lidí schopna individuálním přístupem vtlouci svá dogmata, leč k vytvoření samostatně a kriticky smýšlejícího člověka.

Je naivní tvrdit, že se tomu daří. Velká část naší populace je a bude taková, že bude věřit svým vůdcům. Ostatně historicky je to tak nastavené a je dobře, že je méně vůdců, než řadových lidí. Vůdci by se pravděpodobně utloukli a konsensus by nebyl v takovém měřítku možný. Však důležité je, že je na výběr. Že je možné ostatním ukazovat druhou stranu mince ve svých názorech, postojích, domněnkách. Protože jen tak je možné realizovat změny, které si společnost jako celek přeje.

A aby si je společnost přála, je nezřídka nutné právě onu opačnou realitu vynášet napovrch a nepropadat deziluzi, že jeden hlas je výkřik do prázdna. I ten jeden výkřik může strhnout davy. Konec konců za povšimnutí stojí, jak rychle se šíří drby. A není právě ona opačná realita svým způsobem obdobná, jako drb? Záleží pak na tom, zda je ignorován, anebo se s ním pracuje a je šířen. Naštěstí právě onen individualismus má potenciál k tomu, aby potřel onu ignoraci, „ve které je síla“ a tím pádem i falešnou svobodu, kterou „zaručuje otroctví“.


««« Předchozí text: Hrany jen u McBratr's Následující text: Pohádkář a lhářka »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Pátek 8. 07. 2016, 01.45 | Úvahy | 129x přečteno



comments powered by Disqus