„Přemejšlel sem, který český slovo má nejvíc významů. Napadlo mě nejdřív voko. Jasně, voko na punčochách ženskejch. Těch tanečnic v zapadlym klubu, kam chodíme jen my dva štamgasti. Jo a vlastně ještě ten vožrala Francek. No, ale toho vubec nemůžu počítat. Ten už má stejně na kahánku. Dávam mu tejden. Jestli do tý doby nechcípne, máš u mě kilo. Abych se teda vrátil k tý mý myšlence. Je tu taky voko jako orgán v našem cigárama prokouřenym těle, taky to může bejt kus drátu, kterym chytáme srnky v lese za vesnicí. Jo, jo. Těch významů je asi milion. No dobře, tak aspoň pět jich bude. To je dost na vobyčejný voko. Pak mě ale na mysl přišlo jiný slovo. Možná by se bejvalo nedostavilo, kdybych v sobě neměl už druhou Whisky a tři piva. Dostavilo se to jen tak. Prostě z ničeho nic. Jak blesk z čistýho jasnýho nebe, ti řikam! Jenže venku zrovna chcalo, takže se, myslim, můžu pochlubit, že to napadlo mě. No uznej, neni to tak?“

Starej Lojza jen přikývnul na souhlas a poznamenal něco ve smyslu, že má Měkejš pravdu. Ve skutečnosti ho však více než Měkejšovi kecy zajímala velmi spoře oděná barmanka. Jeho oči jezdily v důlku sem a tam. Záleželo na tom, na kterou stranu zrovna barmanka pohodila své obrovské poprsí.

„Je mi jasný, že člověk jako ty tohle slovo v životě uhádnout nemůže, takže ti ho řeknu rovnou. Je to láska, starouši. Rozumíš? Láska!“ Barmanka po Starym Lojzovi hodila očkem, ale ten zrovna na sex neměl náladu. „Radši mi přines ještě jednu skotskou. A dvojitou!“ Uvelebil se na své židli a chtělo se mu spát. Měkejš se však nedal odradit. Neměl ve zvyku něco nedopovědět a ani tentokrát si to nechtěl nechat zkazit, anžto byl velmi zásadový. „Hele, poslouchej mě ještě chvíli. Ono to neni zas tak blbý. Podívej se na to ze stránky významový. Přece láska k člověku je něco jinýho, než láska k přírodě. A to už máme dva významy. No a tak můžeme pokračovat dál. Nebo to můžeme ještě víc rozpitvat. Hele. Poslouchej mě sakra! Ty snad spíš, ty zmetku!“

V tom se ke stolu přiblížila dvě obrovská prsa a snad půl metru za nima stála barmanka. Praštila sklenicí se skotskou o stůl, až se Starej Lojza probudil a leknutím spadl ze židle. „Co děláš, ty náno?!“ vyštěkl na ni, když se probral ze šoku. „Co bych měla asi tak jako dělat? Donesla sem ti ten chlast. Koukej to vypít a objednat si další, nebo tě vyrazim na ulici. V tomhle baru se nespí, rozumíš?“ Starej Lojza na to mlčky přikývnul a napil se. „Ta je vostrá, co?“ poznamenal. Byla to vcelku trefná poznámka.

red-meat-zamilovany-stamgast Měkejš začínal být lehce nakvašený. „Hele mě je to vcelku jedno, jestli mě posloucháš, nebo ne. Jen to chci dopovědět. Tak aspoň dělej, že mě vnímáš. Oukej? Hele začnu vod lásky k bližnímu. Láska k sourozenci, láska mý k matce, jakožto tý, co mě porodila, láska k otci, kterej mě vychovával a dával mi nějaký ty rady do života, láska k dědovi a babičce, to neni ta stejná láska. Pokaždý je to jiný. A co teprve láska k partnerovi. To taky nejni stejný. Ani nemůže bejt, protože by to byl jakejsi stereotyp. Proč bych se s někym dával dohromady, když vim, že ta láska bude stejná jako u předchozího partnera. Kdybych věděl, že nebude dost silná na udržení trvalýho vztahu, tak si můžu užít na jednu noc a jít. Ale takhle nemáš jistotu a vod začátku si myslíš, že je jiná, silnější. No a pak třeba láska ke svýmu psovi. Nebo láska k přírodě. To se vubec nedá srovnat s láskou k osobě. Nebo láska k Bohu. To je taky něco jinýho. Chápeš to?“

Starej Lojza si odkašlal. Omluvně se podíval na Měkejše a přiznal se, že to nechápe. Upřínmě přiznal, že mu ta půlhodinka přišla jako ztracený čas. "Nevadí, snad jednou pochopíš, povzbudil ho Měkejš. Ve chvíli, kdy na něj Starej Lojza udělal smutné psí oči, byl tak trochu naměkko. Poplácal ho po zádech. Zaplatili barmance a vyšli z baru. Rozloučili se a šli domů. Na ulicích bylo v tuto noční hodinu liduprázdno. Ve svitu pouličních lamp se třpitila mokrá vozovka. V dáli uviděl Starej Lojza zamilovanou dvojici, která se krčila pod jedním malým deštníkem. Oba vypadali spokojeně.

V půl třetí ráno probudil Měkejše zvuk telefonu. Zvedl sluchátko a rozespalým hlasem se zeptal: „Kdo seš a proč mě sakra budíš?“ V telefonu se ozval tichý hlas Starýho Lojzy. „Poslouchej, člověče. Doteď sem nespal. Musel sem furt přemejšlet vo tom co si řikal v baru. Nemoh sem to pochopit, ale pak sem uviděl na ulici zamilovanou dvojici. Nevěnoval sem jí zvláštní pozornost. Přišel sem domu a uviděl svjí manželku. V tu chvíli sem si uvědomil co si mi celou tu dobu řikal. A stačilo tak málo…“ Měkejš se zasmál a řekl: „No vidiš, Lojzíku.“ Položil sluchátko, vlezl do postele a před tím než usnul zopakoval po Starym Lojzovi: „A stačilo jen tak málo.“


««« Předchozí text: Statistika textů: 1. března 2011 Následující text: Skoky na bruslích - Hamrák »»»


Plusni to!

Ukaž článek kámošům!

Tweetuj!

Středa 2. 03. 2011, 06.00 | Povídky, Litera | 1207x přečteno



comments powered by Disqus