Archiv autora: opicakuz

Fejeton: Český šmak

Po dlouhé době jsem navštívil obchodní dům na Chodově. Samozřejmě jsem se ztratil na dobrých 20. Informační panel nakonec pomohl překlenout mou frustraci z několika východů a já našel sektor s jídlem. Jako sorry, ale jestli je něco větší bizár, než seriál Tajemství vesmíru, tak je to přesně tohle.


Bistrawveg má hezkou slečnu u kasy, ale jinak prázdno. Ta se usmívá i při pohledu na ostatní pulty, kde se servíruje maso horem dolem. I když co by se neusmívala. Ať si jí kdo chce, co mu chutná a není mu to prosti srsti a nevtírá to ostatním. Nebo to tak nějaký vegan nemá?


Vedle je Thai Land s kýčovitými lampiony ala bordelraum ve Smečkách a nahoře svítí logo meditujícího týpka. Vnitřní klid mu ruší možná jen vedlejší Šmak české kuchyně, kde naklepávají jeden řízek za druhým.


Mexican grill bez grilu v prodejně (nepočítám trouby) působí prostě divně. Safir vedle ještě divněji. Tapety ala u babičky v koupelně, vrtící se maso na kebab a chladnička Pepsi. Typický tradiční „lebanese restaurant“.


Celé atmosféře dodává na půvabu Urbanfresh, kde se máte cítit jako uprostřed pralesa. Hezký… Uprostřed několika set tun železobetonu s výhledem na paneláky a D1 s milionem aut za rohem.


Asi tak 80 % názvů jídel neznám a při pohledu na obrázky mne stejně odradí cena. Volím Šmak české kuchyně. Výpečky vypadají dobře, s porcí jsem vnitřně spokojen. Dokonce to paní nandavá na porcelánový talíř. Čekal jsem plast. A kovové příbory! Tak to jsou ty hvězdičky u obchodních center? Cool… Pití mi paní dává do 0,5 l petláhve. Nepobírám důvod – říkal jsem, že jídlo nechci s sebou. No, nechám si to na doma na výlety.


Jídlo je chutné. Kolem je jen hluk od dalších strávníků. Napadá mne jakse to vrací. Kdysi školní jídelna, dnes obchoďáky. Kolem pobíhá uklízečka a utírá hadrem čisté stoly. Druhá sleduje dění, aby mohla vystartovat. Mám zvláštní stísněný pocit. Já nechci, aby mne takto pozorovala u jídla. Po jídle u pití už to nevydržím a jdu pryč. Ještě, že si ho mohu vzít s sebou v té plastové láhvi.


Každá doba má své kouzlo, ale já vám nevím. Raději příště jídlo v mostecké Severce i když vím, že se po něm osypu.

Povídání


Poslyšte, paní, takhle by to tedy nešlo,
posaďte se, prosím, pěkně a dáme ještě jedno.
Řekla jste mi jak vám umřel manžel,
kolik desetníků Pepík našel,
kolik stojí kilo jablek,
komu narost‘ pupek
a kdo má nový holiny,
taky už mám jasno v tom, jaký mám číst noviny.

Co mi ale k sakru schází
je to, co se v běžný řeči nenachází.
Když se to vysloví, srdce sebou hází,
svět je bez toho jen trocha unylejch frází
co pro můj klid v úvahu nepřichází.

Nezajímaj mě povídačky ze sámošky,
ani recepty na koláče od kámošky.
Dokonce ani Cikáni už nezaberou,
kolikrát jsem s nima zažil srandu – no a rodiče si nevyberou.

Povězte mi radši, pani, co vám radost vážně činí,
a neřešte zas, zda oni jsou ti viní.
Kdy jste naposledy dítě rozesmála?
A tancovala, když ta naše hrála?

Na co, paní, ráda z dětství vzpomínáte?
A co nám mladým předvídáte?
Co je dobro a co moudrost k stáru?
Kdo táhne tu osudovou káru?

Poslyšte, paní, mám tak trochu pocit, jak si tu povídáme,
a na ten váš život vzpomínáme,
že ono to je spíš o tom, že se nepřijímáme,
a proto se asi tolik málo dojímáme.

Sklenice jsou dopitý, tak sbohem,
děkuji za rozhovor, byl mi darem.
Snad se ještě zase jednou sejdem,
nejpozději, až tou bránou oba vejdem.

Papiňák

Je neskutečně těžký probudit se, nasnídat se, vyjít ven,
když vidím, co tu pod pokličkou bublá každej den.

Málokdo je v týhle šťastný době opravdově obrozen,
komu chutná kousek chleba v ústech a nesoudí sám sebe jako vyvržen.

Jsou tu neprostupný sociální barikády,
co ti na to řeknou zatracený paragrafy
– ehm, to je smůla, no, vlastně jedna radost,
odpovědnost za to je konec konců jenom tvoje starost.

Všude kolem stahují se mračna zakomplexovanejch šovinistů,
pořádaj se sjezdy novodobejch fašistů,
na Facebooku vidim u mejch známejch posty vypatlanejch kreténů,
ovlivněnejch řadou nechutnejch protilidskejch extrémů.
Radši bych vyblil 3500 pařátků,
než si přiznat, že je tohle v pořádku.

R: No tak to by jeden chcíp,
snad možná by pak bylo líp.
Střelit si zlatou buchnu a pak nic,
svůj život žít dál bez hranic.

Na drť rozmlácený štěstí rodinný,
každej součástí je chudý městský spodiny.
Samozřejmě každej absolutně bez viny,
kupříkladu jako Jára Čirhán, co prodával holiny,
ač na matech točil válce sáhodlouhý hodiny.
Čtyři ráno, díra v kapse, přišel domu, že je hlava rodiny,
v kuchyni pak sehrál antré veliký.
Zmlátil matku – děvku, kurvu pokaždý,
řemenem pak zahnal do postýlky děti nezbedný,
nejstaršímu nakouřil pak ještě dělo výchovný,
aby poznal, kdo je tady šéfem přestože je zkalený.

Lehnul si pak spokojeně na prosezenej gauč vedle svýho hladovýho psa s argusem
aby do rána řval: „Mám tě, Bože, v píči jako tenhle dokurvenej životní sen!“
Pak se zlitej na zem svalil jako Buddha s lotusem,
prospal další nudnej den,
nevylezl přitom ven.
A co na to politika socek? Každej jen
přitakává – mělo by se, mohlo by se, až jednou, bude se, nejsou prachy, man.

R:

Plameny z kovárny ustavičně žíhající
a kapky z bouřkových mraků za okny se míhající,
matka v koutě bědující,
lokty mezi žebra přijímající,
aby děcka měla rodinu milující.
Avšak tajit se to dlouho nepodaří,
až to soused nevydrží, policie další rány zmaří,
OSPOD se pak snaží dělat všechno, ať rodinný rány svaří,
nakonec ještě chytí synka jak perník vaří
a pak už to máma neskousává, jak se jí ten život maří
a ve schízárně s bílejma se páří.

A co na to psychopati, sadisti,
s perverzními rasity:
„Tak to máme rádi, stejně jako tenzi Sullivan,
když svou matku tiskneš zatímco řve: „Grázle, ven!“

R:

Slyšel jsem o jedný mladý holce kojící,
že ji vyhnal z vlakovýho kupé nágl sedící.
Že má turecký gatě a je sluníčkářka smrdící,
beztak má stopro děcko s negrem naprclý.

Uprchlická krize, morální úpadek či vize,
doba zrychluje se, problémy přehlíží se,
ruka pomoci nezjeví se,
v krizi ryzí charakter objeví se
a ty už dávno víš, že
lidi jsou stále stejný obhajující se svině,
budou brečet nad hroby a nosit na krku kříže
jen dokud další Stalin, Hitler, Putin nezjeví se
aby rozdmýchal druhý dechy jejich míze.

R: No tak to by jeden chcíp,
snad možná by pak bylo líp.
Střelit si zlatou buchnu a pak nic,
svůj život žít dál bez hranic.
Po městě toulaj se děcka z ubytoven,
boty špinavý od hlíny a od hoven,
nikdo nemá páku dostat se z toho ven,
je to pouhý malicherný sen.

Rozhlídni se a uvidíš teens na předloktí pořezaný,
denno denně někde v parku zbongovaný,
frňáky sněhem vysypaný,
nebo jinym shitem poleptaný
a pak mi řekni, je na to něco účinný?
Je to do prdele vážně těžký, když nemaj podporu svý milovaný rodiny!

Matka v Kaufiči do noci je zapykaná,
fotr v Kolbence si špeka zase dává,
babka na průsery vysazená
u bráchy odvykačka nasazená
na drogy nulová daň prosazená.

R:

Škola, že je předstupeň života?
Naučí tě, co je pravda odvěká?
Nech si odcesty tyhle žvásty,
Nikdy jsem neslyšel, kolik stojí pořídit si malý.
Dlouhodobý plánování abys po měsíci bez jobu neřval, nemam žádný money,
tak probůh, půjč mi zase, mami.
Koho volit, jestli lidovýho pána tvrdícího, že vyžene Cikány,
přidá deset na důchod a promění ti v zlato kameny,
nebo radši vyhodnotit, jestli je to vůbec reálný.
Vždyť tohle není normální.

Exekutotoři jako supi za vraty
kdykoli jdou lidi z roboty
politici na to mají bonmoty
ženský musí potom sundat kalhoty
umoří tak stejně jenom úroky
a tak na stůl letí další panáky
v bezradnosti pantáty

R:

V Měcholupech na nádru jsem viděl o půl sedmý ráno sedět v autě vysmažený feťáky,
jehly zabodaný v žíle, chtěli po mně drobáky,
jenže pak se koukám na předvolební plakáty
a kdosi chtěl by vyhnat DROPIN z Bulovky nejlíp někam za státy.

Co tejden za šestičento na plazmě
v dotazníku zalžem všichni tajemně
i když vypadáme průhledně
vystreslý tam jdeme náramně.
Dokolečka dokola,
půjdou všichni dohola.
Za vlasy pak vysypou nám bůra,
čtvrtka nájmu, to je noční můra,
byznys s bydlením podpořen je shůra,
že maj drahý nájmy černý je fakt smůla,
majitelé ubytoven honěj nad tím čůra
a peněz v kapsách převeliká fůra.

R: