Archiv rubriky: Litera

Polička

Rok, co jsme byli spolu, remcala: „Ta polička by měla být tady. (…) Už přiděláš tu poličku? (…) J8 s vrtačkou neumím. (…) Tak kdy tu poličku konečně pořešíš?“

Nebyl čas. Připomínala mi to minimálně každých 90 dnů.

Rozešli jsme se. Teď mám čas na spoustu věcí, na které předtím nezbývalo. Třeba jet na vodu, postavit hrad z písku, napsat svoje paměti.

Jo, to mi připomíná… Mám doma ve skříni poličku, kterou někdy musím přidělat – až bude čas.

Malej kluk

Možná jednou přestanu bejt malej kluk. Přestanu se zajímat o to, jak vznikla voda a přijmu, že je to kombinace dvou vodíků a jednoho kyslíku. Přestanu se pak ptát, kde se vzaly ty dva prvky a jak to mohlo vzniknout z ničeho. Přijmu fakt na bázi ověřený teorie a přestanu hledat souvislost s nekonečnou přeměnou energie. Protože prostě energie se vzala z ničeho, ale pak už se dá změnit jenom na hmotu a všechno je z ničeho a zároveň teda nic.

Možná začnu bejt dospělej a začnou mě zajímat peníze. Budu vydělávat jako bílej a po práci v kanclu budu počítat, kolik mi zbylo v portmonce na balíček doutníků, který beztak nekouřim, ale když už, tak teda jo. Začnu se zajímat o to, kolik mi zbejvá, nebo přebejvá na účtu dřív jak čtvrtletně a třeba mě i začne pálit těch třicet hadrů, co jsem spálil na Bitcoinech.

Pokračování textu Malej kluk

Ráno

Ranní motanice
a věštby ze zaschlých slz červeného vína
zbědované pohledy na rozsypané doklady a rozkutálené mince
míjení lidí a domů jako v urychlovači
žaludek na vodě
skoro na zvracení
ten včerejší fastfood
vyprahlá ústa
dejte vody pít


Úděsné vyčerpání
a napuchlé tváře
těžká víčka
nabobtnalé kruhy pod očima
zaschlá nedokonalá kružnice z pivní pěny na stole
kde se povalují zbytky brambůrků
slaných tyček
arašídů
a popcornu
vzpomínky na včerejšek
a proplouvání dneškem

Povídání


Poslyšte, paní, takhle by to tedy nešlo,
posaďte se, prosím, pěkně a dáme ještě jedno.
Řekla jste mi jak vám umřel manžel,
kolik desetníků Pepík našel,
kolik stojí kilo jablek,
komu narost‘ pupek
a kdo má nový holiny,
taky už mám jasno v tom, jaký mám číst noviny.

Co mi ale k sakru schází
je to, co se v běžný řeči nenachází.
Když se to vysloví, srdce sebou hází,
svět je bez toho jen trocha unylejch frází
co pro můj klid v úvahu nepřichází.

Nezajímaj mě povídačky ze sámošky,
ani recepty na koláče od kámošky.
Dokonce ani Cikáni už nezaberou,
kolikrát jsem s nima zažil srandu – no a rodiče si nevyberou.

Povězte mi radši, pani, co vám radost vážně činí,
a neřešte zas, zda oni jsou ti viní.
Kdy jste naposledy dítě rozesmála?
A tancovala, když ta naše hrála?

Na co, paní, ráda z dětství vzpomínáte?
A co nám mladým předvídáte?
Co je dobro a co moudrost k stáru?
Kdo táhne tu osudovou káru?

Poslyšte, paní, mám tak trochu pocit, jak si tu povídáme,
a na ten váš život vzpomínáme,
že ono to je spíš o tom, že se nepřijímáme,
a proto se asi tolik málo dojímáme.

Sklenice jsou dopitý, tak sbohem,
děkuji za rozhovor, byl mi darem.
Snad se ještě zase jednou sejdem,
nejpozději, až tou bránou oba vejdem.