Básně

Melodie

Ta ta ta ta tá ta ta
tá ta dá ta tá ta ta
td d dtt ta tá ta ta
ta ta ta ta tá ta ta
td dá da dá ta ta

Tttttt tdd ddddd ddddd ttttt t

Tá ta ta
Tá ta ta
Tá ta ta ta tá ta

Ta ta ta
ta ta ta
tá ta ta ta tá ta

Ta ta ta ta
tá ta ta ta ta ta

Ta ta ta ta
tá ta ta ta ta ta

Ta ta ta tá ta ta ta
Ta ta ta tá ta ta ta
ta ta ta ta ta tá ta ta
ta ta ta ta ta ta ta ta

Oči

Před očima jasno a rozostřený zrak,
nad řádky od Tebe mám jen světlý mrak.
Nedokážu zaostřit na tvá slova líbezná,
inkoust na dopisu rozpíjí slza ukáplá.

Napsal jsem odpověď na to, co jsem nečetl
a doufám, že jsem se trefil, myšlenky ti ukradl.
Prudké světlo mne nutí vzlykat a zavírat oči,
při sklapnutých víčkách noha neví, kam vkročí.

Kolik bloudí po světě takových očí hrdě
a přitom vidí všechno tak nějak sinavě?
Nevím a asi se ani odpověď nedovím,
nemohu je spočítat, když sám nevidím.

oci-13

Noční tramvaj

Vidím dvě světla noční tramvaje,
tramvaje, co proráží hustou tmu,
tmu, jež zahalila mě do hávu nostalgie,
nostalgie, co mě stahuje, ale stále jdu.

Jdu a poryv větru mě do škarpy srazil,
srazil a s děsivým smíchem se otočil,
otočil a nechal mě, abych blátivou kaluž vypil.
Vypil jsem ji tedy a před scestím zabočil.

Zabočil a nechal dvě děti za sebou,
sebou sám nyní dnem i nocí zmítám.
Zmitám sebou a třesu se, jak je těm dvoum.
Dvoum anebo už třem? Často premýtám.

Premýtám sám a sám dnem i nocí,
nocí, kterou jede další osvětlená tramvaj.
Tramvaj s modrým číslem 2 sviští.
Sviští jako ta předchozí a lidi opět nemávaj.

Výtah z inferna

Dráty mi pod nohy natahali,
ony časem zrezivěly.
Nebo jsem je stříhal,
když jsem vedle kleští dřímal?

Jako nitka z lýkového provazu,
bezbranné jehňátko u kolapsu.
Kdos šutrákem nehodil,
stejnak jsi mi dosti ublížil.

ostnaty-drat-krouc

Teď svobodný jako laňka
pobíhám po periferii.
Na papíře zbyla kaňka
a dál příběh nepíši.

Ein, zwei, drei lange Jahre,
rozplynuly se jako dým
z dědovy fajfky staré.
Proč a kdo, nikdy se nedovím.

Však vzpomínám si,
poslední ostnaté dráty
odneslo sedm lidí.
Pět chlapců, dvě dívky.

Ta jedna odnesla drátů nespočet
na připravenou kárku.
Srdceryvně mě musela obrečet,
udeřil jsem ránu.

Vše se vysvětlilo a já ji chtěl.
A co líp, ona chtěla mě.
Nu, tak jsem ji měl,
byli jsme spolu, pak zas ne.

Stále jsem se po spirále točil
a snad jediné jisté bylo,
že po pivu jsem vždycky močil.
Citů, žalu neubylo.

Teď jsme zase spolu, je nám hej
a ať se jde bodnout směle
ten Arnoštek diskžokej,
je nám prostě skvěle.

Ne, tohle není konec všeho.
Spíš to je začátek
něčeho, co má krédo.
Díky za tenhle motáček.