Básně

Oči

Před očima jasno a rozostřený zrak,
nad řádky od Tebe mám jen světlý mrak.
Nedokážu zaostřit na tvá slova líbezná,
inkoust na dopisu rozpíjí slza ukáplá.

Napsal jsem odpověď na to, co jsem nečetl
a doufám, že jsem se trefil, myšlenky ti ukradl.
Prudké světlo mne nutí vzlykat a zavírat oči,
při sklapnutých víčkách noha neví, kam vkročí.

Kolik bloudí po světě takových očí hrdě
a přitom vidí všechno tak nějak sinavě?
Nevím a asi se ani odpověď nedovím,
nemohu je spočítat, když sám nevidím.

oci-13

Noční tramvaj

Vidím dvě světla noční tramvaje,
tramvaje, co proráží hustou tmu,
tmu, jež zahalila mě do hávu nostalgie,
nostalgie, co mě stahuje, ale stále jdu.

Jdu a poryv větru mě do škarpy srazil,
srazil a s děsivým smíchem se otočil,
otočil a nechal mě, abych blátivou kaluž vypil.
Vypil jsem ji tedy a před scestím zabočil.

Zabočil a nechal dvě děti za sebou,
sebou sám nyní dnem i nocí zmítám.
Zmitám sebou a třesu se, jak je těm dvoum.
Dvoum anebo už třem? Často premýtám.

Premýtám sám a sám dnem i nocí,
nocí, kterou jede další osvětlená tramvaj.
Tramvaj s modrým číslem 2 sviští.
Sviští jako ta předchozí a lidi opět nemávaj.

Výtah z inferna

Dráty mi pod nohy natahali,
ony časem zrezivěly.
Nebo jsem je stříhal,
když jsem vedle kleští dřímal?

Jako nitka z lýkového provazu,
bezbranné jehňátko u kolapsu.
Kdos šutrákem nehodil,
stejnak jsi mi dosti ublížil.

ostnaty-drat-krouc

Teď svobodný jako laňka
pobíhám po periferii.
Na papíře zbyla kaňka
a dál příběh nepíši.

Ein, zwei, drei lange Jahre,
rozplynuly se jako dým
z dědovy fajfky staré.
Proč a kdo, nikdy se nedovím.

Však vzpomínám si,
poslední ostnaté dráty
odneslo sedm lidí.
Pět chlapců, dvě dívky.

Ta jedna odnesla drátů nespočet
na připravenou kárku.
Srdceryvně mě musela obrečet,
udeřil jsem ránu.

Vše se vysvětlilo a já ji chtěl.
A co líp, ona chtěla mě.
Nu, tak jsem ji měl,
byli jsme spolu, pak zas ne.

Stále jsem se po spirále točil
a snad jediné jisté bylo,
že po pivu jsem vždycky močil.
Citů, žalu neubylo.

Teď jsme zase spolu, je nám hej
a ať se jde bodnout směle
ten Arnoštek diskžokej,
je nám prostě skvěle.

Ne, tohle není konec všeho.
Spíš to je začátek
něčeho, co má krédo.
Díky za tenhle motáček.

Dojemná báseň na rozloučení s matematikou, kterou jsem miloval celé čtyři roky

matoda1-nahled

Matematika je krásná,
jak černá tečka v bílém poli.
Cítím jak se protíná
její úsečka života s mojí.

A průsečík pé jest krásný,
rozšiřuje naši rodinu
do čtyřech úhlů, každý pravý,
Vlna extáze, štěstí, snad nezhynu.

Naše láska velikost má
jak bezrozměrná přímka,
ostrou tužkou rýsovaná,
neexistuje vyjímka.

Prázdná množina v našem vztahu
je snad jen když dělím nulou,
to pak vždycky strnu,
vidím ji pak smutnou.

Máme hodně společného,
my se téměř nehádáme,
snad jen u cosinu mého,
klid, jedna nepřesáhne.

A když krychli po mně hodí,
nic si z toho nedělám,
je to jako souboj lodí,
sítí iks, ý já ji chytávám.

Piškvorky pak hrajeme
čtyřicet pět minut třeba,
pak nás alarm probere,
sním si půlku chleba.

matoda2-nahled
Večer spolu prosedíme
klidně celé hodiny,
ve tři ráno usínáme,
těšíme se ze své rodiny.

Já matiku miluji,
Amorek do mě bodl kružítko,
opravdu nežertuji,
místo cihly chci pravítko.

I když je venku pěkně,
radši doma zůstávám,
studuji totiž pilně,
jedna místo dvojky dostávám.

matoda3-nahled
Každou chvíli studuji,
abych něco nepropás‘,
připraven do další hodiny,
to je na MATFYZ odraz.

A můj milý profesor,
ten má u mne nemalý obdiv.
použil snad kompresor?
Má tak velké srdce, cítím údiv.

Snad jeho srdce zjihne,
dá mi z testu dvacet bodů,
takový test zatím nevidě,
složil jsem jen pro něj MAT-ódu!

Báseň navýsost procítěná

roztristena-zrcadla-nahled

Roztříštěna dvě zrcadla,
slepeno pouze jedno.
Mrsknut kámen do okna,
čí jest vina, vědmo?

Jeden ledva při životě,
žal zbrojí každým dnem,
lítostný bol čpí skrytě,
lano ocelové pnem.

Arciže se dosti bál,
ustál to málem.
Je tak blízko, přec o míle dál,
snad sužujícím snem.

Leč portál k nitru jest stále,
vedouc do mnoha komnat.
Třináctá zhrzena dále,
neumí zapomínat.