Přináším nejvzácnější šafrán pro Tvou duši,
když se k tobě blíží, rty má trochu sušší.
Již zřel marionetu nádhernou,
již líbal tu tvář láskou ovátou.
Však cit, jen cit je to, co celá ta léta hledal,
A když jsem ho v běhu lapil, tiše vzlykal.
Mám ho a je tu jenom pro Tebe,
ta vůně vynese Tě nad nebe.
je to jen hádka
nejde o nic víc
taková krátká
mít tak dveře klíč
Sršící blesky
i hromy bijí
tak hrubě česky
jen tebe viní
když to jemný
hašteření
ptáče z jara
smích v pláč změní
řeč pak stojí
působení
zlé nitě světa
je dál jen horší
co na tom má
zastoupení
jen hádat můžem‘
neřvi křičím
vztek se vítá
sám samotný
kudla s nožem
dost už kvičíš
jako ticho
po pěšině
vláha po bouři
a rudá bledne
zmizelo to
celkem rychle
však v tobě kdesi
pocit zůstane
zmizelo to
celkem rychle
však ve mě kdesi
pocit zůstane
Tady vždycky trůní,
všichni velikáni,
Jeden tady, druhý vedle,
po ránu jde to hnedle.
Odpoledne svíčková,
z nich pak líně vylézá.
Pak však přijde sváča,
přesnídávka, tláča.
To jsou bomby, to je smršť,
jeden říká: „Papír mršť!“
Druhý také potřebuje,
nohavice natahuje.
Hází papír přes dveře,
vlajíce mu kadeře.
Večer vedou debaty,
úvahy, drb a ty.
No a já jsem právě skončil. Loučím se a jdu si umýt ruce…
Je čas konat činy právě teď,
bojím se, že pohltí mě šeď.
Vře to ve mne, vztek kolem srší,
déšť plný kapek citů prší.
Úctu, mravy, zábrany ztrácím,
drtí je pocity, blázním.
Lehce zvlhlá melancholie,
hrůza, děs, jen pustá prérie.
Co víc teď čekat, co víc jen chtít?
snad jen kousek z tebe tu mít.
Na duši hluboký vryp zeje,
černý stín nad ní ódy pěje.
Horečka, stavy tísně kvílí,
mé sny, já,všechno kolem šílí.
Smutek, žal, bezmocnost shledávám,
kouzelná věc končí, zklamávám.