Básně

Je to jen hádka

je to jen hádka
nejde o nic víc
taková krátká
mít tak dveře klíč

Sršící blesky
i hromy bijí
tak hrubě česky
jen tebe viní

když to jemný
hašteření
ptáče z jara
smích v pláč změní

řeč pak stojí
působení
zlé nitě světa
je dál jen horší

co na tom má
zastoupení
jen hádat můžem‘
neřvi křičím

vztek se vítá
sám samotný
kudla s nožem
dost už kvičíš

jako ticho
po pěšině
vláha po bouři
a rudá bledne

zmizelo to
celkem rychle
však v tobě kdesi
pocit zůstane

zmizelo to
celkem rychle
však ve mě kdesi
pocit zůstane

Královská přímo z trůnu

Tady vždycky trůní,
všichni velikáni,
Jeden tady, druhý vedle,
po ránu jde to hnedle.

Odpoledne svíčková,
z nich pak líně vylézá.
Pak však přijde sváča,
přesnídávka, tláča.

To jsou bomby, to je smršť,
jeden říká: „Papír mršť!“
Druhý také potřebuje,
nohavice natahuje.

Hází papír přes dveře,
vlajíce mu kadeře.
Večer vedou debaty,
úvahy, drb a ty.

No a já jsem právě skončil. Loučím se a jdu si umýt ruce…

Vnitřní vjemy temné zimy

Běžím, pod nohama černý šafrán šustí,
kdo mě asi z pout mých myšlenek pustí.
Horká krev valí se zpod víček,
já dotýkám se teď svých líček.
Spánek žhne jak plamen v noci,
tlukot srdce v hifi věži.

Nic necítím a jsem sám zotročen,
můj hamižný pocit jest zúročen.
Kamennou slzu střídá ta pravá,
jak když na prsou chovám hada.
Znak výbušnosti, zlosti, bázně,
chci žít zas jako jindy krásně.

Je čas konat činy právě teď,
bojím se, že pohltí mě šeď.
Vře to ve mne, vztek kolem srší,
déšť plný kapek citů prší.
Úctu, mravy, zábrany ztrácím,
drtí je pocity, blázním.

Lehce zvlhlá melancholie,
hrůza, děs, jen pustá prérie.
Co víc teď čekat, co víc jen chtít?
snad jen kousek z tebe tu mít.
Na duši hluboký vryp zeje,
černý stín nad ní ódy pěje.

Horečka, stavy tísně kvílí,
mé sny, já,všechno kolem šílí.
Smutek, žal, bezmocnost shledávám,
kouzelná věc končí, zklamávám.