Běžím, pod nohama černý šafrán šustí,
kdo mě asi z pout mých myšlenek pustí.
Horká krev valí se zpod víček,
já dotýkám se teď svých líček.
Spánek žhne jak plamen v noci,
tlukot srdce v hifi věži.

Nic necítím a jsem sám zotročen,
můj hamižný pocit jest zúročen.
Kamennou slzu střídá ta pravá,
jak když na prsou chovám hada.
Znak výbušnosti, zlosti, bázně,
chci žít zas jako jindy krásně.

Je čas konat činy právě teď,
bojím se, že pohltí mě šeď.
Vře to ve mne, vztek kolem srší,
déšť plný kapek citů prší.
Úctu, mravy, zábrany ztrácím,
drtí je pocity, blázním.

Lehce zvlhlá melancholie,
hrůza, děs, jen pustá prérie.
Co víc teď čekat, co víc jen chtít?
snad jen kousek z tebe tu mít.
Na duši hluboký vryp zeje,
černý stín nad ní ódy pěje.

Horečka, stavy tísně kvílí,
mé sny, já,všechno kolem šílí.
Smutek, žal, bezmocnost shledávám,
kouzelná věc končí, zklamávám.