Archiv rubriky: Blues

Malej kluk

Možná jednou přestanu bejt malej kluk. Přestanu se zajímat o to, jak vznikla voda a přijmu, že je to kombinace dvou vodíků a jednoho kyslíku. Přestanu se pak ptát, kde se vzaly ty dva prvky a jak to mohlo vzniknout z ničeho. Přijmu fakt na bázi ověřený teorie a přestanu hledat souvislost s nekonečnou přeměnou energie. Protože prostě energie se vzala z ničeho, ale pak už se dá změnit jenom na hmotu a všechno je z ničeho a zároveň teda nic.

Možná začnu bejt dospělej a začnou mě zajímat peníze. Budu vydělávat jako bílej a po práci v kanclu budu počítat, kolik mi zbylo v portmonce na balíček doutníků, který beztak nekouřim, ale když už, tak teda jo. Začnu se zajímat o to, kolik mi zbejvá, nebo přebejvá na účtu dřív jak čtvrtletně a třeba mě i začne pálit těch třicet hadrů, co jsem spálil na Bitcoinech.

Pokračování textu Malej kluk

Ráno

Ranní motanice
a věštby ze zaschlých slz červeného vína
zbědované pohledy na rozsypané doklady a rozkutálené mince
míjení lidí a domů jako v urychlovači
žaludek na vodě
skoro na zvracení
ten včerejší fastfood
vyprahlá ústa
dejte vody pít


Úděsné vyčerpání
a napuchlé tváře
těžká víčka
nabobtnalé kruhy pod očima
zaschlá nedokonalá kružnice z pivní pěny na stole
kde se povalují zbytky brambůrků
slaných tyček
arašídů
a popcornu
vzpomínky na včerejšek
a proplouvání dneškem

Nestihl jsi

Šel jsi sám. Šel jsi sám a opustil jsi město. Procházel ses vysokou
trávou, co tě lechtala na nohou. Rosa tě omývala a ty jsi se zahleděl na
slunce. Na to slunce, které právě vycházelo za horizontem. Snad to byl
horizont moře, snad vzpomínek. A ty ses dlouho koukal na tu scenérii. Když
už jsi se vynadíval dost, řekl sis, že půjdeš dál. Šel jsi tedy.

Došel jsi do stavení. S těžkým pocitem v žaludku jsi klepal na
dveře. Ta minuta, než se otevřely byla nejdelší v tvém životě. Svíral
tě zvláštní pocit bázně. Jakto? jaktože ty máš strach?!

Otevřel. Otevřel tvůj dobrý přítel. Už jsi otevíral ústa, abys mu
řekl to, co už mu dlouho chceš říct. Ačkoli sis to třeba neuvědomoval
dost jasně. Nedokázal jsi to. Opět. S trapností slabocha a smutkem jsi se
otočil a šel pryč.

Bude tam i příště? Nemusí být. Bude ta správná chvíle? Co když už
jsi všechny promarnil. Co když přítel už nikdy nebude přítelem, anebo
bude jen přítel v tvých vzpomínkách s mramorovou deskou, na níž bude
zlatým písmem psáno: „Zde spočívá ten, kterému jsi nebyl schopen
říci, co máš na srdci.“

Pěna

empty-coffee-cup-1-nahled

Jemně šumící pěna v papírovém hrnku
z Costa Coffee
vyprchává a řídne
Mění se na pouhou tekutinu
jako nádech vzpomínky
jež se vytrácí

S časem

A zůstává jen ta podstatná
substance
a čirá esence jejího života

Jen škoda toho hrnku
co musí letět do koše
neb má již provlhlé dno

Pátrání po znovunabytí

4138613475-a811de8ccc-1-nahled Jako kdybych prolézal vrakoviště dávno zapomenutých snů a neuskutečněných vzpomínek. A na onom časy zpustošeném místě snažil se najít docela malý přívěšek v podobě panenky. Panenky, co svírá v rukou medailonek s vybledlým nejasným obrázkem. Přičemž vím, že hlídač vrakovištěm prochází a je jen náhoda, kdy mne jeho oko zmerčí. Nevyslal by psy. Žádné nemá. Nestřílel by, nemá zbraň. Seslal by žal,
stesk a lítost. A to raní víc jak olověná kulka. Víc než hryznutí psím chřtánem. Zničilo by mě to vnitřně – od zárodku.