Blues

Nestihl jsi

Šel jsi sám. Šel jsi sám a opustil jsi město. Procházel ses vysokou
trávou, co tě lechtala na nohou. Rosa tě omývala a ty jsi se zahleděl na
slunce. Na to slunce, které právě vycházelo za horizontem. Snad to byl
horizont moře, snad vzpomínek. A ty ses dlouho koukal na tu scenérii. Když
už jsi se vynadíval dost, řekl sis, že půjdeš dál. Šel jsi tedy.

Došel jsi do stavení. S těžkým pocitem v žaludku jsi klepal na
dveře. Ta minuta, než se otevřely byla nejdelší v tvém životě. Svíral
tě zvláštní pocit bázně. Jakto? jaktože ty máš strach?!

Otevřel. Otevřel tvůj dobrý přítel. Už jsi otevíral ústa, abys mu
řekl to, co už mu dlouho chceš říct. Ačkoli sis to třeba neuvědomoval
dost jasně. Nedokázal jsi to. Opět. S trapností slabocha a smutkem jsi se
otočil a šel pryč.

Bude tam i příště? Nemusí být. Bude ta správná chvíle? Co když už
jsi všechny promarnil. Co když přítel už nikdy nebude přítelem, anebo
bude jen přítel v tvých vzpomínkách s mramorovou deskou, na níž bude
zlatým písmem psáno: „Zde spočívá ten, kterému jsi nebyl schopen
říci, co máš na srdci.“

Pěna

empty-coffee-cup-1-nahled

Jemně šumící pěna v papírovém hrnku
z Costa Coffee
vyprchává a řídne
Mění se na pouhou tekutinu
jako nádech vzpomínky
jež se vytrácí

S časem

A zůstává jen ta podstatná
substance
a čirá esence jejího života

Jen škoda toho hrnku
co musí letět do koše
neb má již provlhlé dno

Pátrání po znovunabytí

4138613475-a811de8ccc-1-nahled Jako kdybych prolézal vrakoviště dávno zapomenutých snů a neuskutečněných vzpomínek. A na onom časy zpustošeném místě snažil se najít docela malý přívěšek v podobě panenky. Panenky, co svírá v rukou medailonek s vybledlým nejasným obrázkem. Přičemž vím, že hlídač vrakovištěm prochází a je jen náhoda, kdy mne jeho oko zmerčí. Nevyslal by psy. Žádné nemá. Nestřílel by, nemá zbraň. Seslal by žal,
stesk a lítost. A to raní víc jak olověná kulka. Víc než hryznutí psím chřtánem. Zničilo by mě to vnitřně – od zárodku.

Bez názvu

Zasychající slza vyroněná z pronikavých modrošedých očí, vzpomínka
na krásnou chvíli v letním slunci, veškerá obětavost a cit, naprostá
bezmocnost při topení se v rašelině, pád do asfaltových jam, odkud není
úniku, průstřel hrudního koše při ztracené lásce, nechutenství vůči
ženám a dívkám, pocit zmaru a klesající naděje, prázdný demižon od
laciného červeného vína.

Žalostný bzukot včel, odporný dusot koní a strašidelné zvuky temného
lesa. Smrad z hnijícího sadu, uvadlé růže na prázdné posteli.
Komíhající se lucerna v tmavém pokoji beze stěn, uzavřená místnost bez
oken, mrtvá nevinná dívka v bělostných šatech, jen já a můj smutek.

Suché grimasy v potemnělém sále bez obecenstva, uhnané psí
spřežení, které nemůže dál. Opuštěný klavír a zavřený lunapark na
předměstí. Neprožité vzpomínky a zašlé plány. Zarostlá rozhledna
uprostřed lesa, uniforma v poli.

Přesčas

bull-dog-playing-the-blues-wallpaper-normal-1-nahled Na temně nahé noční ulici vyťukávají
kapky deště rytmus. Měsíční svit ozařuje chodící a vesmírný šum zní
jako teskný blues. Z rozšklebených ran tečou proudy vzdechů a zaschlé
strupy dávno zalepily starý čas. Veksláci v průchodech leží jak lazaři,
obráni o poslední vindru na kůrku chleba. Zrezivělé torzo veselosti se
kácí do hromady smrdutých odpadků na hladině močůvky. A okolo tancují
smutní klauni, co byli vyhozeni z karnevalového průvodu pro své trapné
maskování. Skřípající zvonkohra v průchodu plesnivějících
činžáků, kterou dávno nikdo neposlouchá, přestala pobrukovat a z dáli
jsou slyšet jen ržající koně. Doutnající nedopalek po stovkové cigaretě
zvolna pohasíná, stejně jako duše bezdomovce za rohem. Docela malé dítě
s popelavýma očima křečovitě svírá medailonek s portrétem vymřelého
rodu. A my, sedláci osudů, pustili jsme uzdy svých tažných koňů.