Archiv rubriky: Blues

Bez názvu

Zasychající slza vyroněná z pronikavých modrošedých očí, vzpomínka
na krásnou chvíli v letním slunci, veškerá obětavost a cit, naprostá
bezmocnost při topení se v rašelině, pád do asfaltových jam, odkud není
úniku, průstřel hrudního koše při ztracené lásce, nechutenství vůči
ženám a dívkám, pocit zmaru a klesající naděje, prázdný demižon od
laciného červeného vína.

Žalostný bzukot včel, odporný dusot koní a strašidelné zvuky temného
lesa. Smrad z hnijícího sadu, uvadlé růže na prázdné posteli.
Komíhající se lucerna v tmavém pokoji beze stěn, uzavřená místnost bez
oken, mrtvá nevinná dívka v bělostných šatech, jen já a můj smutek.

Suché grimasy v potemnělém sále bez obecenstva, uhnané psí
spřežení, které nemůže dál. Opuštěný klavír a zavřený lunapark na
předměstí. Neprožité vzpomínky a zašlé plány. Zarostlá rozhledna
uprostřed lesa, uniforma v poli.

Přesčas

bull-dog-playing-the-blues-wallpaper-normal-1-nahled Na temně nahé noční ulici vyťukávají
kapky deště rytmus. Měsíční svit ozařuje chodící a vesmírný šum zní
jako teskný blues. Z rozšklebených ran tečou proudy vzdechů a zaschlé
strupy dávno zalepily starý čas. Veksláci v průchodech leží jak lazaři,
obráni o poslední vindru na kůrku chleba. Zrezivělé torzo veselosti se
kácí do hromady smrdutých odpadků na hladině močůvky. A okolo tancují
smutní klauni, co byli vyhozeni z karnevalového průvodu pro své trapné
maskování. Skřípající zvonkohra v průchodu plesnivějících
činžáků, kterou dávno nikdo neposlouchá, přestala pobrukovat a z dáli
jsou slyšet jen ržající koně. Doutnající nedopalek po stovkové cigaretě
zvolna pohasíná, stejně jako duše bezdomovce za rohem. Docela malé dítě
s popelavýma očima křečovitě svírá medailonek s portrétem vymřelého
rodu. A my, sedláci osudů, pustili jsme uzdy svých tažných koňů.

Evino jablko

evino_jablko-nahled Květy zimní noci, které tak
nádherně ozařují hřejivá světla letních nálad, podbízivá touha malé
dívenky, jež lační po dychtivém objetí vysněného prince ze vzdušného
zámku, poletující myšlenka rozprostřená po Hlavním nádraží,
plápolající mihotavý plamínek nad otevřeným kahanem na havířově
přilbě, dvě nahá těla ve zmatku vášní oddychující na čerstvě
povlečené posteli, svižně jedoucí rychlovlak prorážející hektolitry
vzduchu, v marastu topící se oči, které měly tu čest okusit druhého
sousta z Evina jablka, nevyhnutelný pláč o svačinku okradeného klučiny
ve školní třídě, roztavená koule z mikrotenového sáčku, co se vpíjí
sama do sebe, jakoby sebe sama pohlcovala, rezavá železobetonová kapsa za
živa utopená v moři asfaltové lázně, drásavá hudba rezonující na
ušních bubíncích kojence, shluk bezdomovců vraždících pro kůrku chleba,
zvracející polomrtvá Lady Black po sežrání smrtonosné dávky prášků
na spaní…

Démon

Mlžné výpary z alkoholových kapek na
upocených čelech pijanů a nasládlá vůně piva s vínem. Vlasy, které
prohrábnul postarší pán na lavici u okna, jsou celé nasáklé těžkým
cigaretovým dýmem. Jemný popílek z levných doutníků za poslední drobné
se sype přes hrany docela malého popelníčku. Zavoněl odér omamné látky,
nejspíš toulen. Line se pomalu skrze veškeré skuliny. Zaplňuje každou
skulinu a tlačí před sebou nebohou madam Marijánku. Kdosi rozlil pivo. Je
slyšet, jak proud vody dopadá na dřevěnou podlahu. Následuje pravidelné
bušení kapek. Poslední kapičky. Káp, káp – Kap. Kdosi se rozčiluje,
nadává.

Na stůl přistálo další pivo. A pepermintová brčálově zelená
tekutina. Nejeden se ohlédl za šenkýřkou. Přítomné dámy se uchechtly.
Čísi hlava dopadla do dlaní ja stole. Malátně pak odvrávoral na toaletu.
A zpěv. Ano, zpěv. A zase ticho. Jen cinkání příborů zbloudilých
strávníků, již měli na výběr mezi seschlými utopenci a plesnivou
tlačenkou.

Hlučné těžké cinknutí pivních pulitrů a bouchnutí o stůl. Opět
prázdné pulitry a jedna rozbitá sklenice. Všichni jsou v nevědomí.

Až budeme objímat podlahu v závratích s pocity námořníků a upadneme
do totálního bezvědomí, pak vystoupí z prázdné lahve od jinu démon
chlastu a až tehdy my konečně budeme žít.