Cizí texty

Stačí zvednout telefon a požádat: Informace prosím

„Když jsem byl ještě malý kluk, byl tatínek
jeden z mála v našem okolí, co měl telefon. Vybavuji si tu krásně
naleštěnou skříňku, co visela na zdi. Lesklé sluchátko měla zavěšené
po straně. Ještě jsem k telefonu nedosáhl, ale fascinovalo mě, když do
něj maminka mluvila.

Pak jsem objevil, že tam někde v té báječné věci bydlí nějaká
úžasná osoba. Jmenovala se „Informace Prosím“ a zřejmě neexistovalo
nic, co by nevěděla. Informace Prosím uměla dodat telefonní číslo
kohokoli a také správný čas.

Hans Christian Andersen – malá prodavačka zápalek

Andersenovi pohádky na první
pohled vypadají velmi krásně. Pohádka pro děti, rozmanitý jazyk,
zajímavá atmosféra. Pokud ale začneš, milý čtenáři, přemýšlet,
zjistíš pak, že je to něco mnohem více… Dovoluji si zde na začátek
uvést popis jedné z jeho povídek a poté sem přepsat celou povídku, kterou
mám velice rád. A to Malou prodavačku zápalek.

Pravda pravdoucí

Jednoho dne, když zapadlo slunce si slepice na dvorku vylezly na hřad a
začaly se čechrat. Jedné malé bílé slepičce ale pírko vypadlo. Jen tak
pro sebe si řekla, že teď jí to vlastně sluší o trošičku více.
Zaslechly to sousední slepice a začaly nahlas vykřikovat, že jedna slepice
si myslí, že když si vytrhá všechno peří, tak bude krásnější. Tou
dobou kolem letěly sovy. Také uslyšely tento divný příběh.O pár minut
déle už houkaly do světa, že si tři slepice vytrhaly všechno peří, a
teď jim je zima. Tuto verzi zaslechl i kohout. A ten když ráno kokrhal,
volala nahlas i příhodu se slepicemi. „Pět slepic si vytrhalo všechno
peří a do rána umrzly!“ To slyšel i reportér místních novin, a tento
příběh otisk. Všichni si to přečetli a protože to bylo v novinách,
uvěřili, že to je pravda pravdoucí!

Prodavačka zápalek

Byla hrozná zima, sněžilo a smrákalo se k večeru, však to byl také
poslední večer roku, večer silvestrovský. A v té zimě a v té tmě šlo
po ulici malé děvčátko, prostovlasé a bosé. Pravda, když šla z domova,
měla sice pantofle, ale co ty jí byly platné! Byly jí totiž hrozně
veliké, předtím je nosila její maminka, takové byly veliké, a teď je
malá ztratila, když přebíhala ulici, protože se kolem hrozně rychle hnaly
dva kočáry. Jeden pantofel nemohla najít a s druhým jí utekl jeden
uličník, že prý až sám bude mít děti, poslouží mu jako kolíbka.

vila-nahled Bosé nožičky mělo děvčátko zrudlé a
promodralé mrazem. Ve staré zástěře měla hromadu sirek a ještě jich
svazeček držela v ruce. Celý den od ní nikdo nekoupil ani jednu, ani
pětník jí nikdo nedal. Hladová a promrzlá chodila po ulicích a vypadala
naprosto zuboženě, chudák malá. Sníh jí padal do dlouhých plavých
vlasů, tak hezounce vzadu na krku zvlněných, ale na parádu ona opravdu
neměla ani pomyšlení. Ze všech oken zářilo světlo a celou ulicí lákavě
voněla husí pečínka, však byl také Silvestr – ano, na tohle myslela.
Nakonec se usadila a schoulila do koutku mezi dvěma domy, jeden vyčníval do
ulice o kousek víc než ten druhý. Nožičky stáhla pod sebe, ale teď jí
byla zima ještě víc a domů se bála, vždyť neprodala za celý den ani
sirku, nedostala ani pětník, tatínek by jí natloukl. Ostatně i doma byla
zima, v podkroví měli jen tu střechu nad hlavou a všude tam fičelo
dovnitř, i když ty největší škvíry ucpali slámou a hadry. Ručičky
měla skoro úplně mrtvé mrazem. Ach, takhle aspoň jedna sirka, to by bylo
blaho. Kdyby si tak troufla aspoň jednu ze svazečku vytáhnout, rozškrtnout
ji o zeď a ohřát si prsty! A teď tedy jednu vytáhla, škrt, jak
zajiskřila, jak hoří! Teplounký, jasný plamínek to byl, jako svíčička,
když kolem ní přidržela dlaň. Jaké to bylo podivuhodné světlo!
Děvčátku připadalo, že sedí u velkých železných kamen s lesklými
mosaznými koulemi a mosazným válečkem, oheň v kamnech tak krásně hořel
a blaženě hřál. Ach, děvčátko natahovalo nožky, aby si je také
ohřálo; v tom plamen zhasl. Kamna zmizela – děvčátko sedělo na
chodníku s oharkem ohořelé sirky v ruce.

Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na
zeď, stávávala se zeď průhlednou jako závoj; děvčátko jí vidělo do
světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným
porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa plněná jablky a
švestkami! A co bylo ještě nádhernější – husa vyskočila z mísy,
kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo
k chuděrce děvčátku. V tom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen
studenou masivní zeď.

Škrtla další. A hned seděla pod tím nejkrásnějším vánočním
stromkem, byl ještě větší a ještě bohatěji nazdobený než ten, co letos
o Vánocích viděla skleněnými dveřmi u jednoho bohatého kupce. Na
zelených větvích hořelo tisíce svíček a ze stromku na ni shlížely
pestré obrázky, takové, jaké byly ve výlohách obchodů. Maličká vztáhla
ruce nahoru – a v tom sirka zhasla, vánoční svíčky stoupaly výš a
výš, teď viděla, že jsou to jasné hvězdy, jedna právě spadla a po nebi
za sebou zanechala dlouhou ohnivou čáru. „Někdo umírá!“ řeklo si
děvčátko, neboť její babička, jediný člověk, který k ní byl kdy
hodný, ale která již umřela, říkávala: „Když padá hvězda, odchází
nějaká duše k Bohu.“ Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku;
zazářila a v její záři se mu objevila babička. Nesmírně jasná,
zářící přívětivá a předobrá.

mala-prod-zap-nahled

„Babičko,“ zvolala maličká, „vezmi mě s sebou! Já vím, že až
zhasne sirka, budeš pryč, pryč jako ta roztopená kamna, jako ta krásná
husička a jako ten nádherný vánoční stromek.“ A honem rozškrtla
všechny zbylé sirky, co jí ve svazku ještě zbývaly, chtěla babičku
ještě zdržet. A sirky se rozzářily takovým světlem, že kolem ní bylo
jasněji než za bílého dne. Babička ještě nikdy nebyla tak hezká a tak
veliká. Zvedla si holčičku do náruče a obě spolu letěly v lesku a
radosti vysoko převysoko; tam nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost ani
strach – byly u Pánaboha! Ale v zákoutí u domu sedělo v mrazivém
jitru děvčátko s červenými tvářemi; s úsměvem na rtech a bylo mrtvé;
zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se rozbřesklo nad
mrtvolkou sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř
vyškrtán. „Chtěla se ohřát, „říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co
krásného viděla a v jakém jasu odešla s babičkou do radostí
Nového roku.

Zdroj: maanteiden.blog.cz