Litera

Smutný a nedůležitý konec

8746942b8b-492537-u-1-nahled

Drolící se eternit ze střechy opuštěné fabriky
vyhaslé hutě
industriální éry již pominuly
rez, špína, sutě

Plesnivějící stěny a kusy cihel, žádné caviky
od mužů kruté
též pavoučci pavučiny navinuli
na čtvrté kvótě

Polorozpadlé mohutné kolo od výtahu – nefunkční
lana přetrhlá
rozlehlé prostory s ozvěnou ticha
to nezaniká

Vytrhané dráty ze zdi, jiskry nesrší
sádra odpadlá
skrze stěny, skrze stropy teče voda
bída, pustota

Moto bývalého závodu v obrovské hale zeje
smysl pozbývá
hadrová panenka v rohu – zamává?
dosti nevlídná

Štiplavý zápach z polootevřených dveří jako zmije
nos se ošívá
prach všude kol dutinu ústní zacpává
oka zavírá

Vymlácená okna, vypáčené dveře, počmárané zdi
naprasklý neon
časem zašlé listy na zemi a na nich
Francois Villon

Nábytek celkem zachovalý navzdory každodenní při
lednice, freon
z nápisů „RICHTIG“ zbylo již jen „RICH“
shořel lampion

Širým prostorem továrních hal se rozprostřela hustá tma
pohasl žhavík
poslední to známka života čirého
nepěje slavík

Ani oheň, ani vánek příjemný, ni průzračná voda
aby byl povyk
něco tak jednoduchého, tak známého
pozřený rulík

Šafrán pro Tvou duši

Přináším nejvzácnější šafrán pro Tvou duši,
když se k tobě blíží, rty má trochu sušší.

Již zřel marionetu nádhernou,
již líbal tu tvář láskou ovátou.

safran-pro-dusi

Však cit, jen cit je to, co celá ta léta hledal,
A když jsem ho v běhu lapil, tiše vzlykal.

Mám ho a je tu jenom pro Tebe,
ta vůně vynese Tě nad nebe.

Je to jen hádka

je to jen hádka
nejde o nic víc
taková krátká
mít tak dveře klíč

Sršící blesky
i hromy bijí
tak hrubě česky
jen tebe viní

když to jemný
hašteření
ptáče z jara
smích v pláč změní

řeč pak stojí
působení
zlé nitě světa
je dál jen horší

co na tom má
zastoupení
jen hádat můžem‘
neřvi křičím

vztek se vítá
sám samotný
kudla s nožem
dost už kvičíš

jako ticho
po pěšině
vláha po bouři
a rudá bledne

zmizelo to
celkem rychle
však v tobě kdesi
pocit zůstane

zmizelo to
celkem rychle
však ve mě kdesi
pocit zůstane

Královská přímo z trůnu

Tady vždycky trůní,
všichni velikáni,
Jeden tady, druhý vedle,
po ránu jde to hnedle.

Odpoledne svíčková,
z nich pak líně vylézá.
Pak však přijde sváča,
přesnídávka, tláča.

To jsou bomby, to je smršť,
jeden říká: „Papír mršť!“
Druhý také potřebuje,
nohavice natahuje.

Hází papír přes dveře,
vlajíce mu kadeře.
Večer vedou debaty,
úvahy, drb a ty.

No a já jsem právě skončil. Loučím se a jdu si umýt ruce…

Byla tak skutečná…

Myslel jsem na ni. Doufal jsem, že přijde,
i když to bylo naivní. Odbíjela druhá ranní. Uložil jsem si všechny
dokumenty, rozeslal poslední emaily a odhlásil se z administrace svého webu.
Opustil jsem Facebook, kde stále svítilo několik zelených puntíků, které
snad nikdy nespí. Sklopil jsem víko svého notebooku, vypojil nabíječku ze
zásuvky a ulehl jsem na polštář. Najednou jsem si všiml, že sedí u mých
nohou. Seděla na té posteli kdovíjakou dobu. Beze slova. Byl jsem tak zabrán
do svých myšlenek na ni, že jsem si nevšiml jak přišla. Pozvedl jsem hlavu
a opřel se o lokty. Usmála se na mne. Chvíli jsme si povídali. Tedy, mluvil
jsem jen já. Ona naslouchala. Když jsem řekl pár vět, zastavil jsem se.
Seděl jsem ve chvilku vedle ní v pololehu. Neviděl jsem ty fascinující
nádherné hnědé oči, jen obrys tváře. Naklonil jsem se a chtěl ji
obejmout. Pomalu jsem natáhl ruce směrem kupředu. Objal jsem však jen sebe
samotného… Nebyla tam. V tu chvíli jsem se probral z bludu. Rozmlouval
jsem jen s vlastní představou. Nebyl to sen, nebyla to skutečnost. Smutně a
s neznatelným úsměvem jsem se položil a usnul.