Litera

Rudý opar

Občas je možné shlédnout podivné, avšak běžné jevy.
Někdo se pousměje, někdo projde dál bez povšimnutí. Jiný se zakaboní,
další ucukne pohledem. Někdo se na ten jev dívá dlouze a se zájmem, jiný
krátce a s lítostí, další u něj zavzpomíná na ten svůj, dávno časem
zakrytý. Někteří závidí, jiní pohrdají. Další nechápou, jiní
prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev
opravdu je.

Jeden takový jev se udál někdy na jaře. Byl to jev krásný, tak, jako
jsou ostatně krásné jiné jevy tomu podobné. Bohužel jev skončil, jak to
občas – až je to k pláči – bývá. Každý, kdo takový jev viděl a
prožil jistě rozuměl.

V jednom útulném podkrovním pokoji, vybaveným spoře, avšak vkusně se
u stropu vznášel rudý opar. Byl hustý tak, že se dal rukou rozvířit,
skoro ho až uchopit do dlaně a hýčkat ho. Každý, kdo opar viděl, toužil
alespoň na chviličku stáhnout alespoň ždibec z něj k sobě, nebo spíš
do sebe a umačkat ho. Umačkat ho touhou, citem, žalem.

Nikdo však v pokoji nebyl. Opar si poletoval sem a tam. Líně se
převaloval po stropě, snášel se a znovu vzlétal. Chvílemi se vtáhl jakoby
sám do sebe tak, že byl maličký jako špendlíková hlavička. Hned nato se
znovu rozvinul a rozprostřel se po celém pokoji. Dostal se do každé skuliny,
vyplnil jedinou myší díru, která zde byla, jezdil po radiátoru jako na
horské dráze, narážel do skříní.

Jeho elánem, chutí do života a energií byl stále větší a větší.
Čím byl větší, tím sílila jeho barva. Nyní to již nebyl jen rudý opar.
Byla to krvavá barva. Byla to krvavá rudost, zahalená závojem prosté rudé.
Za sebou nechával nahou tmavě růžovou kouřovou stopu.

Nabyl takových rozměrů, že se do pokoje nevešel. Alespoň ne v takové
podobě, jako doteď. Zhušťoval se. Skrze opar nebylo možné pohledět na
cokoli za ním. Pomalu se srážel. Jeho výbušnost a láskyplná agresivita se
drala ven.

opar-1-nahled

Bylo to tak zvláštně podivné. Opar se srazil do tisíce maličkých
kapiček, které vytvářely krvavě rudou průtrž mračen. Z kapiček se
staly kapky a ty kapky začaly padat k zemi. Jejich bušení o dřevěnou
podlahu bylo slyšet na míle daleko. Celý dům se otřásl v základech.

Po průtrži krvavých mračen bylo prapodivné ticho. Na zemi byla lehce
narůžovělá voda, která protékala pod dveřmi pokoje. Dostala se do
ložnice, kde na ni střešním oknem svítilo slunce. Vyprahlé stěny pálily
a jakmile se jich tekutina dotkla, kousek se z ní vypařil. Slunce a stěny
z růžové tahaly vláhu a roznášely ji. Kousek zpátky do pokoje, kousek do
ložnice, kousek do kuchyně, zbytek oknem do celého světa.

Netrvalo dlouho a nezbylo z růžové zhola nic. Ticho po pěšině. Nezbylo
nic až na jedinou kapičku, která jakoby stále žila. Byla to kapička,
která zůstává stále věrna a opouští duši až po její smrti. Kapička,
která bolí, trápí a zároveň hřeje. Kapička, díky které vzpomínáme a
nezapomínáme. Díky které pláčeme i dlouho přemýšlíme. Díky které se
zasníme. Kapička, která v nás zůstává…

…někdo se díky kapičce pousměje, někdo díky kapičce jen projde dál
bez povšimnutí. Jiný se díky kapičce zakaboní, další díky kapičce
ucukne pohledem. Někdo se na ten jev díky kapičce dívá dlouze a se zájmem,
jiný díky kapičce krátce a s lítostí, další u něj díky kapičce
zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří díky kapičce
závidí, jiní díky kapičce pohrdají. Další, co kapičku v sobě nemají,
nechápou, jiní díky kapičce jev prožívají tak, jakoby patřil jim. No a
pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je.

Zamyslete se sami nad sebou. Viděli jste někdy podobný jev? Nebo ho
dokonce cítili? Prožili jste ho? Máte v sobě kapičku?

Mám tě rád

Mám tě rád, špitl jsem. Objala jsi mě. Pak jsem tě
vzal za ruku a procházeli jsme se po zeleném lesíku hliněnou pěšinkou.
Slunce nás svým třpytem ozařovalo, jako bychom byli na hledišti a celé
představení patřilo jen nám. Procházeli jsme se dlouho a stále jsme měli
úsměv na tváři. Políbil jsem tě na tvé krásné rty. Dlouho jsme si
hleděli do očí. Ty tvé byly tak krásné. Na řasách se ti leskly kapičky
slunečního světla a já od nich nemohl odpoutat pozornost. Prudce jsem sebou
trhl. Zvláštní pocit projel celým mým tělem. Bylo to nepopsatelné. Jako
bych se sám vytrhl z krásného světa a vstoupil do druhého, podobného tomu
prvnímu. Probudil jsem se. Rychle jsem se zvedl a jen tak v noční košili
jsem se za tebou rozběhl. Zastavil jsem se u okna. Chvíli jsem koukal na
liduprázdnou ulici a myslel na tebe. Vrátil jsem se k posteli a ulehl, aby se
mi o tobě zase zdálo. Bylo půl čtvrté ráno.

Mnohoznačná láska

„Přemejšlel sem, který český slovo má
nejvíc významů. Napadlo mě nejdřív voko. Jasně, voko na punčochách
ženskejch. Těch tanečnic v zapadlym klubu, kam chodíme jen my dva
štamgasti. Jo a vlastně ještě ten vožrala Francek. No, ale toho vubec
nemůžu počítat. Ten už má stejně na kahánku. Dávam mu tejden. Jestli do
tý doby nechcípne, máš u mě kilo. Abych se teda vrátil k tý mý
myšlence. Je tu taky voko jako orgán v našem cigárama prokouřenym těle,
taky to může bejt kus drátu, kterym chytáme srnky v lese za vesnicí. Jo,
jo. Těch významů je asi milion. No dobře, tak aspoň pět jich bude. To je
dost na vobyčejný voko. Pak mě ale na mysl přišlo jiný slovo. Možná by
se bejvalo nedostavilo, kdybych v sobě neměl už druhou Whisky a tři piva.
Dostavilo se to jen tak. Prostě z ničeho nic. Jak blesk z čistýho jasnýho
nebe, ti řikam! Jenže venku zrovna chcalo, takže se, myslim, můžu
pochlubit, že to napadlo mě. No uznej, neni to tak?“

Stačí zvednout telefon a požádat: Informace prosím

„Když jsem byl ještě malý kluk, byl tatínek
jeden z mála v našem okolí, co měl telefon. Vybavuji si tu krásně
naleštěnou skříňku, co visela na zdi. Lesklé sluchátko měla zavěšené
po straně. Ještě jsem k telefonu nedosáhl, ale fascinovalo mě, když do
něj maminka mluvila.

Pak jsem objevil, že tam někde v té báječné věci bydlí nějaká
úžasná osoba. Jmenovala se „Informace Prosím“ a zřejmě neexistovalo
nic, co by nevěděla. Informace Prosím uměla dodat telefonní číslo
kohokoli a také správný čas.

Pro dobrotu na žebrotu

„To je krásné počasí, že?“ Pan Otakar
se ohlédl, koho že to slyšel. Ani se mu nechtělo uvěřit, že by někoho na
takovém místě potkal. Šel přeci již několik dní a cestou nepotkal ani
živáčka.“Zdravím. Ano, je opravdu krásně,“ odpověděl zdvořile. Pan
Otakar si položil na zem koženou tašku a velký proutěný koš. Sundal si
svou propocenou rádiovku a zvědavě se začal vyptávat. „Co to, že u sebe
nemáte žádná zavazadla, pane… Pane…“ „Říkejte mi Jáchym. Jen jsem
se šel projít do lesa. Bydlím v nedaleké vesnici a musím se uklidnit.
Taková procházka je velice uklidňující, věřte mi. Měl jsem dnes
v práci těžký den. No, že jste to vy, tak prozradím, že mě vyhodili.“
Když Otakar slyšel o nedaleké vesnici, okamžitě zpozorněl. Byl totiž
podomní prodavač, ale živnosti se vedlo tuze zle.

Navenek vypadal velmi slušně. Nosil brýle, ležérní látkovou bundu,
kalhoty dlouhé asi po kolena, slušivé podkolenky a kožené polobotky.
Samozřejmě hnědé, jak tomu bylo dle poslední módy. Celkově tedy působil
velmi upraveně a slušně, jazykem mluvil velmi zdvořilým a příjemným.
Také rysy v obličeji měl velmi seriózní. Každý si tedy mohl pomyslet,
jak si vede dobře. Ve skutečnosti neměl náš Otakar co do úst. V kapse
měl pár krejcarů a v brašnách nosil zboží, které si nikdo nechtěl
koupit. „Vesnice říkáš? Tedy pardon. Zapomněl jsem, že se známe teprve
chvilku a už vám tykám. Opravdu se co nejsrdečněji omlouvám.“ Jáchym se
pousmál. Nebyl to však smích škodolibý. Takový měl vždy. Byl to dobrák
od kosti a na zdvořilost si moc nepotrpěl. Tedy od cizích. Pokud s někým
mluvil, tak vždy jak se sluší a patří. „To nestojí za řeč. Pojďme si
tykat. Odkud jsi vlastně ty? Z Broudnice, nebo až z Livačan?

Otakar jen mávl rukou a ukázal na své brašny. Otevřel je a spustil svou
naučenou básničku. „Jsem prodavač a přicházím z dalekých koutů
světa. Já procestoval snad celý svět, a vyhlédl si to nejkvalitnější
zboží. Potěší mě, když vidím, jak se lidé radují z toho, co jim
scházelo. Podívejte se třeba zde na tuto vařečku. Může sloužit na
vaření, ale pozor, na vrcholu má zabudovanou vývrtku. No uznejte, to se
přeci hodí do každé domácnosti! Tento výrobek je velmi užitečný a
přitom stojí jen pár korun. Nikdy se nezničí a bude vám sloužit celý
život!“ Pokračoval by snad celý den, ale Jáchym ho přerušil. „Vidím,
že se vyznáš. Obchod ti musí jít jistě výborně. Jsem rád, že
prodáváš jen kvalitní zboží a nešidíš důvěřivé lidi. Pojď se mnou
do vesnice. O tvé zboží bude jistě veliký zájem.“ Otakar na Jáchymovu
nabídku rád kývl a vyrazili spolu směrem k nedaleké vesnici. Jáchym
pomohl Otakarovi s těžkým kufrem a tak byli ve vesnici zanedlouho. Hodný
Jáchym pozval Otakara na výbornou večeři a nabídl mu nocleh v jeho domě.
„Ach to je pohoda. Jak dlouho jen já nespal v posteli,“ pomyslel si
Otakar. Ještě než usnul, přemýšlel o tom, jak mohou na tomto světě
ještě vůbec existovat dobří lidé.

Ráno ho vzbudila příjemná vůně velice drahé kávy. Oblékl se,
opláchl si obličej, promnul oči, oholil se a učesal si vlasy. „Dobré
jitro, snídaně je na stole,“ vítal ho Jáchym. Snídaně byla velmi
vydatná. Na stole ležely voňavé makovky, buchty, spousta druhů ovoce a
také pravý francouzský sýr. Jáchym pohostil Otakara znamenitě. Sám si
vzal místo drahé kávy obyčejný čaj, protože musel šetřit, když ho
vyhodili z práce.

otakar-nahled Po snídani vyrazili na
náměstí. Otakar spustil o tom, že jeho zboží má výhody, že je
z daleka, vše je originál a tak dále. Jáchym všechny ujišťoval, že
Otakar je spolehlivý člověk a ne nějaký podvodník. Lidé Jáchyma znali a
důvěřovali mu. Každý z vesnice si nějakou tu věc pořídil a Otakar si
vydělal celkem slušné jmění a náležitě se z toho radoval. Ihned běžel
do hospody a objednal si pivo. Snědl také bůček a vrátil se k Jáchymovi.
„Jáchyme, pomohl jsi mi vydělat spoustu peněz. Nechtěl bys prodávat se
mnou?“ Jáchym se na chvíli zamyslel, podíval se na opečovávaný dům a
polohlasem pravil: „Nu což, stejně nemám co na práci a vlastně už ani tu
práci.“ Jáchym tedy velmi rychle prodal svůj dům a velkou zahradu. Vzal si
na sebe co nejslušnější oblečení, aby před zákazníky vypadal dobře a
do kufru si zabalil vše potřebné na cestu. Do druhé ruky si vzal prázdnou
brašnu z pevné kůže, ve které časem bude nosit zboží. Zamával
sousedovi na rozloučenou a vyrazili.

Po třech dnech dorazili do menší vesnice. Jáchym byl celý bez sebe. Bude
to přeci jeho první vystoupení! Lidé z této vesnice ještě neměli tu
čest, shledat se s nějakým prodavačem, a tak byl o jejich výklad velký
zájem. Jelikož byla jejich řeč velice dobře připravena a zněla
přesvědčivě, lidé získali pocit, že jejich výrobky jsou dokonalé a
jejich životní příležitostí je si nějaký koupit. A jak se Otakar
s Jáchymem domnívali, tak se také stalo. Vydělali si spoustu peněz.

Takto to pokračovalo vesnici za vesnicí. Město za městem a každý již
musel nosit kufr navíc, protože měli velice mnoho peněz a do kapes se jim
nevešly. Otakar byl radostí bez sebe. Stále si opakoval, že se nad ním Bůh
smiloval a poslal mu z nebes Jáchyma.

brasna-nahled Po půl roce dorazili do
jednoho městečka. Ihned poté, co Otakar vyšel na pódium, přiletěla na
něj spousta zkažených rajčat, polínka a dokonce i kamení. Celé
náměstí bučelo a všelijak vyjadřovalo svou nespokojenost s Otakarem.
Jáchym stál na pódiu vedle něj. Otřel si kabát od rajčat a koukal na
Otakara s otevřenými ústy. „Co se děje? Proč nás nemají rádi?“
Otakar překřičel dav a vysvětlil Jáchymovi, že se lidem jeho výrobky
rozbily a nebo obyvatelé městečka přišli na to, že jsou k ničemu.
„Neříkal jsi, že jsou to kvalitní, prakticky nerozbitné výrobky ze
všech koutů světa?!“ rozzlobil se Jáchym. „Ty jsi si snad myslel, že
mluvím pravdu? Vždyť by si tu šunty nikdo nekoupil. Naivko!“ Jáchym zrudl
vztekem. „Já myslel, že jsi dobrý člověk. Královsky jsem se o tebe
staral a ty takhle! Jak jsem ti jen mohl věřit? Já hlupák!“ Otakar se
netvářil nikterak zahanbeně, ba ani rozzlobeně. Zřejmě čekal, že tato
situace jednou nastane. Dohodli se, že nejdříve uklidní dav a poté si
promluví.

„Vážení, chápeme vaši nespokojenost, a proto nabízíme opravdu
kvalitu. Co bylo před rokem je již minulost. Nyní vám přinášíme opravdu
kvalitu! Pohleďte například na tuto vázu. Je to opravdu velice pěkná
váza. Krásný reliéf, keramika až z Indie. Jen za deset krejcarů. Kdo
koupí, neprohloupí.

V tu ránu se Jáchymovi z obličeje vytratila červená barva a
vystřídala ji bílá. Strnul na místě a koukal na Otakara jak se snaží
vázu prodat. Ta váza byla jeho. Ukradl mu ji, když ho zval do
svého domu.

Po skončení prodeje se Jáchym vrhl na Otakara. Jelikož byl přeci jen
o něco silnější a hlavně ho popadl záchvat vzteku, tak ho bez problémů
svalil k zemi. Začal do něj bušit pěstmi hlava nehlava. Otakar se snažil
bránit, ale i přesto mu Jáchym s velikým potěšením uštědřil pár
políčků a také mu dal několik ran do břicha. Otakar měl veliké
štěstí, že se Jáchymovi nepovedlo vyrvat dlažební kostku z náměstí.
To by byl jistě jeho konec.

Jáchym padl na zem a začal bědovat nad dnešním světem. Nad
nespravedlností, nad zkaženou morálkou, nad nerespektováním duševních
hodnot, nad lhostejností k druhému. Otakar se ještě snažil o nějakou
omluvu, ale to Jáchyma rozzlobilo ještě více. Otakar tedy popadl kufříky
s penězi a rozeběhl se. Než stačil J8chym zareagovat, tak byl Otakar kdesi
ve spletitých uličkách města.

Jáchym zůstal na liduprázdném náměstí úplně sám. Bez peněz, bez
místa kam se vrátit, bez jídla, bez přítele. Podzimní oblohu zatáhly
mraky a Jáchym si bezradně klekl na studené dlažební kostky. Pravou rukou
do prachu nakreslil obrys srdce. Spustil se mírný deštík a poté co na
Jáchyma spadla první kapka, žalem se mu zastavilo srdce. Přepadl dopředu a
tupá rána jeho hlavy, která se zřítila na dlažební kostky se nesla do
širokého okolí. Mírný vánek Jáchyma ovíval prachem a kapky omývaly jeho
chůzí opotřebované boty…