Litera

Mám tě rád

Mám tě rád, špitl jsem. Objala jsi mě. Pak jsem tě
vzal za ruku a procházeli jsme se po zeleném lesíku hliněnou pěšinkou.
Slunce nás svým třpytem ozařovalo, jako bychom byli na hledišti a celé
představení patřilo jen nám. Procházeli jsme se dlouho a stále jsme měli
úsměv na tváři. Políbil jsem tě na tvé krásné rty. Dlouho jsme si
hleděli do očí. Ty tvé byly tak krásné. Na řasách se ti leskly kapičky
slunečního světla a já od nich nemohl odpoutat pozornost. Prudce jsem sebou
trhl. Zvláštní pocit projel celým mým tělem. Bylo to nepopsatelné. Jako
bych se sám vytrhl z krásného světa a vstoupil do druhého, podobného tomu
prvnímu. Probudil jsem se. Rychle jsem se zvedl a jen tak v noční košili
jsem se za tebou rozběhl. Zastavil jsem se u okna. Chvíli jsem koukal na
liduprázdnou ulici a myslel na tebe. Vrátil jsem se k posteli a ulehl, aby se
mi o tobě zase zdálo. Bylo půl čtvrté ráno.

Mnohoznačná láska

„Přemejšlel sem, který český slovo má
nejvíc významů. Napadlo mě nejdřív voko. Jasně, voko na punčochách
ženskejch. Těch tanečnic v zapadlym klubu, kam chodíme jen my dva
štamgasti. Jo a vlastně ještě ten vožrala Francek. No, ale toho vubec
nemůžu počítat. Ten už má stejně na kahánku. Dávam mu tejden. Jestli do
tý doby nechcípne, máš u mě kilo. Abych se teda vrátil k tý mý
myšlence. Je tu taky voko jako orgán v našem cigárama prokouřenym těle,
taky to může bejt kus drátu, kterym chytáme srnky v lese za vesnicí. Jo,
jo. Těch významů je asi milion. No dobře, tak aspoň pět jich bude. To je
dost na vobyčejný voko. Pak mě ale na mysl přišlo jiný slovo. Možná by
se bejvalo nedostavilo, kdybych v sobě neměl už druhou Whisky a tři piva.
Dostavilo se to jen tak. Prostě z ničeho nic. Jak blesk z čistýho jasnýho
nebe, ti řikam! Jenže venku zrovna chcalo, takže se, myslim, můžu
pochlubit, že to napadlo mě. No uznej, neni to tak?“

Stačí zvednout telefon a požádat: Informace prosím

„Když jsem byl ještě malý kluk, byl tatínek
jeden z mála v našem okolí, co měl telefon. Vybavuji si tu krásně
naleštěnou skříňku, co visela na zdi. Lesklé sluchátko měla zavěšené
po straně. Ještě jsem k telefonu nedosáhl, ale fascinovalo mě, když do
něj maminka mluvila.

Pak jsem objevil, že tam někde v té báječné věci bydlí nějaká
úžasná osoba. Jmenovala se „Informace Prosím“ a zřejmě neexistovalo
nic, co by nevěděla. Informace Prosím uměla dodat telefonní číslo
kohokoli a také správný čas.

Pro dobrotu na žebrotu

„To je krásné počasí, že?“ Pan Otakar
se ohlédl, koho že to slyšel. Ani se mu nechtělo uvěřit, že by někoho na
takovém místě potkal. Šel přeci již několik dní a cestou nepotkal ani
živáčka.“Zdravím. Ano, je opravdu krásně,“ odpověděl zdvořile. Pan
Otakar si položil na zem koženou tašku a velký proutěný koš. Sundal si
svou propocenou rádiovku a zvědavě se začal vyptávat. „Co to, že u sebe
nemáte žádná zavazadla, pane… Pane…“ „Říkejte mi Jáchym. Jen jsem
se šel projít do lesa. Bydlím v nedaleké vesnici a musím se uklidnit.
Taková procházka je velice uklidňující, věřte mi. Měl jsem dnes
v práci těžký den. No, že jste to vy, tak prozradím, že mě vyhodili.“
Když Otakar slyšel o nedaleké vesnici, okamžitě zpozorněl. Byl totiž
podomní prodavač, ale živnosti se vedlo tuze zle.

Navenek vypadal velmi slušně. Nosil brýle, ležérní látkovou bundu,
kalhoty dlouhé asi po kolena, slušivé podkolenky a kožené polobotky.
Samozřejmě hnědé, jak tomu bylo dle poslední módy. Celkově tedy působil
velmi upraveně a slušně, jazykem mluvil velmi zdvořilým a příjemným.
Také rysy v obličeji měl velmi seriózní. Každý si tedy mohl pomyslet,
jak si vede dobře. Ve skutečnosti neměl náš Otakar co do úst. V kapse
měl pár krejcarů a v brašnách nosil zboží, které si nikdo nechtěl
koupit. „Vesnice říkáš? Tedy pardon. Zapomněl jsem, že se známe teprve
chvilku a už vám tykám. Opravdu se co nejsrdečněji omlouvám.“ Jáchym se
pousmál. Nebyl to však smích škodolibý. Takový měl vždy. Byl to dobrák
od kosti a na zdvořilost si moc nepotrpěl. Tedy od cizích. Pokud s někým
mluvil, tak vždy jak se sluší a patří. „To nestojí za řeč. Pojďme si
tykat. Odkud jsi vlastně ty? Z Broudnice, nebo až z Livačan?

Otakar jen mávl rukou a ukázal na své brašny. Otevřel je a spustil svou
naučenou básničku. „Jsem prodavač a přicházím z dalekých koutů
světa. Já procestoval snad celý svět, a vyhlédl si to nejkvalitnější
zboží. Potěší mě, když vidím, jak se lidé radují z toho, co jim
scházelo. Podívejte se třeba zde na tuto vařečku. Může sloužit na
vaření, ale pozor, na vrcholu má zabudovanou vývrtku. No uznejte, to se
přeci hodí do každé domácnosti! Tento výrobek je velmi užitečný a
přitom stojí jen pár korun. Nikdy se nezničí a bude vám sloužit celý
život!“ Pokračoval by snad celý den, ale Jáchym ho přerušil. „Vidím,
že se vyznáš. Obchod ti musí jít jistě výborně. Jsem rád, že
prodáváš jen kvalitní zboží a nešidíš důvěřivé lidi. Pojď se mnou
do vesnice. O tvé zboží bude jistě veliký zájem.“ Otakar na Jáchymovu
nabídku rád kývl a vyrazili spolu směrem k nedaleké vesnici. Jáchym
pomohl Otakarovi s těžkým kufrem a tak byli ve vesnici zanedlouho. Hodný
Jáchym pozval Otakara na výbornou večeři a nabídl mu nocleh v jeho domě.
„Ach to je pohoda. Jak dlouho jen já nespal v posteli,“ pomyslel si
Otakar. Ještě než usnul, přemýšlel o tom, jak mohou na tomto světě
ještě vůbec existovat dobří lidé.

Ráno ho vzbudila příjemná vůně velice drahé kávy. Oblékl se,
opláchl si obličej, promnul oči, oholil se a učesal si vlasy. „Dobré
jitro, snídaně je na stole,“ vítal ho Jáchym. Snídaně byla velmi
vydatná. Na stole ležely voňavé makovky, buchty, spousta druhů ovoce a
také pravý francouzský sýr. Jáchym pohostil Otakara znamenitě. Sám si
vzal místo drahé kávy obyčejný čaj, protože musel šetřit, když ho
vyhodili z práce.

otakar-nahled Po snídani vyrazili na
náměstí. Otakar spustil o tom, že jeho zboží má výhody, že je
z daleka, vše je originál a tak dále. Jáchym všechny ujišťoval, že
Otakar je spolehlivý člověk a ne nějaký podvodník. Lidé Jáchyma znali a
důvěřovali mu. Každý z vesnice si nějakou tu věc pořídil a Otakar si
vydělal celkem slušné jmění a náležitě se z toho radoval. Ihned běžel
do hospody a objednal si pivo. Snědl také bůček a vrátil se k Jáchymovi.
„Jáchyme, pomohl jsi mi vydělat spoustu peněz. Nechtěl bys prodávat se
mnou?“ Jáchym se na chvíli zamyslel, podíval se na opečovávaný dům a
polohlasem pravil: „Nu což, stejně nemám co na práci a vlastně už ani tu
práci.“ Jáchym tedy velmi rychle prodal svůj dům a velkou zahradu. Vzal si
na sebe co nejslušnější oblečení, aby před zákazníky vypadal dobře a
do kufru si zabalil vše potřebné na cestu. Do druhé ruky si vzal prázdnou
brašnu z pevné kůže, ve které časem bude nosit zboží. Zamával
sousedovi na rozloučenou a vyrazili.

Po třech dnech dorazili do menší vesnice. Jáchym byl celý bez sebe. Bude
to přeci jeho první vystoupení! Lidé z této vesnice ještě neměli tu
čest, shledat se s nějakým prodavačem, a tak byl o jejich výklad velký
zájem. Jelikož byla jejich řeč velice dobře připravena a zněla
přesvědčivě, lidé získali pocit, že jejich výrobky jsou dokonalé a
jejich životní příležitostí je si nějaký koupit. A jak se Otakar
s Jáchymem domnívali, tak se také stalo. Vydělali si spoustu peněz.

Takto to pokračovalo vesnici za vesnicí. Město za městem a každý již
musel nosit kufr navíc, protože měli velice mnoho peněz a do kapes se jim
nevešly. Otakar byl radostí bez sebe. Stále si opakoval, že se nad ním Bůh
smiloval a poslal mu z nebes Jáchyma.

brasna-nahled Po půl roce dorazili do
jednoho městečka. Ihned poté, co Otakar vyšel na pódium, přiletěla na
něj spousta zkažených rajčat, polínka a dokonce i kamení. Celé
náměstí bučelo a všelijak vyjadřovalo svou nespokojenost s Otakarem.
Jáchym stál na pódiu vedle něj. Otřel si kabát od rajčat a koukal na
Otakara s otevřenými ústy. „Co se děje? Proč nás nemají rádi?“
Otakar překřičel dav a vysvětlil Jáchymovi, že se lidem jeho výrobky
rozbily a nebo obyvatelé městečka přišli na to, že jsou k ničemu.
„Neříkal jsi, že jsou to kvalitní, prakticky nerozbitné výrobky ze
všech koutů světa?!“ rozzlobil se Jáchym. „Ty jsi si snad myslel, že
mluvím pravdu? Vždyť by si tu šunty nikdo nekoupil. Naivko!“ Jáchym zrudl
vztekem. „Já myslel, že jsi dobrý člověk. Královsky jsem se o tebe
staral a ty takhle! Jak jsem ti jen mohl věřit? Já hlupák!“ Otakar se
netvářil nikterak zahanbeně, ba ani rozzlobeně. Zřejmě čekal, že tato
situace jednou nastane. Dohodli se, že nejdříve uklidní dav a poté si
promluví.

„Vážení, chápeme vaši nespokojenost, a proto nabízíme opravdu
kvalitu. Co bylo před rokem je již minulost. Nyní vám přinášíme opravdu
kvalitu! Pohleďte například na tuto vázu. Je to opravdu velice pěkná
váza. Krásný reliéf, keramika až z Indie. Jen za deset krejcarů. Kdo
koupí, neprohloupí.

V tu ránu se Jáchymovi z obličeje vytratila červená barva a
vystřídala ji bílá. Strnul na místě a koukal na Otakara jak se snaží
vázu prodat. Ta váza byla jeho. Ukradl mu ji, když ho zval do
svého domu.

Po skončení prodeje se Jáchym vrhl na Otakara. Jelikož byl přeci jen
o něco silnější a hlavně ho popadl záchvat vzteku, tak ho bez problémů
svalil k zemi. Začal do něj bušit pěstmi hlava nehlava. Otakar se snažil
bránit, ale i přesto mu Jáchym s velikým potěšením uštědřil pár
políčků a také mu dal několik ran do břicha. Otakar měl veliké
štěstí, že se Jáchymovi nepovedlo vyrvat dlažební kostku z náměstí.
To by byl jistě jeho konec.

Jáchym padl na zem a začal bědovat nad dnešním světem. Nad
nespravedlností, nad zkaženou morálkou, nad nerespektováním duševních
hodnot, nad lhostejností k druhému. Otakar se ještě snažil o nějakou
omluvu, ale to Jáchyma rozzlobilo ještě více. Otakar tedy popadl kufříky
s penězi a rozeběhl se. Než stačil J8chym zareagovat, tak byl Otakar kdesi
ve spletitých uličkách města.

Jáchym zůstal na liduprázdném náměstí úplně sám. Bez peněz, bez
místa kam se vrátit, bez jídla, bez přítele. Podzimní oblohu zatáhly
mraky a Jáchym si bezradně klekl na studené dlažební kostky. Pravou rukou
do prachu nakreslil obrys srdce. Spustil se mírný deštík a poté co na
Jáchyma spadla první kapka, žalem se mu zastavilo srdce. Přepadl dopředu a
tupá rána jeho hlavy, která se zřítila na dlažební kostky se nesla do
širokého okolí. Mírný vánek Jáchyma ovíval prachem a kapky omývaly jeho
chůzí opotřebované boty…

Hans Christian Andersen – malá prodavačka zápalek

Andersenovi pohádky na první
pohled vypadají velmi krásně. Pohádka pro děti, rozmanitý jazyk,
zajímavá atmosféra. Pokud ale začneš, milý čtenáři, přemýšlet,
zjistíš pak, že je to něco mnohem více… Dovoluji si zde na začátek
uvést popis jedné z jeho povídek a poté sem přepsat celou povídku, kterou
mám velice rád. A to Malou prodavačku zápalek.

Pravda pravdoucí

Jednoho dne, když zapadlo slunce si slepice na dvorku vylezly na hřad a
začaly se čechrat. Jedné malé bílé slepičce ale pírko vypadlo. Jen tak
pro sebe si řekla, že teď jí to vlastně sluší o trošičku více.
Zaslechly to sousední slepice a začaly nahlas vykřikovat, že jedna slepice
si myslí, že když si vytrhá všechno peří, tak bude krásnější. Tou
dobou kolem letěly sovy. Také uslyšely tento divný příběh.O pár minut
déle už houkaly do světa, že si tři slepice vytrhaly všechno peří, a
teď jim je zima. Tuto verzi zaslechl i kohout. A ten když ráno kokrhal,
volala nahlas i příhodu se slepicemi. „Pět slepic si vytrhalo všechno
peří a do rána umrzly!“ To slyšel i reportér místních novin, a tento
příběh otisk. Všichni si to přečetli a protože to bylo v novinách,
uvěřili, že to je pravda pravdoucí!

Prodavačka zápalek

Byla hrozná zima, sněžilo a smrákalo se k večeru, však to byl také
poslední večer roku, večer silvestrovský. A v té zimě a v té tmě šlo
po ulici malé děvčátko, prostovlasé a bosé. Pravda, když šla z domova,
měla sice pantofle, ale co ty jí byly platné! Byly jí totiž hrozně
veliké, předtím je nosila její maminka, takové byly veliké, a teď je
malá ztratila, když přebíhala ulici, protože se kolem hrozně rychle hnaly
dva kočáry. Jeden pantofel nemohla najít a s druhým jí utekl jeden
uličník, že prý až sám bude mít děti, poslouží mu jako kolíbka.

vila-nahled Bosé nožičky mělo děvčátko zrudlé a
promodralé mrazem. Ve staré zástěře měla hromadu sirek a ještě jich
svazeček držela v ruce. Celý den od ní nikdo nekoupil ani jednu, ani
pětník jí nikdo nedal. Hladová a promrzlá chodila po ulicích a vypadala
naprosto zuboženě, chudák malá. Sníh jí padal do dlouhých plavých
vlasů, tak hezounce vzadu na krku zvlněných, ale na parádu ona opravdu
neměla ani pomyšlení. Ze všech oken zářilo světlo a celou ulicí lákavě
voněla husí pečínka, však byl také Silvestr – ano, na tohle myslela.
Nakonec se usadila a schoulila do koutku mezi dvěma domy, jeden vyčníval do
ulice o kousek víc než ten druhý. Nožičky stáhla pod sebe, ale teď jí
byla zima ještě víc a domů se bála, vždyť neprodala za celý den ani
sirku, nedostala ani pětník, tatínek by jí natloukl. Ostatně i doma byla
zima, v podkroví měli jen tu střechu nad hlavou a všude tam fičelo
dovnitř, i když ty největší škvíry ucpali slámou a hadry. Ručičky
měla skoro úplně mrtvé mrazem. Ach, takhle aspoň jedna sirka, to by bylo
blaho. Kdyby si tak troufla aspoň jednu ze svazečku vytáhnout, rozškrtnout
ji o zeď a ohřát si prsty! A teď tedy jednu vytáhla, škrt, jak
zajiskřila, jak hoří! Teplounký, jasný plamínek to byl, jako svíčička,
když kolem ní přidržela dlaň. Jaké to bylo podivuhodné světlo!
Děvčátku připadalo, že sedí u velkých železných kamen s lesklými
mosaznými koulemi a mosazným válečkem, oheň v kamnech tak krásně hořel
a blaženě hřál. Ach, děvčátko natahovalo nožky, aby si je také
ohřálo; v tom plamen zhasl. Kamna zmizela – děvčátko sedělo na
chodníku s oharkem ohořelé sirky v ruce.

Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na
zeď, stávávala se zeď průhlednou jako závoj; děvčátko jí vidělo do
světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným
porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa plněná jablky a
švestkami! A co bylo ještě nádhernější – husa vyskočila z mísy,
kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo
k chuděrce děvčátku. V tom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen
studenou masivní zeď.

Škrtla další. A hned seděla pod tím nejkrásnějším vánočním
stromkem, byl ještě větší a ještě bohatěji nazdobený než ten, co letos
o Vánocích viděla skleněnými dveřmi u jednoho bohatého kupce. Na
zelených větvích hořelo tisíce svíček a ze stromku na ni shlížely
pestré obrázky, takové, jaké byly ve výlohách obchodů. Maličká vztáhla
ruce nahoru – a v tom sirka zhasla, vánoční svíčky stoupaly výš a
výš, teď viděla, že jsou to jasné hvězdy, jedna právě spadla a po nebi
za sebou zanechala dlouhou ohnivou čáru. „Někdo umírá!“ řeklo si
děvčátko, neboť její babička, jediný člověk, který k ní byl kdy
hodný, ale která již umřela, říkávala: „Když padá hvězda, odchází
nějaká duše k Bohu.“ Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku;
zazářila a v její záři se mu objevila babička. Nesmírně jasná,
zářící přívětivá a předobrá.

mala-prod-zap-nahled

„Babičko,“ zvolala maličká, „vezmi mě s sebou! Já vím, že až
zhasne sirka, budeš pryč, pryč jako ta roztopená kamna, jako ta krásná
husička a jako ten nádherný vánoční stromek.“ A honem rozškrtla
všechny zbylé sirky, co jí ve svazku ještě zbývaly, chtěla babičku
ještě zdržet. A sirky se rozzářily takovým světlem, že kolem ní bylo
jasněji než za bílého dne. Babička ještě nikdy nebyla tak hezká a tak
veliká. Zvedla si holčičku do náruče a obě spolu letěly v lesku a
radosti vysoko převysoko; tam nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost ani
strach – byly u Pánaboha! Ale v zákoutí u domu sedělo v mrazivém
jitru děvčátko s červenými tvářemi; s úsměvem na rtech a bylo mrtvé;
zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se rozbřesklo nad
mrtvolkou sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř
vyškrtán. „Chtěla se ohřát, „říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co
krásného viděla a v jakém jasu odešla s babičkou do radostí
Nového roku.

Zdroj: maanteiden.blog.cz