Litera

Offline na sociálních sítích

fb-offline

Před 14 dny jsem vypnul Facebook a ostatní sociální sítě (vyjma
Youtube, jehož sociální funkci prakticky nevyužívám). Nečekaně, bez
ohlášení. Pohnutkou mi byla Stezka odříkání, kterou máme v oddíle Poutníci a hlavně to,
proč ji plním – zjistit, „co se stane“. Jak moc je Facebook provázán
s mým působením a s vazby na mé okolí?

Během prvních dnů jsem ze zvyku do adresního řádku vypisoval webovou
adresu a mlátil se přes prsty. V mobilu jsem se odhlásil z Messengeru a
Instagramu. I tak jsem se kolikrát málem přihlásil. Postupem času ze mne
tyto návyky vymizely.

Rozdíl oproti letnímu táboru ve stejné časové dotaci je v tom, ve
kterém prostředí se zrovna pohybuji a zda oznámím svému okolí, že nebudu
dostupný skrze toto médium.

Kupodivu mám na Facebooku po přihlášení nyní nepřečtených 23 zpráv
a 93 upozornění. Kolik je jich skutečně důležitých pro mé okolí je
těžko soudit – informace si mí známí mohli zjistit odjinud. Faktem je,
že skrze mail/SMS mi přišly tyto zprávy po mém nereagování celkem
3. Plus jedna zprostředkovaná skrze prostředníka osobně.

Zjistil jsem zároveň, že zcela odolávat sociálním sítím není
možné. Mnoho webů má různé social plugins, takže některé příspěvky
na Facebook stránkách jsem nechtěně viděl, též i některé obrázky
z Instagramu kvůli těmto doplňkům. Stejně pak v článcích reagující
na aktuální události jsou embedované Twitter statusy. Zkrátka sociální
sítě skutečně jsou doplňkem informačních i zábavných médií, což se
bohužel často prolíná. Zároveň se pak nejde vyhnout lajkovacím
tlačítkům, buttonům pro odběry apod.

Ze sociálních sítí aktivně využívám jen Facebook a za oddíl
i Instagram.

V čem mi sociální sítě ovlivňují působení asi nejvíce? Uvědomil
jsem si, že to není pro mne primárně zdroj zábavy – podobný obsah jsem
sledoval na internetu bez ohledu na využívání sociálních sítí. Jde však
o zdroj informací sdružený do jednoho místa. V dobách, kdy jsem ještě
snad ani nevlastnil mobilní telefon, jsem měl jako homepage nastavený iDnes.
Dnes je pro mne obdoba iDnesu Facebook s tím, že se na něm sdružují
informace z vícero různých médií – což je jednodušší, než
projíždět jednotlivé portály. Bohužel nelze ovlivnit filtrování obsahu,
což je vcelku problém – ten ale částečně řeší mé zapojení do
tématických skupin.

Můj nejsilnější poznatek ze social-offline módu ve všedním životě
je, že Facebook vlastně nemohu hodnotit negativně ve chvíli, kdy jsem
zjistil, jakým způsobem ho využívám – při vědomí, že mnoho
konverzací a prohlížení hlavní zdi je určitý způsob relaxu, který
nepřekrývá primární důvod, proč Facebook mám.

Hon na piškoty

Sepsal jsem knihu Hon na piškoty.

Nebudu zde popisovat obsah ani komplikovanost rozklíčování „meziřádků“. Pouze popis od Městské knihovny v Praze, kde je možné si knihu vypůjčit:

Autobiografická próza mladého českého autora, který v ní
autentickým, neučesaným stylem vypráví o vztahu a společných
prožitcích s bratrem Matějem v dobách dětství a především
dospívání. (mlp.cz)

Ledový muž

Sám sebe uvěznil jsem do tlusté vrstvy z ledu, stavěl barikády a
vysílal obranné kavalérie. Couval od přístavu a cesty k Římu
obcházel.

Vystříhat se poznání vnitřku urny bylo cílem mým. A já při každém
pomyšlení na rozžhavenou tvář zaháněl koně své do stáje. Aby se opět
nesplašili a nehnali prérií až ke kaňonu s mrtvou vodou, po které
zůstává pachuť v ústech.

Zežloutlo a spadalo listí. A tehdy dostal jsem zásah z té
nejpřesnější mušky s dvěma mířícími sklíčky.

Má snaha o vzdor jepičí život měla. Však vidina urny zajistila
obranné valy a vykopala příkopy. Však čím dele tkvěla myšlenka, tím
větší byl cítit neklid mých koní.

Zamrzly všecky všady vody. A tehdy mé koně pocítili zvláštní klid.
S jistotou otevřel jsem stáj a osedlal toho nejkrásnějšího, který mne
odvezl až ke břehu jezera.

Se stejnou nestrnulou a spanilou jízdou osedlána byla klisna podzimní
střelkyně. Hle, sklouzla se střelkyně z koně a dlouhým ostřím klouzala
po mé šíji.

Byl bych se ohnal, byl bych utekl. Vsak od ní neběhal mi mráz po zádech.
Naopak ledová krusta kolem mne počala se rozpouštět. Nechal jsem led tát.
A když roztál zcela, mohl jsem dýchat. Mohl jsem cítit. A cítím. Tu
vůni jarních květin a rozkvetlých třešní.

Fejeton: Kterak svět spasit

91–1

Vracel jsem se nedávno z Náměstí Míru domů na Zahradní Město. Mám
raději metro, než tramvaj, a tak jsem si koupil výborný párek v rohlíku
s feferonovým kečupem a sestupoval po schodech do vestibulu
podzemní dráhy.

Před prosklenými dveřmi, za kterými se ocitají pohyblivé schody, mne
oslovily tři nádherné slečny. Sundal jsem, usmívajíc se, sluchátka
s nadějí, že se vyplní mé pubertální sny. Záhy se dostavilo
rozčarování.

„Dobrý den,“ začala jedna ze slečen. Dosti mne zarazila.
V obchodních řetězcích mám problém koupit si chlazené pivo ze sedmého
regálu, protože jsem ztratil svůj občanský průkaz a na svůj věk mám
příliš mladičkou tvář. Zde mi slečna vykala. „Nechcete si koupit
srdíčko na podporu nemocným dětem? Víte, že je dnes srdíčkový den?!“
pokračovala slečna. Srdíčko jsem si koupit nechtěl. Ostatně to slečna
zmínila v prvním slově nabídky.

Po pár dalších větách jsem zhodnotil, že pár korun je pro mne
maličkost. Vymlouvat se na nedostatek financí s párkem v rohlíku a
chytrým telefonem v ruce bylo poněkud hloupé. Vhodil jsem slečnám do
kasičky drobné, srdíčko jsem si nevzal.

Na Strašnické mne čekal pán s nabídkou, která se během chvíle
změnila v prosbu o zakoupení Nového prostoru. Osobu bez patřičného
sociálního zabezpečení nešlo odmítnout. Koupil jsem výtisky hned dva.
Jeden pro sebe, druhý jsem zanechal pro náhodného čtenáře na lavičce.
Nevím, co bych dělal se dvěma totožnými časopisy.

Doma jsem se podíval na internet. Zaujala mne reklama, kde bylo možné
zaplatit vykopání studny v Africe. Celý černý kontinent jsem nespasil, na
to jsem malé zvíře, ale tři studny tam již díky mně určitě již kopou.
Nějaký černoušek se bude ráchat v kaluži vedle rumpálu spolu se stádem
dvaceti veselých koz a oslíkem s povozem, který jsem též zakoupil spolu
s dvěma záchody za směšných 600 korun za kus.

Musím říct, že se mi dobrodiní věru zalíbilo. Další den jsem šel
darovat litr krve. Ihned poté jsem přejel do jiné instituce poskytnout svou
plasmu bez nároku na honorář. Samozřejmě z druhé ruky, aby to bylo
vyvážené. Nebudu se přeci stále naklánět na jednu stranu. Cestou zpět
jsem si koupil patnáct stužek zaručující vymýcení AIDS, a dokonce jsem se
začal podílet na boji proti rakovině. Odkoupil jsem od mladé paní 60 kusů
přívěšků kytiček a dostal pozvání na kafíčko. Odmítl jsem s tím,
že musím ještě pomoci s venčením psů v útulku.

Během roku jsem zachraňoval svět ještě investováním do tříkrálové
sbírky, pomoci výcviků slepeckých psů, do sbírky na léčbu onkologických
onemocnění dětí, do veřejné sbírky na vznik čajovny pro setkávání
seniorů, do Bílé pastelky, Světlušky, sbírek na opravu architektonicky
cenných budov, do projektu rekonstrukce lunaparku z 19. století, do
potravinové sbírky, do charity pro uprchlíky. Nemalou částku jsem věnoval
Adře, Člověku v tísni, Červenému kříži, autonomnímu sociálnímu
centru Klinika i sbírce na dostavbu Jedličkova ústavu. Podílel jsem se na
léčbě leukémie koupí přívěšků na klíče. Zapojil jsem se do hnutí na
podporu integrace menšin do společnosti i do asociace zajišťující
pospolitost Romů.

Se zájmem jsem se zapojil do nesčetného množství neziskových
organizací, kde jsem střídavě vypomáhal ve dne i v noci. Musel jsem
opustit své zaměstnání, abych všechno stíhal a byl naplněn pocitem
nápomoci. Samozřejmě jsem nepobíral honoráře. A když už to nešlo
jinak, věnoval jsem je nazpět oné organizaci jakožto dar. Na Úřad práce
jsem se nehlásil. Je lepší, když peníze půjdou lidem, kteří sociální
dávky skutečně potřebují.

Vhledem ke skutečnosti, že jsem veškeré finance věnoval na dobročinné
účely, obrátil jsem se na hodné lidi, kteří mají zájem na tom pomáhat
ostatním, jako já. Slečna z Japonské půjčky mi do 10 minut poskytla
patnáct tisíc korun! Zbytek jsem si půjčil od kamarádů, kteří mají
finanční rezervy vysoké, a proto nebudou peníze postrádat. Zbytek
dořešily banky. Všichni byli velice nadšeni pro to, co dělám, a domluvili
jsme se, že vracení peněz nějaký čas počká.

Je krásné pomáhat, jak jen to jde. Albert Einstein pravil: „Pouze
život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.“ A já mu dávám za
pravdu.

Návrat

Centrifuga v metru
při zavřených víčkách
KOLENO KLEPE SE
spolu se stehnem
a lýtko s chodidlem
a nárty
tomu dopomáhají

Strašnická
příští stanice Skalka
a schody
jako do nebe
bedna od whiskey
není tu
a já hledím
a čekám
na signál

Lavička na zastávce
tak modrá
tak temná

Panel s nápisy
jasný, že nejde číst
splývá s okolními světly
konečná stanice

Můj hrad
můj dům
zacinkám klíči
a spát
budu-li