Litera

Fejeton: Kterak svět spasit

91–1

Vracel jsem se nedávno z Náměstí Míru domů na Zahradní Město. Mám
raději metro, než tramvaj, a tak jsem si koupil výborný párek v rohlíku
s feferonovým kečupem a sestupoval po schodech do vestibulu
podzemní dráhy.

Před prosklenými dveřmi, za kterými se ocitají pohyblivé schody, mne
oslovily tři nádherné slečny. Sundal jsem, usmívajíc se, sluchátka
s nadějí, že se vyplní mé pubertální sny. Záhy se dostavilo
rozčarování.

„Dobrý den,“ začala jedna ze slečen. Dosti mne zarazila.
V obchodních řetězcích mám problém koupit si chlazené pivo ze sedmého
regálu, protože jsem ztratil svůj občanský průkaz a na svůj věk mám
příliš mladičkou tvář. Zde mi slečna vykala. „Nechcete si koupit
srdíčko na podporu nemocným dětem? Víte, že je dnes srdíčkový den?!“
pokračovala slečna. Srdíčko jsem si koupit nechtěl. Ostatně to slečna
zmínila v prvním slově nabídky.

Po pár dalších větách jsem zhodnotil, že pár korun je pro mne
maličkost. Vymlouvat se na nedostatek financí s párkem v rohlíku a
chytrým telefonem v ruce bylo poněkud hloupé. Vhodil jsem slečnám do
kasičky drobné, srdíčko jsem si nevzal.

Na Strašnické mne čekal pán s nabídkou, která se během chvíle
změnila v prosbu o zakoupení Nového prostoru. Osobu bez patřičného
sociálního zabezpečení nešlo odmítnout. Koupil jsem výtisky hned dva.
Jeden pro sebe, druhý jsem zanechal pro náhodného čtenáře na lavičce.
Nevím, co bych dělal se dvěma totožnými časopisy.

Doma jsem se podíval na internet. Zaujala mne reklama, kde bylo možné
zaplatit vykopání studny v Africe. Celý černý kontinent jsem nespasil, na
to jsem malé zvíře, ale tři studny tam již díky mně určitě již kopou.
Nějaký černoušek se bude ráchat v kaluži vedle rumpálu spolu se stádem
dvaceti veselých koz a oslíkem s povozem, který jsem též zakoupil spolu
s dvěma záchody za směšných 600 korun za kus.

Musím říct, že se mi dobrodiní věru zalíbilo. Další den jsem šel
darovat litr krve. Ihned poté jsem přejel do jiné instituce poskytnout svou
plasmu bez nároku na honorář. Samozřejmě z druhé ruky, aby to bylo
vyvážené. Nebudu se přeci stále naklánět na jednu stranu. Cestou zpět
jsem si koupil patnáct stužek zaručující vymýcení AIDS, a dokonce jsem se
začal podílet na boji proti rakovině. Odkoupil jsem od mladé paní 60 kusů
přívěšků kytiček a dostal pozvání na kafíčko. Odmítl jsem s tím,
že musím ještě pomoci s venčením psů v útulku.

Během roku jsem zachraňoval svět ještě investováním do tříkrálové
sbírky, pomoci výcviků slepeckých psů, do sbírky na léčbu onkologických
onemocnění dětí, do veřejné sbírky na vznik čajovny pro setkávání
seniorů, do Bílé pastelky, Světlušky, sbírek na opravu architektonicky
cenných budov, do projektu rekonstrukce lunaparku z 19. století, do
potravinové sbírky, do charity pro uprchlíky. Nemalou částku jsem věnoval
Adře, Člověku v tísni, Červenému kříži, autonomnímu sociálnímu
centru Klinika i sbírce na dostavbu Jedličkova ústavu. Podílel jsem se na
léčbě leukémie koupí přívěšků na klíče. Zapojil jsem se do hnutí na
podporu integrace menšin do společnosti i do asociace zajišťující
pospolitost Romů.

Se zájmem jsem se zapojil do nesčetného množství neziskových
organizací, kde jsem střídavě vypomáhal ve dne i v noci. Musel jsem
opustit své zaměstnání, abych všechno stíhal a byl naplněn pocitem
nápomoci. Samozřejmě jsem nepobíral honoráře. A když už to nešlo
jinak, věnoval jsem je nazpět oné organizaci jakožto dar. Na Úřad práce
jsem se nehlásil. Je lepší, když peníze půjdou lidem, kteří sociální
dávky skutečně potřebují.

Vhledem ke skutečnosti, že jsem veškeré finance věnoval na dobročinné
účely, obrátil jsem se na hodné lidi, kteří mají zájem na tom pomáhat
ostatním, jako já. Slečna z Japonské půjčky mi do 10 minut poskytla
patnáct tisíc korun! Zbytek jsem si půjčil od kamarádů, kteří mají
finanční rezervy vysoké, a proto nebudou peníze postrádat. Zbytek
dořešily banky. Všichni byli velice nadšeni pro to, co dělám, a domluvili
jsme se, že vracení peněz nějaký čas počká.

Je krásné pomáhat, jak jen to jde. Albert Einstein pravil: „Pouze
život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.“ A já mu dávám za
pravdu.

Návrat

Centrifuga v metru
při zavřených víčkách
KOLENO KLEPE SE
spolu se stehnem
a lýtko s chodidlem
a nárty
tomu dopomáhají

Strašnická
příští stanice Skalka
a schody
jako do nebe
bedna od whiskey
není tu
a já hledím
a čekám
na signál

Lavička na zastávce
tak modrá
tak temná

Panel s nápisy
jasný, že nejde číst
splývá s okolními světly
konečná stanice

Můj hrad
můj dům
zacinkám klíči
a spát
budu-li

2+2=tolik, čemu věříme my sami

1984-john-hurt-nahled Několik let poté, co jsem si
přečetl antiutopický román 1984 od G. Orwella, jsem měl odvahu podívat se
na stejnojmenný film, který byl natočen snad symbolicky právě v onen rok
1984 ve Velké Británii režisérem M. Radfordem. Bál jsem se, že film
i přes své vysoké hodnocení nebude vystihovat atmosféru celé knihy a
zkazí mi výsledný dojem, kterým na mne kniha působila.

Snímek 1984 mne přikoval k židli. Snad věrněji, než v mých
představách, bylo vykreslené celé město. Omšelé, šedé, oblečení
obyčejné dělnické třídy, vše takové, že byla patrná neschopnost INGSOC
udržet cokoli v tomu, co dnes považujeme za standard.

Myšlenka, která mne po celou dobu, se však liší od toho, co jsem si
vlastně vzal z knihy. Pomíjím nyní zřetelnou červenou linku v podobě
totalitního režimu. Pochopitelně ústřední motiv má své místo a
zamýšlím se nad ním nadále. Co mne však – a jistě i vzhledem
k pedagogickému řemeslu, které mne zajímá – zasáhlo nejvíce, je
myšlenka, že „svoboda je v tom, když můžeme věřit, že 2+2=4“.

Nezávisle na tom, zda 2+2 skutečně dává dohromady 4, spatřuji
důležitost právě v tom, že se mohu svobodně rozhodnout a zároveň
o svém úsudku pochybovat. Je vcelku jedno, zda je realita taková, že
výsledek je roven třem, pěti anebo skutečně čtyřem. Chtěla-li by to
historie, vnímali bychom čísla a jejich význam dost možná diametrálně
odlišně.

Důležitost spatřuji v individualismu, který nám zaručuje mít svou
vlastní filosofii, jejímž základem je právě ona pochybovačnost. Možnost
vytvářet si ve svém světě vlastní paradigmata anebo přijímat ty,
o kterých se domníváme či věříme, že jsou platná.

Ač dnešní nastavení systému vnímám tak, že se zde tvoří policejní
stát pod dohledem Velkého Bratra – a je jedno, jestli je to zrovna Gustav
Husák, Andrej Babiš, Miloš Zeman, Vladimír Putin anebo kdokoli další -,
pozoruji z druhé strany, a to zejména ve školní a mimoškolní výchově,
snahu o individualizovaný přístup. A to ne k tomu, aby byla společnost do
lidí schopna individuálním přístupem vtlouci svá dogmata, leč
k vytvoření samostatně a kriticky smýšlejícího člověka.

Je naivní tvrdit, že se tomu daří. Velká část naší populace je a
bude taková, že bude věřit svým vůdcům. Ostatně historicky je to tak
nastavené a je dobře, že je méně vůdců, než řadových lidí. Vůdci by
se pravděpodobně utloukli a konsensus by nebyl v takovém měřítku možný.
Však důležité je, že je na výběr. Že je možné ostatním ukazovat
druhou stranu mince ve svých názorech, postojích, domněnkách. Protože jen
tak je možné realizovat změny, které si společnost jako celek přeje.

A aby si je společnost přála, je nezřídka nutné právě onu opačnou
realitu vynášet napovrch a nepropadat deziluzi, že jeden hlas je výkřik do
prázdna. I ten jeden výkřik může strhnout davy. Konec konců za
povšimnutí stojí, jak rychle se šíří drby. A není právě ona opačná
realita svým způsobem obdobná, jako drb? Záleží pak na tom, zda je
ignorován, anebo se s ním pracuje a je šířen. Naštěstí právě onen
individualismus má potenciál k tomu, aby potřel onu ignoraci, „ve které
je síla“ a tím pádem i falešnou svobodu, kterou „zaručuje
otroctví“.

Cesta Praha – Liberec

R: Jsou tu dnes a protínají lidský životy,
jsou tu furt, jsou to naše myšlenky.

Přijdou a odejdou, stane se to hned,
stane se to najednou.

______________________________

Majolka, odpaďák, kráva
a smyčec

prober se, lednice, tráva
a přístřešek

hranolky, kalhotky a
zákaz kouření

nemyl se, poblil se,
všichni jste kumpáni

přišel a odešel, nikdo
nic neslyšel

stromy a Černý Most, pak usnul
ten sysel

sluchátka, mikrofon, jídlo je
na příděl

kalhoty, šoustání, tohle jsem
neviděl

R:

baráky, dálnice, pračky
i tampóny

suchej hlen, plakát, list, všichni jste
vítáni

Citröen, Mazda šest, kanálek
na chcaní

příbytek, dobytek, igelit,
chlastání

domeček, pánbíček, Berlín
od koleček

horečka, výbuchy, pásy
a ložnice

skrytej vůz, dvě čáry, šidič
a police.

kafíčko, Hindenburg, kalač
a též krámek

najez se, až přijdeš, otevřu
svůj stánek

R:

řeka a močůvka, tři věže,
pohrobek

podzim a hranice, měď, smírko
Medorek

estébák, cancák a nula cest
do Prahy

šílenost, mrtvá choť, mašinky
pro dráhy

velikej, opušťák, síťka
a rybáři

kvedlačka, teploměr, třistašest,
vinaři

stopka a palouček, snídaně
k večeři

stojánek, pružina, komín, pět,
gambleři

R:

Braniboři, nestoři, stožár
na závěsy

Bukowski, Náměšť, chuj a deštný
pralesy

kaple a Francovka, francouzák
od piva

lodník, šrot, kempeři, nachcal jsem
do Žida

spálenej, zmoženej, řidič
i nástraha

políčko, sněžení, cukot
i výstraha

tisíc, dva, brambory, vidlák, stať
poselství

Stránčice, Himaláj, Zetor, kur,
pozérství

R:

legíny, pomlázka, AV-IN,
odečet

roštěnky, bankovník, plynovod,
proležet

marast, křest, Google a automat,
pantáta

valcha, sviň, tůdle a zajásat,
Granáta

čulibrk, klíčenka, daně, krk,
Pálava

mušketýr, silikon, máma, sněť,
dálava

pařízek, okénko, reflexe
a jdu domu

kolínko, lampička, panďulák, čikuli
marodu

R:

tranďák a klouzačka, kvádr
či bouračka

kverulant, šilhání, tvůj salám,
šouračka

malej a volezlej, dostavník,
páření

přechody a blesky, volcanic,
dráteník

praporčík, gouda a nasedl
pokoutník

valéra, bolševik, přísná, huť,
milovník

modrá a smrtihlav, čůrá pes
v záchodě

kavalír, segedín, Ema má
v parádě

R:

dva saky, šest loků, jeden sníh,
nezajímá

pánové, sousedi, Papoilka,
zafárá

antika, čokoška, nářadí,
pergola

komerce, Budvárek, sál, zabij
Mongola

lyže, prach, gondola, hnízdečko,
rukola

fundreiser, petrolej, číselník
na kola

kokoška pastuší tobolka,
odradek

tak už to přežij dnes, mám velký
přístavek

R:
R:

R: