Litera

Henri Michaux: Mírumilovný člověk

Plume vleže roztáhl ruce a s překvapením zjistil, že
nenachází zeď. „Ach,“ pomyslel, „patrně ji snědli mravenci.“
A usnul nanovo. Načež s ním zatřásla žena. „Jen se podívej,“
řekla. „Povaleči! Zatímco si tu spíš, ukradli nám dům!“ A opravdu,
ze všech stran je obklopovalo nebe bez mráčku. „Hm, už se stalo,“
pomyslel si. Načež ho probudil hluk. Plnou parou se na ně řítil vlak.
„Vypadá pěkně nedočkavě,“ pomyslel si. „Určitě dorazí před
námi.“ A usnul nanovo.

Načež ho probudil chlad. Byl zmáčený krví až na kůži. Manželka
byla na cucky: poblíž se válely jednotlivé kusy. „Krev s sebou
přináší spoustu nepříjemností,“ pomyslel. „Jako by nemohl jet
jinudy… Inu, stalo se…“ A usnul nanovo.

„Poslyšte,“ pravil soudce, „můžete nám vysvětlit, jak se vaše
žena mohla poranit natolik, že byla nalezena v osmi kusech, zatímco vy,
který jste byl vedle, jste jí v tom nedokázal zabránit, ba dokonce jste si
ničeho nevšiml? To je tedy záhada. A celý případ se točí
kolem ní.“

„V tom mu opravdu nemohu pomoci,“ pomyslel Plume a usnul nanovo.

„Poprava se bude konat zítra. Obžalovaný, chcete něco dodat?“
„Promiňte,“ řekl, „nesledoval jsem to celé.“ A usnul nanovo.

Dílo je ze sbírky Jistý Plume (1899–1984).

Nastartováno

Vše je tak jiné, přec tak stejné. Nezměnilo se nic,
vše je jiné. Slunce spí. Odkud se vzalo to jasné světlo? Není vidět, je
cítit. To teplo rozehřívající promrzlé tělo do morku kostí je něco
neuvěřitelného. Co jsou proti tomu kamna? Ty jen zahřejí. Zahřejí, ale
nerozehřejí. Obrovská pumpa na levé straně žene ozubená kola kupředu. Ta
rezivějící kola, jež se znovu dala do pohybu a po rzi zbyly jen nepatrné
špetky. Není důvod, je příčina. Uvěřil jsem. Já věřím.

Vnitřní vjemy temné zimy

Běžím, pod nohama černý šafrán šustí,
kdo mě asi z pout mých myšlenek pustí.
Horká krev valí se zpod víček,
já dotýkám se teď svých líček.
Spánek žhne jak plamen v noci,
tlukot srdce v hifi věži.

Nic necítím a jsem sám zotročen,
můj hamižný pocit jest zúročen.
Kamennou slzu střídá ta pravá,
jak když na prsou chovám hada.
Znak výbušnosti, zlosti, bázně,
chci žít zas jako jindy krásně.

Je čas konat činy právě teď,
bojím se, že pohltí mě šeď.
Vře to ve mne, vztek kolem srší,
déšť plný kapek citů prší.
Úctu, mravy, zábrany ztrácím,
drtí je pocity, blázním.

Lehce zvlhlá melancholie,
hrůza, děs, jen pustá prérie.
Co víc teď čekat, co víc jen chtít?
snad jen kousek z tebe tu mít.
Na duši hluboký vryp zeje,
černý stín nad ní ódy pěje.

Horečka, stavy tísně kvílí,
mé sny, já,všechno kolem šílí.
Smutek, žal, bezmocnost shledávám,
kouzelná věc končí, zklamávám.

Šťastný a veselý, sráči zlodějský!

Veselý Vánoce! Právě mi ukradli kolo…

Jel jsem v úterý koupit poslední vánoční dárky a jelikož je můj
nejoblíbenější dopravní prostředek kolo, vyjel jsem na něm. Nepršelo a
mráz mi nijak nevadil. Fajn, akorát cestou zpátky domů jsem použil mhd. Ale
do autobusu přece s kolem nesmím.Jak jsem to tedy udělal? Jak asi, kolo mi
prostě zmizelo. Nějakej zasranej hajzl ho stopil!!!

Nejdříve jsem měl sraz s Bárou, až pak jsem chtěl vyjet pro dárky do
Edenu. Haha, hehe, hihi, hoho,…

Rudý opar

Občas je možné shlédnout podivné, avšak běžné jevy.
Někdo se pousměje, někdo projde dál bez povšimnutí. Jiný se zakaboní,
další ucukne pohledem. Někdo se na ten jev dívá dlouze a se zájmem, jiný
krátce a s lítostí, další u něj zavzpomíná na ten svůj, dávno časem
zakrytý. Někteří závidí, jiní pohrdají. Další nechápou, jiní
prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev
opravdu je.

Jeden takový jev se udál někdy na jaře. Byl to jev krásný, tak, jako
jsou ostatně krásné jiné jevy tomu podobné. Bohužel jev skončil, jak to
občas – až je to k pláči – bývá. Každý, kdo takový jev viděl a
prožil jistě rozuměl.

V jednom útulném podkrovním pokoji, vybaveným spoře, avšak vkusně se
u stropu vznášel rudý opar. Byl hustý tak, že se dal rukou rozvířit,
skoro ho až uchopit do dlaně a hýčkat ho. Každý, kdo opar viděl, toužil
alespoň na chviličku stáhnout alespoň ždibec z něj k sobě, nebo spíš
do sebe a umačkat ho. Umačkat ho touhou, citem, žalem.

Nikdo však v pokoji nebyl. Opar si poletoval sem a tam. Líně se
převaloval po stropě, snášel se a znovu vzlétal. Chvílemi se vtáhl jakoby
sám do sebe tak, že byl maličký jako špendlíková hlavička. Hned nato se
znovu rozvinul a rozprostřel se po celém pokoji. Dostal se do každé skuliny,
vyplnil jedinou myší díru, která zde byla, jezdil po radiátoru jako na
horské dráze, narážel do skříní.

Jeho elánem, chutí do života a energií byl stále větší a větší.
Čím byl větší, tím sílila jeho barva. Nyní to již nebyl jen rudý opar.
Byla to krvavá barva. Byla to krvavá rudost, zahalená závojem prosté rudé.
Za sebou nechával nahou tmavě růžovou kouřovou stopu.

Nabyl takových rozměrů, že se do pokoje nevešel. Alespoň ne v takové
podobě, jako doteď. Zhušťoval se. Skrze opar nebylo možné pohledět na
cokoli za ním. Pomalu se srážel. Jeho výbušnost a láskyplná agresivita se
drala ven.

opar-1-nahled

Bylo to tak zvláštně podivné. Opar se srazil do tisíce maličkých
kapiček, které vytvářely krvavě rudou průtrž mračen. Z kapiček se
staly kapky a ty kapky začaly padat k zemi. Jejich bušení o dřevěnou
podlahu bylo slyšet na míle daleko. Celý dům se otřásl v základech.

Po průtrži krvavých mračen bylo prapodivné ticho. Na zemi byla lehce
narůžovělá voda, která protékala pod dveřmi pokoje. Dostala se do
ložnice, kde na ni střešním oknem svítilo slunce. Vyprahlé stěny pálily
a jakmile se jich tekutina dotkla, kousek se z ní vypařil. Slunce a stěny
z růžové tahaly vláhu a roznášely ji. Kousek zpátky do pokoje, kousek do
ložnice, kousek do kuchyně, zbytek oknem do celého světa.

Netrvalo dlouho a nezbylo z růžové zhola nic. Ticho po pěšině. Nezbylo
nic až na jedinou kapičku, která jakoby stále žila. Byla to kapička,
která zůstává stále věrna a opouští duši až po její smrti. Kapička,
která bolí, trápí a zároveň hřeje. Kapička, díky které vzpomínáme a
nezapomínáme. Díky které pláčeme i dlouho přemýšlíme. Díky které se
zasníme. Kapička, která v nás zůstává…

…někdo se díky kapičce pousměje, někdo díky kapičce jen projde dál
bez povšimnutí. Jiný se díky kapičce zakaboní, další díky kapičce
ucukne pohledem. Někdo se na ten jev díky kapičce dívá dlouze a se zájmem,
jiný díky kapičce krátce a s lítostí, další u něj díky kapičce
zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří díky kapičce
závidí, jiní díky kapičce pohrdají. Další, co kapičku v sobě nemají,
nechápou, jiní díky kapičce jev prožívají tak, jakoby patřil jim. No a
pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je.

Zamyslete se sami nad sebou. Viděli jste někdy podobný jev? Nebo ho
dokonce cítili? Prožili jste ho? Máte v sobě kapičku?