Litera

Je to jen hádka

je to jen hádka
nejde o nic víc
taková krátká
mít tak dveře klíč

Sršící blesky
i hromy bijí
tak hrubě česky
jen tebe viní

když to jemný
hašteření
ptáče z jara
smích v pláč změní

řeč pak stojí
působení
zlé nitě světa
je dál jen horší

co na tom má
zastoupení
jen hádat můžem‘
neřvi křičím

vztek se vítá
sám samotný
kudla s nožem
dost už kvičíš

jako ticho
po pěšině
vláha po bouři
a rudá bledne

zmizelo to
celkem rychle
však v tobě kdesi
pocit zůstane

zmizelo to
celkem rychle
však ve mě kdesi
pocit zůstane

Královská přímo z trůnu

Tady vždycky trůní,
všichni velikáni,
Jeden tady, druhý vedle,
po ránu jde to hnedle.

Odpoledne svíčková,
z nich pak líně vylézá.
Pak však přijde sváča,
přesnídávka, tláča.

To jsou bomby, to je smršť,
jeden říká: „Papír mršť!“
Druhý také potřebuje,
nohavice natahuje.

Hází papír přes dveře,
vlajíce mu kadeře.
Večer vedou debaty,
úvahy, drb a ty.

No a já jsem právě skončil. Loučím se a jdu si umýt ruce…

Byla tak skutečná…

Myslel jsem na ni. Doufal jsem, že přijde,
i když to bylo naivní. Odbíjela druhá ranní. Uložil jsem si všechny
dokumenty, rozeslal poslední emaily a odhlásil se z administrace svého webu.
Opustil jsem Facebook, kde stále svítilo několik zelených puntíků, které
snad nikdy nespí. Sklopil jsem víko svého notebooku, vypojil nabíječku ze
zásuvky a ulehl jsem na polštář. Najednou jsem si všiml, že sedí u mých
nohou. Seděla na té posteli kdovíjakou dobu. Beze slova. Byl jsem tak zabrán
do svých myšlenek na ni, že jsem si nevšiml jak přišla. Pozvedl jsem hlavu
a opřel se o lokty. Usmála se na mne. Chvíli jsme si povídali. Tedy, mluvil
jsem jen já. Ona naslouchala. Když jsem řekl pár vět, zastavil jsem se.
Seděl jsem ve chvilku vedle ní v pololehu. Neviděl jsem ty fascinující
nádherné hnědé oči, jen obrys tváře. Naklonil jsem se a chtěl ji
obejmout. Pomalu jsem natáhl ruce směrem kupředu. Objal jsem však jen sebe
samotného… Nebyla tam. V tu chvíli jsem se probral z bludu. Rozmlouval
jsem jen s vlastní představou. Nebyl to sen, nebyla to skutečnost. Smutně a
s neznatelným úsměvem jsem se položil a usnul.

Henri Michaux: Mírumilovný člověk

Plume vleže roztáhl ruce a s překvapením zjistil, že
nenachází zeď. „Ach,“ pomyslel, „patrně ji snědli mravenci.“
A usnul nanovo. Načež s ním zatřásla žena. „Jen se podívej,“
řekla. „Povaleči! Zatímco si tu spíš, ukradli nám dům!“ A opravdu,
ze všech stran je obklopovalo nebe bez mráčku. „Hm, už se stalo,“
pomyslel si. Načež ho probudil hluk. Plnou parou se na ně řítil vlak.
„Vypadá pěkně nedočkavě,“ pomyslel si. „Určitě dorazí před
námi.“ A usnul nanovo.

Načež ho probudil chlad. Byl zmáčený krví až na kůži. Manželka
byla na cucky: poblíž se válely jednotlivé kusy. „Krev s sebou
přináší spoustu nepříjemností,“ pomyslel. „Jako by nemohl jet
jinudy… Inu, stalo se…“ A usnul nanovo.

„Poslyšte,“ pravil soudce, „můžete nám vysvětlit, jak se vaše
žena mohla poranit natolik, že byla nalezena v osmi kusech, zatímco vy,
který jste byl vedle, jste jí v tom nedokázal zabránit, ba dokonce jste si
ničeho nevšiml? To je tedy záhada. A celý případ se točí
kolem ní.“

„V tom mu opravdu nemohu pomoci,“ pomyslel Plume a usnul nanovo.

„Poprava se bude konat zítra. Obžalovaný, chcete něco dodat?“
„Promiňte,“ řekl, „nesledoval jsem to celé.“ A usnul nanovo.

Dílo je ze sbírky Jistý Plume (1899–1984).

Nastartováno

Vše je tak jiné, přec tak stejné. Nezměnilo se nic,
vše je jiné. Slunce spí. Odkud se vzalo to jasné světlo? Není vidět, je
cítit. To teplo rozehřívající promrzlé tělo do morku kostí je něco
neuvěřitelného. Co jsou proti tomu kamna? Ty jen zahřejí. Zahřejí, ale
nerozehřejí. Obrovská pumpa na levé straně žene ozubená kola kupředu. Ta
rezivějící kola, jež se znovu dala do pohybu a po rzi zbyly jen nepatrné
špetky. Není důvod, je příčina. Uvěřil jsem. Já věřím.