Úvahy

Offline na sociálních sítích

fb-offline

Před 14 dny jsem vypnul Facebook a ostatní sociální sítě (vyjma
Youtube, jehož sociální funkci prakticky nevyužívám). Nečekaně, bez
ohlášení. Pohnutkou mi byla Stezka odříkání, kterou máme v oddíle Poutníci a hlavně to,
proč ji plním – zjistit, „co se stane“. Jak moc je Facebook provázán
s mým působením a s vazby na mé okolí?

Během prvních dnů jsem ze zvyku do adresního řádku vypisoval webovou
adresu a mlátil se přes prsty. V mobilu jsem se odhlásil z Messengeru a
Instagramu. I tak jsem se kolikrát málem přihlásil. Postupem času ze mne
tyto návyky vymizely.

Rozdíl oproti letnímu táboru ve stejné časové dotaci je v tom, ve
kterém prostředí se zrovna pohybuji a zda oznámím svému okolí, že nebudu
dostupný skrze toto médium.

Kupodivu mám na Facebooku po přihlášení nyní nepřečtených 23 zpráv
a 93 upozornění. Kolik je jich skutečně důležitých pro mé okolí je
těžko soudit – informace si mí známí mohli zjistit odjinud. Faktem je,
že skrze mail/SMS mi přišly tyto zprávy po mém nereagování celkem
3. Plus jedna zprostředkovaná skrze prostředníka osobně.

Zjistil jsem zároveň, že zcela odolávat sociálním sítím není
možné. Mnoho webů má různé social plugins, takže některé příspěvky
na Facebook stránkách jsem nechtěně viděl, též i některé obrázky
z Instagramu kvůli těmto doplňkům. Stejně pak v článcích reagující
na aktuální události jsou embedované Twitter statusy. Zkrátka sociální
sítě skutečně jsou doplňkem informačních i zábavných médií, což se
bohužel často prolíná. Zároveň se pak nejde vyhnout lajkovacím
tlačítkům, buttonům pro odběry apod.

Ze sociálních sítí aktivně využívám jen Facebook a za oddíl
i Instagram.

V čem mi sociální sítě ovlivňují působení asi nejvíce? Uvědomil
jsem si, že to není pro mne primárně zdroj zábavy – podobný obsah jsem
sledoval na internetu bez ohledu na využívání sociálních sítí. Jde však
o zdroj informací sdružený do jednoho místa. V dobách, kdy jsem ještě
snad ani nevlastnil mobilní telefon, jsem měl jako homepage nastavený iDnes.
Dnes je pro mne obdoba iDnesu Facebook s tím, že se na něm sdružují
informace z vícero různých médií – což je jednodušší, než
projíždět jednotlivé portály. Bohužel nelze ovlivnit filtrování obsahu,
což je vcelku problém – ten ale částečně řeší mé zapojení do
tématických skupin.

Můj nejsilnější poznatek ze social-offline módu ve všedním životě
je, že Facebook vlastně nemohu hodnotit negativně ve chvíli, kdy jsem
zjistil, jakým způsobem ho využívám – při vědomí, že mnoho
konverzací a prohlížení hlavní zdi je určitý způsob relaxu, který
nepřekrývá primární důvod, proč Facebook mám.

2+2=tolik, čemu věříme my sami

1984-john-hurt-nahled Několik let poté, co jsem si
přečetl antiutopický román 1984 od G. Orwella, jsem měl odvahu podívat se
na stejnojmenný film, který byl natočen snad symbolicky právě v onen rok
1984 ve Velké Británii režisérem M. Radfordem. Bál jsem se, že film
i přes své vysoké hodnocení nebude vystihovat atmosféru celé knihy a
zkazí mi výsledný dojem, kterým na mne kniha působila.

Snímek 1984 mne přikoval k židli. Snad věrněji, než v mých
představách, bylo vykreslené celé město. Omšelé, šedé, oblečení
obyčejné dělnické třídy, vše takové, že byla patrná neschopnost INGSOC
udržet cokoli v tomu, co dnes považujeme za standard.

Myšlenka, která mne po celou dobu, se však liší od toho, co jsem si
vlastně vzal z knihy. Pomíjím nyní zřetelnou červenou linku v podobě
totalitního režimu. Pochopitelně ústřední motiv má své místo a
zamýšlím se nad ním nadále. Co mne však – a jistě i vzhledem
k pedagogickému řemeslu, které mne zajímá – zasáhlo nejvíce, je
myšlenka, že „svoboda je v tom, když můžeme věřit, že 2+2=4“.

Nezávisle na tom, zda 2+2 skutečně dává dohromady 4, spatřuji
důležitost právě v tom, že se mohu svobodně rozhodnout a zároveň
o svém úsudku pochybovat. Je vcelku jedno, zda je realita taková, že
výsledek je roven třem, pěti anebo skutečně čtyřem. Chtěla-li by to
historie, vnímali bychom čísla a jejich význam dost možná diametrálně
odlišně.

Důležitost spatřuji v individualismu, který nám zaručuje mít svou
vlastní filosofii, jejímž základem je právě ona pochybovačnost. Možnost
vytvářet si ve svém světě vlastní paradigmata anebo přijímat ty,
o kterých se domníváme či věříme, že jsou platná.

Ač dnešní nastavení systému vnímám tak, že se zde tvoří policejní
stát pod dohledem Velkého Bratra – a je jedno, jestli je to zrovna Gustav
Husák, Andrej Babiš, Miloš Zeman, Vladimír Putin anebo kdokoli další -,
pozoruji z druhé strany, a to zejména ve školní a mimoškolní výchově,
snahu o individualizovaný přístup. A to ne k tomu, aby byla společnost do
lidí schopna individuálním přístupem vtlouci svá dogmata, leč
k vytvoření samostatně a kriticky smýšlejícího člověka.

Je naivní tvrdit, že se tomu daří. Velká část naší populace je a
bude taková, že bude věřit svým vůdcům. Ostatně historicky je to tak
nastavené a je dobře, že je méně vůdců, než řadových lidí. Vůdci by
se pravděpodobně utloukli a konsensus by nebyl v takovém měřítku možný.
Však důležité je, že je na výběr. Že je možné ostatním ukazovat
druhou stranu mince ve svých názorech, postojích, domněnkách. Protože jen
tak je možné realizovat změny, které si společnost jako celek přeje.

A aby si je společnost přála, je nezřídka nutné právě onu opačnou
realitu vynášet napovrch a nepropadat deziluzi, že jeden hlas je výkřik do
prázdna. I ten jeden výkřik může strhnout davy. Konec konců za
povšimnutí stojí, jak rychle se šíří drby. A není právě ona opačná
realita svým způsobem obdobná, jako drb? Záleží pak na tom, zda je
ignorován, anebo se s ním pracuje a je šířen. Naštěstí právě onen
individualismus má potenciál k tomu, aby potřel onu ignoraci, „ve které
je síla“ a tím pádem i falešnou svobodu, kterou „zaručuje
otroctví“.

Experiment: 14 dnů bez mobilu

Zkusil jsem si v rámci oddílové Stezky odříkání
prožít 14 dnů bez mobilu. Naplánoval jsem si to na dobu vánočních
svátků, aby nebyl problém vzhledem k práci. Vypnul jsem zařízení a
nechal ho ležet na poličce. Nebral jsem ho s sebou ani jako „jistotu,
kdyby něco“.

Je komické, že v roce 2016 píšu tento text a podivuji se nad životem
bez mobilu, když to ještě na konci minulého tisíciletí bylo
naprosto běžné.