Archiv rubriky: Úvahy

2+2=tolik, čemu věříme my sami

1984-john-hurt-nahled Několik let poté, co jsem si
přečetl antiutopický román 1984 od G. Orwella, jsem měl odvahu podívat se
na stejnojmenný film, který byl natočen snad symbolicky právě v onen rok
1984 ve Velké Británii režisérem M. Radfordem. Bál jsem se, že film
i přes své vysoké hodnocení nebude vystihovat atmosféru celé knihy a
zkazí mi výsledný dojem, kterým na mne kniha působila.

Snímek 1984 mne přikoval k židli. Snad věrněji, než v mých
představách, bylo vykreslené celé město. Omšelé, šedé, oblečení
obyčejné dělnické třídy, vše takové, že byla patrná neschopnost INGSOC
udržet cokoli v tomu, co dnes považujeme za standard.

Myšlenka, která mne po celou dobu, se však liší od toho, co jsem si
vlastně vzal z knihy. Pomíjím nyní zřetelnou červenou linku v podobě
totalitního režimu. Pochopitelně ústřední motiv má své místo a
zamýšlím se nad ním nadále. Co mne však – a jistě i vzhledem
k pedagogickému řemeslu, které mne zajímá – zasáhlo nejvíce, je
myšlenka, že „svoboda je v tom, když můžeme věřit, že 2+2=4“.

Nezávisle na tom, zda 2+2 skutečně dává dohromady 4, spatřuji
důležitost právě v tom, že se mohu svobodně rozhodnout a zároveň
o svém úsudku pochybovat. Je vcelku jedno, zda je realita taková, že
výsledek je roven třem, pěti anebo skutečně čtyřem. Chtěla-li by to
historie, vnímali bychom čísla a jejich význam dost možná diametrálně
odlišně.

Důležitost spatřuji v individualismu, který nám zaručuje mít svou
vlastní filosofii, jejímž základem je právě ona pochybovačnost. Možnost
vytvářet si ve svém světě vlastní paradigmata anebo přijímat ty,
o kterých se domníváme či věříme, že jsou platná.

Ač dnešní nastavení systému vnímám tak, že se zde tvoří policejní
stát pod dohledem Velkého Bratra – a je jedno, jestli je to zrovna Gustav
Husák, Andrej Babiš, Miloš Zeman, Vladimír Putin anebo kdokoli další -,
pozoruji z druhé strany, a to zejména ve školní a mimoškolní výchově,
snahu o individualizovaný přístup. A to ne k tomu, aby byla společnost do
lidí schopna individuálním přístupem vtlouci svá dogmata, leč
k vytvoření samostatně a kriticky smýšlejícího člověka.

Je naivní tvrdit, že se tomu daří. Velká část naší populace je a
bude taková, že bude věřit svým vůdcům. Ostatně historicky je to tak
nastavené a je dobře, že je méně vůdců, než řadových lidí. Vůdci by
se pravděpodobně utloukli a konsensus by nebyl v takovém měřítku možný.
Však důležité je, že je na výběr. Že je možné ostatním ukazovat
druhou stranu mince ve svých názorech, postojích, domněnkách. Protože jen
tak je možné realizovat změny, které si společnost jako celek přeje.

A aby si je společnost přála, je nezřídka nutné právě onu opačnou
realitu vynášet napovrch a nepropadat deziluzi, že jeden hlas je výkřik do
prázdna. I ten jeden výkřik může strhnout davy. Konec konců za
povšimnutí stojí, jak rychle se šíří drby. A není právě ona opačná
realita svým způsobem obdobná, jako drb? Záleží pak na tom, zda je
ignorován, anebo se s ním pracuje a je šířen. Naštěstí právě onen
individualismus má potenciál k tomu, aby potřel onu ignoraci, „ve které
je síla“ a tím pádem i falešnou svobodu, kterou „zaručuje
otroctví“.

Experiment: 14 dnů bez mobilu

Zkusil jsem si v rámci oddílové Stezky odříkání
prožít 14 dnů bez mobilu. Naplánoval jsem si to na dobu vánočních
svátků, aby nebyl problém vzhledem k práci. Vypnul jsem zařízení a
nechal ho ležet na poličce. Nebral jsem ho s sebou ani jako „jistotu,
kdyby něco“.

Je komické, že v roce 2016 píšu tento text a podivuji se nad životem
bez mobilu, když to ještě na konci minulého tisíciletí bylo
naprosto běžné.

Pokračování textu Experiment: 14 dnů bez mobilu

Archiv pionýrských kronik

Naskytla se mi příležitost, která se nezahazuje. Měl jsem v ruce
nespočet kronik různých pionýrských skupin. Hrabal jsem se v tom pár
hodin a bylo to neskutečně poutavé.

Číst kroniky skoro 70 let staré a poznávat dobu jinak než skrze
učebnice. Jasně, je tam cítit ta rudá pachuť, akce jako Partyzánský
samopal, branný běh apod. Výstřižky Husáka, 1. Máj, osvobození rudou
armádou a takovéhle kraviny.

Je na druhou stranu vidět, že víc než 50 % lidí to nedělala, protože
jednoduše musela. Ze zápisů je to více než zřejmé. Vlastně i ty
dětské zápisy vypadají mnohem lépe, než to, co máme třeba v oddíle my.
Ty malby tuší a vodovkama… Krása! A písmo, za které by se nemusel
stydět ani Word.

Vlastně je dobře, že byl tlak na práci s mládeží. Špatně je jen to
pozadí vychovávat „řádné občany“ již od mládí. Ale zase… Kdo
chtěl, ten to obešel, leč bylo to těžší, než obejít něco dnes.

Každopádně mám z toho víc dojmů, než z čtení Blesku či
sledování Ordinace.

obrazek obrazek

Úvaha o propojení celku s procesem

Každý žhavý uhlík jednou vyhasne. Záleží pak na tom, zda z něj
zbyde oharek, nebo jestli se rozsype na popel. Je jistě dobré vědět a
pamatovat na to, že i nejmenší část onoho popela je nezbytná pro
správný náhled na celek, ze kterého pochází; totiž na les ve své čiré
podstatě.